Alfredo Kraus, španělská tenorová legenda

Alfredo Kraus (24. listopadu 1927 – 10. října 1999)

Alfredo Kraus Trujillo, známý světu jako Alfredo Kraus, patřil k největším lyrickým tenorům 20. století. Proslavil se technickou brilancí, nenapodobitelnou elegancí a mistrovským ztvárněním operních postav. Jeho kariéra, která trvala více než čtyři desetiletí, zanechala umělecký odkaz, jenž dodnes inspiruje pěvce i milovníky opery po celém světě.

Alfredo Kraus se narodil 24. listopadu 1927 v Las Palmas na Kanárských ostrovech do rodiny rakouského otce, Otty Krause Polenského a španělské matky, Josefy Trujillo Mújica. Alfredo byl druhým ze čtyř dětí. Již od mládí projevoval hudební talent a věnoval se hře na klavír. Na přání otce však studoval technické inženýrství. Titul úspěšně získal v roce 1950. Hudba ho ale nepřestávala lákat, a proto se současně věnoval i studiu zpěvu.

Zpěv studoval nejprve na místní úrovni spolu se svým starším bratrem Franciscem, který byl barytonistou. Studium zahájil u Gali Markoffové na Gran Canarii. Poté pokračoval ve Valencii u Francisca Andrése. Kraus dále rozvíjel své vzdělání v Madridu a Barceloně, kde se zaměřil na španělskou zarzuelu, specifický operní žánr typický pro Španělsko. Studia završil v Miláně, kde se pod vedením Mercedes Llopartové zdokonaloval v bel canto stylu.

Kraus debutoval na operní scéně v roce 1956 v Káhiře jako vévoda z Mantovy ve Verdiho Rigolettovi. Tento debut okamžitě odhalil jeho výjimečné schopnosti a odstartoval jeho mezinárodní kariéru. V roce 1958 zazářil jako Alfredo ve Verdiho La traviatě po boku Marie Callas v Lisabonu – spolupráce, která se stala legendární. Přestože živá nahrávka trpí nedostatečnou technickou kvalitou, jednoznačně stojí za poslech.

V roce 1959 debutoval Kraus v Covent Garden jako Edgardo v Donizettiho opeře Lucia di Lammermoor. O rok později vystoupil poprvé v La Scale, kde zpíval Elvina v Belliniho opeře Náměsíčná. V USA debutoval v roce 1962 a v roce 1966 se poprvé představil v newyorské Metropolitní opeře (MET), kde pravidelně vystupoval až do roku 1994.

Kraus však vystupoval po celém světě a byl všude ceněn za své mistrovské provedení operních rolí skladatelů, jako jsou Bellini, Donizetti a Verdi. Jeho ztvárnění Edgarda v Lucii di Lammermoor a Nemorina v Nápoji lásky se stalo měřítkem pro všechny tenoristy. Mezi jeho další významné role patřil Werther v Massenetově opeře Werther, kde vynikal citlivým přístupem a schopností vyjádřit jemné emoce. Mezi Krausovy „výstavní role“ patřili také Hoffmann v Offenbachově opeře Hoffmannovy povídky a Romeo v Gounodově opeře Romeo a Julie. Z Gounodových děl je třeba vyzdvihnout jeho interpretaci Fausta, která byla mimořádná a jejíž nahrávky lze vřele doporučit.

Kraus byl obdivován pro svůj smysl pro styl, dokonalou dikci a dechberoucí pianissima. Díky své precizní technice si udržel hlas v mimořádné kondici i ve vyšším věku a stále podával výkony na nejvyšší úrovni.

Alfredo Kraus byl známý svým perfekcionismem a důsledností. Odmítal role, které nepovažoval za vhodné pro svůj hlasový obor, a vždy dával přednost kvalitě před kvantitou. Proslul až policejně pečlivým výběrem zpívaných rolí – například roli Rodolfa v Pucciniho La Bohème odmítl, protože ji považoval za příliš těžkou. Díky této pečlivosti si udržel hlas svěží a zdravý až do konce kariéry. Svým přístupem inspiroval celou generaci pěvců.

Alfredo Kraus se ostře vymezil vůči programu Tři tenoristé – Domingo, Pavarotti a Carreras – který označil za nepřijatelnou komerční estrádu. Z pohledu klasického umělce měl pravděpodobně pravdu, avšak s odstupem času lze vidět i jiný úhel pohledu. Tento projekt přispěl k popularizaci opery více než cokoli jiného. A přestože šlo o ryze komerční show, na tomto faktu to nic nemění.

V roce 1997 zemřela Krausovi manželka Rosa Blanca Ley Bird, což ho hluboce zasáhlo. Na několik měsíců ztratil schopnost vystupovat. Na koncertní a divadelní pódia se sice vrátil, ale se smrtí manželky se nikdy zcela nevyrovnal. S Rosou Blancou měl čtyři děti a byla jeho životní láskou.

I ve svých pozdějších letech Kraus nadále vystupoval na předních operních scénách a byl vřele přijímán publikem. Svou poslední operní roli zazpíval v roce 1999, nedlouho před svou smrtí.

Kraus se celý život věnoval pedagogické činnosti a vyučoval zpěv až do své smrti, i v pokročilých stadiích své onkologické nemoci, navzdory evidentním bolestem, které ho sužovaly.

Alfredo Kraus zemřel 10. října 1999 v Madridu.

V roce 1991 obdržel Kraus prestižní Cenu prince z Asturie. V roce 1997 jeho rodné město Las Palmas de Gran Canaria na jeho počest otevřelo Auditorium Alfreda Krause.

Krausův umělecký odkaz žije dál a jeho jedinečný hlas zůstává zdrojem inspirace pro pěvce i milovníky opery.

A nyní se na něj podíváme

Georges Bizet – „Lovci perel“, árie „Je Crois Entendre Encore“
Tady je ukázka z celovečerního filmu Gayarre, ve kterém Alfredo účinkoval, a árie z opery Don Pasquale.

Chcete lekci belcanta?
Donizettiho Dcera pluku, árie „Ah! mes amis … Pour mon âme“, slavná salva vysokých C, které Alfredo z fleku vypálil jen tak z legrace – a to v 59 letech! Jeho nadhled a radost ze zpěvu jsou naprosto neodolatelné.

Nyní bych mohl doporučit nějaké nahrávky, a tady narážíme na problém. Tento umělec je v našich končinách méně známý a jeho nahrávky jsou obtížně dostupné. Ale něco jsem našel:

Já si ale nedovolím doporučit nic, co jsem neslyšel. Proto, i když vím o existenci dalších nahrávek, nezmiňuji je.

Uvedu ještě jednu ukázku:
Shirley Verrett a Alfredo Kraus – La Favorita (finale), Gaetano Donizetti.

· History of the tenors

· Lyric Opera Chicago

· The Guardian

· Profil na OperaWire