Článek
G. Verdi „Maškarní Ples, Un Ballo in Maschera“
Je to klasická Verdiho opera z roku 1859.
Děj je jistě romanticky operní, ale není to nesmysl. Verdi začíná dozrávat.
Libreto napsal básník a Verdiho přítel Antonio Somma dle divadelní hry „Gustav III“ Eugena Scribeho. Příběh pojednává o vraždě švédského krále Gustava III. Jak již bylo řečeno, příběh je zčásti klasická operní romantika, ale zakládá se zčásti na historických událostech.
Cenzuře se námět moc nelíbil a zasáhla proti tomu. Královská vražda byla prostě moc a cenzura v té době nic takového, jako je vražda panovníka na jevišti, nedovolovala.
Souboj s cenzurou byl drsný a proběhl v několika kolech.
První verze libreta byla Sommou předložena koncem roku 1857 pod názvem „Gustavo III“.
Cenzorům se to nelíbilo a libreto bylo upraveno.
Nový název zněl „Una Vendetta di Domino“
9. ledna 1858 Verdi oznámil dokončení opery. Avšak cenzura znovu uvedení díla zakázala.
Z opery se nakonec stalo „Un Ballo in Maschera“. Mimo změny názvu proběhly i další změny.
Pod vlivem cenzury se z Gustava se stal místodržící americké kolonie v Bostonu Riccardo.
I další jména historických postav byla změněna. Jak již bylo naznačeno, děj byl přesunut ze Švédska do Bostonu.
Tyto změny měly vliv i na hudební strukturu a stylizaci opery. Verdi musel upravit některé árie, sbory a orchestrální pasáže, aby odpovídaly novému ději a charakterům. Například původní finále prvního aktu, kde Gustav zpívá o své lásce k Amélii, bylo nahrazeno sborovou scénou, kde Riccardo zpívá o své lásce k svobodě.
Verdi byl s úpravami nespokojený. Poměrně se rozčiloval, a že to on uměl. Hledal jiné divadlo, kde by mohl uvést operu podle svého původního záměru. Původní divadlo zažaloval. Výsledek sporu jsem nezjistil, zřejmě to vyšlo do ztracena. Opera byla poprvé uvedena v Římě dne, 17. února 1859 pod názvem „Maškarní ples“. Verdi se však musel vzdát některých pro něj zásadních scén, jako byla například věštba čarodějnice Ulriky, která byla už v Neapoli zakázána jako příliš temná a pohanská.
Verdi operu opět upravil a vrátil do ní scény, které musel vynechat v Římě, například Ulričina árie „Re dell'abisso, affrettati“. Tato verze byla uvedena v Paříži v roce 1861 a v Miláně v roce 1869.
Verdiho hudba je naprosto úžasná. Árie jsou krásné a místy je to takové velmi „lehké a zpěvné“. Dokáže to ale velmi zasáhnout, když hudba zpěvnost opustí a Verdi zacílí do našich duší, a že to on vždy uměl.
Jak to u Verdiho bývá, hlavní postavou je žena. V tomto případě se jmenuje Amelie a je to soprán. Role je zrádná, zdánlivě velmi lyrická, ale sopranistka musí mít dostatek vokálního výkonu, jinak roli nezvládne.
Další důležitou rolí je baryton Renato, který zde má neobyčejně slavnou árii „Eri tu che macchiavi quell'anima“.
Pak je tu ještě páže Oscar, to je tzv. kalhotková role, kdy sopranistka zpívá mužský charakter. Oscar, tento part pro koloraturní soprán, je dle mého názoru hravý a velmi zpěvný. Já osobně Oscara moc nemusím, ale oceňuji téměř mozartovskou zpěvnost tohoto partu.
Za zmínku stojí ještě čarodějnice Ulrica. Ale vyskytuje pouze v jedné scéně, kde vzývá temnotu.
K ději
Děj nelze v tomto přehledu celý obsáhnout a dopustím se tedy některých zkratek.
Opera začíná krátkou předehrou.
Akt I
Na scéně se zjevuje Riccardo, guvernér bostonské kolonie. Na scénu se zároveň dostavují spiklenci Samuel a Tom, kteří plánují vzpouru. Páže Oscar připravuje maškarní ples a dává Riccardovi seznam hostí. Riccarda zaujme, že mezi hosty je Amelie, žena jeho pobočníka a nejdražšího přítele Renata, která se mu líbí. Riccardo zde zpívá árii „La rivedra nell´estasi“, kde vyjadřuje svoji radost, že uvidí Amelii na plese.
Přichází Renato, který se snaží Riccarda varovat před blížícím se spiknutím. Riccardo obavy odmítá a obsahu sdělení nevěří.
Riccardovi je předložena stížnost na čarodějnici Ulricu. Ulrica provozuje černou magii a místní zastupující soudce vyžaduje Ulričino vyhoštění.
Páže Oscar se Ulricy bojí „Volta la terrea“. Oscar věří Ulričině moci a obává se uřknutí.
Riccardo sděluje dvořanům, že situaci vyšetři na místě, a že se na Ulricu sám podívá v přestrojení za rybáře.
Přesunujeme se do příbytku čarodějnice Ulricy, kde Ulrica vzývá temné síly podzemí. Role je pro kontraalt a hluboký tón na konci cabaletty je poměrně obávaný.
Čarodějnice Ulrica je zvláštní role, protože v ní na prknech MET vystoupila legendární Marian Anderson, jako první Afroameričanka vůbec.
Riccardo sice hlásí, že půjde k věštbě první. Ale před tím Ulrice posílá své přátele, aby prověřil Ulričiny schopnosti. (Že by přeci jen nějaká lehkí obava?)
Nečekaně přichází Amelie v přestrojení a Riccardo se ukryje.
Amelie Ulrice vysvětluje, že jí trápí láska k Riccardovi.
Ulrica Amélii poradí, aby vyhledala kouzelnou bylinu, která jí pomůže. Riccardo Ameliino vyznání vyslechne a má radost, že je jeho láska opětována.
Amelie odchází a Riccardo předstupuje před Ulricu s žádostí o věštbu „Di´tu se fedele aspetta“
Ulrica Riccardovi k jeho překvapení věští smrt, že bude zabit jiným mužem, přítelem, který mu před tím potřese rukou.
Riccardo se smíchem věštbu odmítá. Avšak dvořené okolo, na konto věštby odmítají Riccardovi ruku podat.
Přichází Renato, který s tím ale nemá problém a Riccardovi ruku podá (klíčový bod).
Riccardo Ulricu omilostní a chce, aby uznala, že je podvodnice. Ulrica však nemůže pronesenou věštbu odvolat.
Akt 2
začíná na popravišti, kam se Amelie vydala hledat kouzelnou bylinu. Je půlnoc a mohli by přijít duchové. Ameliina árie „Ma dell'arido stelo divulsa“ je nádherná a je tam takový zajímavý dramatický přechod
Přichází Riccardo a oba milenci si nakonec vyznávají lásku. Duet „Teco io sto“. Na ten zpěvný motiv, který duet obsahuje, je třeba si počkat asi do půlky.
Přichází Renato, Ameliin manžel, který varuje Riccarda před spiklenci. Amelie se pokouší maskovat závojem. Vypadá to, že by to i mohlo vyjít. Renato souhlasí, že doprovodí maskovanou Amelii do města. Na scénu se dostavují spiklenci Samuel a Tom, hrozí souboj. Amelie je donucena se odmaskovat. Některé věci prostě nevysvětlíš, a i když se vlastně vůbec nic nestalo, schůzka s potenciálním milencem na popravišti o půlnoci, kde jsi hledala kouzelnou bylinu proti lásce k potenciálnímu milenci, je prostě divná.
Renato dostane vcelku logický záchvat žárlivosti a připojuje se k vrahům Samuelovi a Tomovi. Ti se mu smějí.
Renato je zve k sobě domů na upřesnění plánu.
Akt 3
Renato chce Amelii zabít. Ta je rezignovaná a prosí Renata, zda by ještě naposledy mohla vidět svého syna v árii „Morrò, ma prima in grazia“. Tato cituplná árie je jedním z Verdiho vrcholných momentů.
A já vyberu tu nejcituplnější verzi, kterou znám, vzdor tomu, že to není moc hifi.
Renato ustoupí a prohlásí, že to Riccardo je ten, kdo si zaslouží zemřít a nikoli Amelie. Barytonová árie „Eri tu che macchiavi quell'anima“ a volba nemůže být jiná, než Ettore Bastianini
Spiklenci přicházejí do Renatova domu. Dochází k rozhodnutí, že Riccardo bude zabit na maškarním plese.
Ve vyhrocené se situaci, je losováno jméno vraha, který provede atentát.
Los provede Amelie, která vylosuje Renatovo jméno.
Riccardo se rozhodne vzdát se Amelie a poslat ji i s Renatem zpět do vlasti. „Ma se m'è forza perderti“. Nenechte se mýlit Begonziho vzhledem. On byl tenorový šlechtic.
Finální scéna se odehrává na plese.
Ples začíná.
Renato se snaží zjistit, jako co je kdo maskován a snaží se přesvědčit Oscara, aby mu to řekl - „Saper vorreste“
Oscar nakonec podlehne lsti a maskování Riccarda prozradí.
Renato Riccarda bodne případně střelí (závisí na inscenaci).
Umírající Riccardo se loučí se svojí zemí a svými přáteli. Všechny omilostňuje a snímá z Amelie podezření z nevěry.
Ještě dám jednu ukázku, ale to až k nahrávce, které se to týká
Nahrávky:
Georg Solti 1962: Nilsson, Bergonzi, MacNeil, Simionato, Stahlman, Georg Solti Conducting Chorus & Orchestra Of L'Accademia Di Santa Cecilia, Rome –
vydala DECCA SET 215-7, Decca – SET 215/6/7.
Tohle překonat může být těžké. Birgit Nilsson byla jen jedna a s jejím šíleným vokální, výkonem to má prostě zcela pod kontrolou. Jenom ty emoce Birgit moc nepřenáší, je prostě wagneriánsky chladná. Některé kritiky jí to vytkly a já s tím souhlasím. Ale dle mého to je jedna z nejlepších verzí.
Soltiho nahrávka existuje ještě jedna. Není to horší než ten první, jen je to úplně jiné.
Sir Georg Solti 1985 - Luciano Pavarotti, Margaret Price, Renato Bruson, National Philharmonic Orchestra, Georg Solti – Un Ballo In Maschera.
Je to úplně v pohodě, jen se mi to nezdá tak výjimečné jako to první. Předností je tady Renato Bruson jako Renato. Není Price jako Price, tady máme Margaret nikoli Leontyne a to je moc zajímavé. Margaret disponovala zářivým jasným sopránem, jehož ženské aspekty jsou jiné než u Leontyne Price. Leontyne nabízí svým tmavě zabarveným hlasem klokotavou ženskou vášeň, zatímco Margaret má kvality o něco andělštější. U tohoto druhého Soltiho je výhoda zvuková kvalita záznamu. I když použitá digitální technologie je poměrně ranná a audio umí být místy malinko skleněné. Ale pro audiofily je to asi jasná volba.
Riccardo Muti 1975: Verdi, Arroyo, Domingo, Cappuccilli, Cossotto, Grist, Chorus Of The Royal Opera House, Covent Garden, New Philharmonia Orchestra, Riccardo Muti – Un Ballo In Maschera Label: Angel Records.
Martina Arroyo je úžasná a mladý Domingo s ní vcelku drží krok. Zbytek obsazení je taky O.K. Skoro bych řekl, že Martina je jako Amelie jedna z nejlepších, ale je to jen můj názor.
Erich Leinsdorf, Leontyne Price, Carlo Bergonzi, Shirley Verrett, Robert Merrill, Grist, Ezio Flagello, / RCA Italiana Symphony Orchestra And Chorus – Un Ballo In Maschera
Pak je tu Leinsdorf 1967, nahrávka je velmi dobrá a v určitých aspektech nepřekonatelná. Pro mě je tou nejlepší. Záměrně jsem to nedal jako první i když jí jako první řadím. Kdo mě zná, asi ví proč. Můj chronický Leontýnismus je prostě nevyléčitelný.
Hudební kritik David Hurwitz ještě varuje před Abbadem, že to má být hrůza, ale já bych to tak tak neviděl. Nechápu takový odsudek. Hrůza to určitě není a nemám problém to doporučit. Jasně, není to zázrak, ale není to rozhodně špatné a odsudek, který Hurwitz pronesl je nesmysl. Katia Ricciarelli nebyla vždy o 6 tónů mimo jako je v dnešní době. Ba naopak, její soprán byl krásný. Na roli Amelie jí ale chyběl vokální výkon, a proto si zničila hlas
Plácido Domingo / Verdi: Katia Ricciarelli · Renato Bruson · Edita Gruberova · Elena Obraztsova · Ruggero Raimondi · Claudio Abbado – Un Ballo In Maschera, Year: 1982
Nahrávek je moc, ale já zmíním ještě Karajanovu nahrávku. Je to jeho poslední operní nahrávka vůbec. Karajan obsadil do hlavní role Josephine Barstow. Josephine má tady jistě svoje nejlepší roky už za sebou a je to určitě slyšet. Ale já moc dobře chápu, proč ji Karajan obsadil. Jistěže, není to nejlepší nahrávka tohoto titulu. Ale není potřeba se toho bát.
Giuseppe Verdi · Plácido Domingo · Josephine Barstow · Leo Nucci · Florence Quivar · Sumi Jo · Konzertvereinignung Wiener Staatsopernchor · Wiener Philharmoniker · Herbert Von Karajan – Un Ballo In Maschera, Released: 1989
A nyní ta slíbená ukázka. Ať mi nikdo netvrdí, že tohle je náhoda. Umírající král Gustav III (v tomto případě opera dodržuje původní postavy) se loučí se životem „Addio per sempre miei figli…A tak sbohem navždy mé děti!“. Karajan umíral, smrt byla blízko a on to věděl. Měl velké problémy nahrávku dotočit a dotáčky už dělal někdo jiný. Myslím si, že se takto velký dirigent, svým způsobem rozloučil se svými posluchači. Může to být samozřejmě jen náhoda, ale já si to určitě nemyslím. A tak s posledním taktem opery Maestro Karajan zemřel.
„Na shledanou Maestro uvidíme se. Obdivuji vás.....“
Zdroje:
1) Josef Bachtík, „Giuseppe Verdi“ životopisnou knihu vydalo v roce 1963 Státní hudební nakladatelství s logem Supraphon.
2) Giuseppe Verdi, „Životopis v dopisech“, Vydal F. Topič (Praha) v roce 1944.
3) „Verdi“, TV seriál, Režie Renato Castellani (1982)
4) Libretto „Un Ballo in Maschera“ https://www.murashev.com/opera/Un_ballo_in_maschera_libretto_English_Italian
5) The Ultimate Classical Music Guide by Dave Hurwitz, YT kanál. https://www.youtube.com/@DavesClassicalGuide
