Článek
Renata se narodila v Pesaru. Byla dcerou cellisty Teobalda Tebaldiho a zdravotní sestry Giuseppiny Barbieri.
Ve třech letech byla Renata postižena dětskou obrnou, a i když se tvrdí, že se zcela zotavila, občas se mi zdá, že nějaké stopy přeci jen zůstaly.
Od 13 let brala hodiny piana u Giuseppiny Passani v Parmě. Passani odhalila Renatiny vokální dispozice a doporučila jí studium zpěvu. Studium zpěvu Renata začala v Itálii na konzervatoři v Parmě, dokončila ho pak v New Yorku.
Renata debutovala v Boitově opeře Mefistofele v Rovigu v roce 1944. Cestou domů se připletla do nějaké přestřelky a málem ji zastřelili. Nutno si pamatovat, že byl konec války.
Jeden z prvních průlomů nastal, když v roce 1946 v Terstu vystoupila jako Desdemona po boku Francesca Merliho ve Verdiho opeře Otello. Role Desdemony se pak v budoucnu stala jednou z jejích signaturních a její nahrávky v této roli jsou považovány za etalon.
V roce 1946 se též účastnila konkurzu a předzpívání u velkého dirigenta Artura Toscaniniho. Toscanini byl Tebaldi okouzlen a řekl jí, že má hlas anděla. Přezdívka La Voce d’Angelo je neoficiální Renatino jméno, kterou respektuje celá operní komunita.
Po tomto průlomu následovala celá řada pozoruhodných úspěchů, například poměrně překvapivá role Elsy ve Wagnerově Lohengrinovi.
V roce 1950 debutovala ve Scale jako Aida vedle Maria del Monaca a Fedory Barbieri pod vedením legendárního dirigenta Antonia Votta. Toto představení a následný úspěch znamenaly další krok v Renatině cestě do síně slávy operního Olympu.
Mimo Itálii vystoupila v této době také na festivalu v Edinburghu a posléze v Londýně, kde v obou případech zpívala Desdemonu.
V USA vystoupila jako Aida v San Franciscu v roce 1950 a 31. ledna 1955 jako Desdemona v Metropolitní opeře v New Yorku.
V roce 1953 propůjčila hlas mladičké Sophii Loren v celovečerním filmu Clementa Fracassiho Aida. Zde bych si dovolil osobní komentář, že film velmi zestárl a je z dnešního pohledu pokryt kouzelnou patinou mírné komické nostalgie. Masky, kostýmy a kulisy jsou prostě kouzelně legrační. Však my, kteří milujeme jak Renatu, tak Sophii, bereme film s velkým srdcem a nesmějeme se mu.
Debut v MET znamenal zásadní přelom v Renatině kariéře. Americké publikum ji milovalo, byla kasovním trhákem a vystupovala zde až do 8. ledna 1973, kdy se v MET objevila naposledy.
Nyní se krátce dotkneme její rivality s Marií Callas (2. 12. 1923 – 16. 9. 1977). Tuto legendární řeckou pěvkyni snad nemusím představovat. Rivalita mezi pěvkyněmi byla živena mediálně. Fanoušci pěvkyň se prali v průjezdech vedle divadla a házeli po sobě a po pěvkyních svazky ředkviček. Dámy si vyměňovaly kousavé vzkazy přes média – něco o šampaňském a Coca-Cole a podobné krásy.
Sir Rudolf Bing, tehdejší impresário Metropolitní opery je smířil. Ono se ale ukazuje, že si dámy občas telefonovaly snad i předtím. Takže se zdá, že rivalita byla živena malinko uměle. Kdo ví??!!!
Z dnešního pohledu je toto srovnání a rivalita pouze nadbytečnou emocí a obě dámy se zapsaly zlatým písmem na stěny operního Olympu srovnatelnou měrou. Nyní řada fanoušků opery vydechla šokem: „Co si to dovoluješ, Jiří??!! Callas byla lepší.“ A já odpovídám: „Opravdu? Nemyslím si to. Možná po krátkou dobu na začátku kariéry bych to i připustil. Callas však, díky nevhodné sérii špatně zvolených rolí a přehnané ctižádosti, zaznamenala velmi záhy hlasový úpadek. Kariéra v jejích pozdějších letech pak byla živena skandály a nešťastným vztahem s rejdařem Onassisem. Napadlo vás někdy, že tím přehnaným obdivem Callas vlastně poškozujete??!!“
Poslední recitál přednesla Tebaldi v lednu 1976 v Carnegie Hall.
Po zbytek života pak žila v Itálii ve své vile v San Marinu.
Osobní život
Renata Tebaldi se nikdy neprovdala a velkou část své pěvecké kariéry žila s matkou. O jejích vztazích se vedou spekulace. Měla si brát dirigenta Artura Basileho, z toho však sešlo. Sama říkala, že měla velkou životní lásku, kterou má vepsanou hluboko v srdci. Zda to byl muž, nebo žena, však není známo. Nemyslím si však, že by to bylo důležité. Snad jí to přineslo štěstí. Jisté je, že měla velké srdce otevřené lidem. Zpěv pro ni znamenal vše a možná tou láskou byl právě ten zpěv.
Hlas
Hlas Tebaldi má sladký andělský timbre, malinko obtížně stoupá vzhůru a sopránové výšky bývají hlavně v pozdějších fázích kariéry poněkud krátké a intonace méně přesná, výšky nedotažené. To ale není myšleno jako kritika – každý pěvec má limity. Renatin sladký timbre naplňuje moje oči záplavou slz. Renata Tebaldi bude navždy hluboko zapsána v mém srdci.
Renata Tebaldi zemřela ve své vile 19. 12. 2004. Pamatuji si den, kdy jsem slyšel v médiích tu smutnou zprávu a na pocit neskutečné prázdnoty, který mě naplnil.
MILUJI TĚ, RENATO!!!
Ave Maria, G. Verdi, Otello odkaz k poslechu
