Článek
Aureliano Pertile
(9. listopadu 1885 – 11. ledna 1952)
Jeho tvrdý, nosový, částečně ukřičený tenor poutá pozornost posluchačů i více než 70 let po umělcově smrti. Vzhledem k výše zmíněným vlastnostem jeho hlasu, ho nemůže část operní komunity ani cítit. Nutno podotknout, že tato část je relativně minoritní. Druhá, větší část, považuje Pertileho za téměř mýtickou bytost, ikonu se statusem absolutní legendy. Proč? On byl prostě neopakovatelný. On role nezpíval, on jimi žil. Prožíval emoce zpívaných postav a ty emoce poslal posluchačům do publika.
Posuďte sami, árie E lucevan le stelle, Tosca
Pertile je považován za jednoho z nejvlivnějších tenoristů první poloviny XX. století. Sám velký dirigent Arturo Toscanini si ho oblíbil, a to je velký úspěch. „Starý vztekloun“ nikomu nic neodpustil a byl zcela nekompromisní.
Některé životopisné údaje
Narodil se v Montagnaně, kde zřejmě i získal základy hudebního vzdělání. Jeho hudební počátky jsou malinko nejasné. Není známo, že by někdo další z rodiny vykazoval nějaké významné hudební nadání. Pertileho otec byl městský řemeslník a dal Aureliana v 16 letech do učení v oboru zlatnictví, aby mladý Aureliano pokračoval v poctivé řemeslné tradici rodiny.
Víme určitě, že zpíval v chlapeckém sboru, což mu zřejmě otevřelo cestu do světla hudby. Rané začátky a kde Aureliano získal základy techniky, není úplně známo. Známy jsou však pochyby o budoucnosti mladého umělce na prknech, které znamenají svět. Měl vrozenou deformaci páteře a jeho nahrbený postoj zdánlivě jeho budoucnost jako divadelního umělce znemožňoval.
Působení v opeře
Vzdor tomu se jeho kariéra začala slibně rozjíždět.
16. února 1911 debutoval Pertile v Teatro Eretenio ve Vicenze.
Podrobný seznam angažmá a rolí nalezneme zde.
Metropolitní opera v New Yorku
Jenom bych vypíchl, že v Metropolitní opeře v NY vystoupil 1. prosince 1921 vedle Marie Jeritzy. Jeho debut tady prošel bez větší pozornosti. Důvody nejsou známy. Někteří Pertileho životopisci tvrdí, ze Pertile měl špatný večer a že ho Jeritza drtivě zastínila. On ale strávil v USA celou sezónu a bylo jistě dost dalších příležitostí první vlažný dojem napravit. Nepodařilo se mu zřejmě nalézt s americkým publikem správnou vlnu souznění.
Zklamaný Pertile se vrátil zpět do Itálie a věnoval se rozvoji kariéry na domácí půdě, hlavně v La Scale a dalších divadlech.
La Scala
Pertile byl předurčen pro role Verdiho a Pucciniho, ale proslavil se i v méně známých operách autorů jako byl Riccardo Zandonai. Ztvárnil též roli Fernanda v opeře Fillipa Boera Tucumana (v roce 1918) a mimo jiné ztvárnil titulní roli v opeře Constantina Gaita Ollantay (v roce 1926). Zmíněné role jsou jen zlomek, není v mých silách vše vyjmenovat.
V La Scale se účastnil řady premiér. Většina premiérovaných děl však zapadla a je dnes zaváta příkrovem běžícího času. Jedna z nich však byla nejočekávanější událostí operního světa té doby byla Toscaniniho inscenace Nerona Arriga Boita ve Scale v květnu 1924. Arrigo Boito, známý libretista Verdiho pozdních oper, pracoval na partituře 50 let a v roce 1924 byl již šest let po smrti. Očekávalo se velké mistrovské dílo a jako podívaná se skutečně zdálo být bezkonkurenční. La Scala se na měsíc úplně uzavřela, aby se mohly konat zkoušky. Řadě významných autorů té doby, např. Puccinimu a Giordanovi byl vstup na tyto zkoušky odepřen. Premiéra byla velkolepá, avšak hudba italské publikum nezaujala. Opera propadla a dnes je téměř zapomenuta.
Zde bych uvedl zajímavost, zjistil jsem během psaní textu, že nahrávka Boitova Nerona, pod vedením Eve Queler, je k dispozici v edici maďarského vydavatelství Hungaroton z roku 1983. Ale podotýkám, nevybavuji si, že bych to při svých častých toulkách po hudebních antikvariátech někde viděl.
Závěr kariéry
Aby toho nebylo málo, Pertile vystoupil v roce 1931 ještě v jedné verzi opery Nerone, kterou však napsal jiný italský hudební skladatel, Pietro Mascagni. Mascagnimu se nikdy nepodařilo překonat úspěch opery Cavalleria Rusticana a nejinak to dopadlo i zde. Opera byla přijata ještě vlažněji než Boitův počin.
Neúspěch opery Pertileho zklamal a on následně mírně omezil svá vystoupení.
Pertile zpíval v Covent Garden v letech 1927 až 1931.
Jeho poslední vystoupení na jevišti v Covent Garden bylo v operě Tosca 15. června 1931.
Pertile naposledy vystupoval v divadle Constanza (v sezóně 1945/46), které se nachází v Římě, kde se opět pokusil oživit Boitova Nerona.
V dalších letech se pak stáhl z veřejného života, věnoval se rodině a pedagogické činnosti.
Aureliano Pertile zemřel na srdeční slabost 11. ledna 1952.
Nahrávky
Jeho hlas nám zvěčnily četné nahrávky, třeba Aidas Dusolinou Giannini (1928) pod vedení Carla Sabajana, tato nahrávka je myslím určitě na gramodeskách z produkce Supraphon. Je jistě zajímavé, že tohle Supraphon vydal a umožnil nám se tak seznámit s výjimečnými umělci minulosti.
Je toho ale určitě více. Např.: Il Trovatore (1930) a také například Carmen (1932).
Je jisté, že tento umělec patří zcela právem do síně slávy, kde je jeho jméno napsáno zlatým písmem hodně blízko absolutního vrcholu. Jeho odkaz je stále živý a řada mladších pěvců zde stále nachází isnpiraci.
Aureliano Pertile není pro každého. Ale kdo mu jednou přijde na chuť, má to pak jako doživotní stigma a nikdy se toho nezbaví. V jeho hlase je bolest, vztek, něha i vášeň – a to všechno bez retuše. Jestli hledáte zpěv, který vám v noci nedá spát, zkuste Pertileho. A neříkejte, že jsem vás nevaroval.
Ještě bych zmínil okrajový problém, že nahrávky nejsou vzhledem ke stáří úplně Hi-Fi.
Nyní zkusíme ještě nějaké ukázky.
G. Puccini, La Boheme, Che Gelida Manina (Přiznávám, že tohle se mi ale moc nelíbí)
G. Verdi Il Trovatore¸ Ah si ben mio.. di quella pira(neopakovatelné a úžasné)
Zdroje
