Giuseppe Verdi, Aida, průvodce operou

Operu Aida napsal Verdi ve svých skoro 60 letech na objednávku Isma´ila Paši k příležitosti otevření Suezského průplavu. Základní námět opery navrhl egyptolog Augusto Mariette. Veršovanou a definitivní podobu libreta vytvořil básník Antonio Ghislansoni, i když dle některých zdrojů je autorem osnovy původního libreta Temistocle Solera. Libreto je samozřejmě tak trochu standardní operní limonáda. Nutno podotknout, že se Verdimu do kompozice moc nechtělo, cítil se starý a unavený. Nakonec ho ale zlomili. Verdi zde úplně dozrál. Vyrovnal se s Wagnerem, s vlivem Meyerbeera a absorboval vliv velké francouzské opery.

Uvedení opery provázely nečekané průtahy, které způsobila prusko-francouzská válka v letech 1870 - 71. Paříž byla v obležení a kulisy, které byly neskutečně nákladné a drahé tam uvázly. Verdi se kvůli tomu docela vztekal, a to on opravdu uměl.

Paul Daneth, impresário káhirského divadla u Verdiho intervenoval. Byla zde obava, že by Verdi mohl zadat premiéru jinému divadlu.

U příležitosti otevření průplavu byla nakonec uvedena opera Rigoletto.

Premiéra opery Aida se po překonání průtahů, konala 24. 12. 1871 v divadle v Káhiře. Premiéru dirigoval dirigent Giovanni Bottesini. Titulní roli měla zpívat česká sopranistka Teresa Stolzová. Dá se nalézt, že ji skutečně zpívala. V reálu se Stolzové kvůli zmíněným válečným operacím nepodařilo do Káhiry odcestovat a káhirskou premiéru zpívala Antonietta Anastasi-Pozzoni.

Evropská premiéra pak proběhla 8. 2. 1872 v La Scale, nyní už se Stolzovou v hlavní roli. Úspěch byl skvělý.

Zajímavostí je, že premiéra proběhla s jinou předehrou, než se dnes uvádí. Originální předehra cituje mnohem více melodických motivů, které jsou v opeře obsaženy.

Zde bych uvedl další zajímavost, že Verdimu byla za napsání opery vyplacena gáže 150 000 Franků. Což je dnešní poměry asi 70 milionů korun. On ale takový přepočet nemá moc smysl, skladba cen byla tenkrát jiná. (Dle některých zdrojů byla zmíněná částka vyplacena Terese Stolzové za reprízy představení. Ale to uvádím pro úplnost, částka je natolik vysoká, že tomu nevěřím.)

Opera zahájila vítězné tažení světovými scénami a je základem divadelního repertoáru i 150 let od prvního uvedení.

Mladý válečník Radames má budoucnost nalinkovanou. Vezme si faraonovu dceru Amneris a stane se vojevůdcem egyptské armády. S tím Radames nastupuje na scénu. On ale miluje otrokyni Aidu. Aida je etiopská princezna, ale to se oficiálně neví.

Radames opěvuje její krásu. Hned v úvodu opery je náročná árie pro tenor Celeste Aida (Franco Corelli).

Slavný Aureliano Pertile měl z této árie při jedné z premiér takovou hrůzu, že navrhoval její vyškrtnutí. Zde bych podotkl, že je to nepotvrditelná legenda operního folklóru.

Další nehoda se stala Robertu Alagnovi v prosinci roku 2006 (zdroj), kdy na něj italské publikum po přednesu této árie v La Scale začalo bučet. Uražený Alagna v návalu poníženi opustil divadlo. Tu se z publika vynořil student zpěvu v jeansech, který představení dozpíval. Nemyslím si, že by byl Alagnův výkon tak špatný, ba možná naopak. Ale Francouz s lyrickým hlasem Alagnova typu? To jinak dopadnout nemohlo. Italské publikum nezná slitování.

Ale to jsme odběhli

Na scénu přichází Amneris. Amneris tuší, že něco není v pořádku a snaží se něco zjistit. Na scénu přichází Aida. Radames je opravdu jmenován velitelem egyptské armády. Přichází posel, který přináší zprávu, že Etiopané napadli Théby.

Radames je vyslán proti Etiopanům a hodně štěstí v boji mu přeje i vnitřně rozpolcená Aida. Která zde má árii Ritorna vincitor (Ghena Dimitrova).

Radames zvítězil. Amneris ve slavném duetu namluví Aidě, že Radames padl a snaží se z ní vytáhnout, co k Radamovi cítí. Nakonec Amneris přizná, že Aidě lhala a že Radames žije. Ukázka (Aprille Millo a Dolora Zajick).

Přichází zlatý hřeb našeho operního evergreenu – Triumfální scéna. Zazní sbor „Sláva Egyptu“ Radames se vrátil v čele vítězné armády. V triumfální scéně jsou vedeni zajatí Etiopané. Triumfální pochod je trouben na trubky Aidovky, které Verdi nechal pro tento účel speciálně navrhnout. Následuje baletní scéna. Verdi dobře věděl, co má v ruce a zkoušení scény probíhalo za maximálních bezpečnostních opatření, aby motiv, který se troubí na Aidovky někdo nevynesl ven.

Produkce se předhánějí, kdo nasype do triumfální scény více peněz. Jistě, Aida je výpravná opera. Ale opravdu musí po jevišti jezdit tank?

Aida mezi zajatými otroky poznává svého otce, etiopského krále Amonasra, který ji prosí, ať ho neprozradí.

Že je ale Amonasro Aidin otec, to se utajit nepodaří. Za osud zajatců se přimlouvá Radames, který je ale nakonec zaslíben Amneris.

Aida čeká na břehu Nilu na Radama a zpívá zde árii „O patria mia“. Touto árií Verdiho tvorba do určité míry vrcholí. Tato dojemná árie je jedno z nejkrásnějších míst v italské opeře.

Leontyne Price a její derniérové představení 3. 1. 1985, přesněji její marný souboj s přívaly dojetí. Toto představení a árie „O patria mia“ jsou považovány za historicky významné a legendární. Bylo jí zde 58 let, takže prosím žádné poznámky ohledně vzhledu.

My se zde zastavíme a uděláme si exkurzi – do hlubin árie O patria mia

Leontyne Price, rok 1958 (věk 31 let)

Leontyne Price, rok 1963 (věk 36 let)

Renata Tebaldi, rok 1959 (věk 37 let)

Angel Blue, rok 2024 (věk 40 let)

Zjevuje se Amonasro a chce po své dceři Aidě, aby z Radama vylákala, kudy bude vedena egyptská ofenzíva. Aidě se to moc nelíbí, je zamilovaná a taková zrada jí připadá dost drsná.

Přichází Radames a vyznává Aidě lásku. Ta mu nabídne, aby s ní Radames prchl do Etiopie. Radames o tom opravdu uvažuje. Neprobíhá to moc dobře. Aida ale z Radama vyláká, kudy tedy egyptská vojska půjdou.

Zjevuje se Amonasro, a Radamovi dochází, že se dopustil zrady. Celou štrapáci ještě vylepší Amneris svým udáváním. Radames nechá Aidu a Amonasra prchnout a sám se vydává do rukou faraonových.

Amneris Radamovi nabízí, že když se vzdá Aidy a vezme si jí, přežije. Radames odmítá. Radames je kněžími souzen a Amneris zatím vyšiluje (Dolora Zajick) před chrámem. Ona tohle přeci nechtěla, chtěla jen přebrat sokyni milence.

Radames je odsouzen k zazdění za živa. Což se stane.

Radames zazděn v hrobce čeká na smrt. Zjevuje se Aida, která se do hrobky proplížila dávno před tím. Amneris pláče před hrobkou a ti dva, Aida a Radames, spolu umírají, loučí se se životem a jejich hlasy se mísí a vznesou se ke hvězdám (Leontyne Price a Carlo Bergonzi, Georg Solti, živý záznam 1963). Je opravdu škoda, že tohle není studiová nahrávka. Och, jak bych si přál tam ten večer být. Oni zpívají doopravdy spolu, Carlo čeká na Lee a ona na oplátku na něj. Kdyby měl někdo náhodou nechápal, proč je Leontyne mým idolem, tady dostane odpověď. Zde si dovolím popustit emoce, tohle se asi jen tak dorovnat nedá… dnes už prostě ne. V historii bychom možná nalezli několik srovnatelných výkonů, ale vždy to bude jiné.

** viz poznámka na konci

Původně jsem asi neměl v úmyslu uvádět starší monofonní nahrávky, ale to by pak nebyl dobrý přehled.

Carlo Sabajno (1928)

Dusolina Giannini, Aureliano Pertile, Irene Minghini-Cattaneo. Tuto verzi kdysi dávno vydal Supraphon. Vzdor stáří a technickým nedostatkům je tato nahrávka nejen cenným historickým dokumentem, ale nabízí výjimečnou uměleckou kvalitu. Vzdor původním rozpakům, které na začátku způsobuje zdánlivě protivná barva Pertileho hlasu, se původní pochyby mění v okouzlení kvalitami této pozoruhodné nahrávky. A je to právě Pertile, který nahrávce kraluje a dodává jí punc výjimečnosti. Dusolina Giannini a Irene Minghini-Cattaneo -> v těsném závěsu. Nahrávka navíc voní šelakem a patinou dob dávno minulých, kdy opera byla králem. Snad se tyto zlaté časy vrátí.

Tullio Serafin (1946 – standardní desky, oživené vydání na LP - 1953),

Maria Caniglia, Beniamino Gigli, Ebe Stignani, Gino Bechi. Tato nahrávka je takový zapomenutý klenot. Její význam je spíše historický. Technická kvalita není z dnešního pohledu moc dobrá. Nejsem zrovna fanoušek Marie Caniglie. Gigli mi na roli Radama připadá moc lyrický. Ale to jsou jen moje názory a na ikonickém statusu nahrávky to nemůže nic změnit.

Tullio Serafin (1956),

Maria Callas, Richard Tucker, Fedora Barbieri, Tito Gobbi. Myslím si že to snad ani nevyžaduje komentář. Je zde jediný problém. Nahrávka je monofonní. Technicky je to o hodně lepší než to minulé, avšak zázraky nelze čekat. Pokud máte rádi Marii Callas, musíte to mít ve sbírce. I já to mám, a to určitě fanoušek Marie nejsem.

Jonel Perlea (1955),

Zinka Milanov, Jussi Björling, Leonard Warren, Fedora Barbieri. Má to status ikony. Obsazení je maximální. Já to však nesnesu. Zinka je zde již unavená čili vokálně za zenitem a mě to prostě unavuje. Místy probleskuje, že je to přeci jen Zinka Milanov a produkované tóny a fráze jsou neskutečné krásy, avšak Zinka občas povolí v pozornosti a vydává relativně ošklivé skřehotavé zvuky. Bjorling je sice vokálně skvělý, ale zde mi připadá, že nemá na roli Radama žádnou emocionální vazbu. Ale já vlastně nejsem asi úplně oprávněn pomlouvat takovou ikonickou nahrávku. Jsou to jen moje názory a ty berte s rezervou.

Alberto Erede (1952),

Renata Tebaldi, Mario del Monaco, Ebe Stignani, Aldo Protti. Explodující italská krása, i když musím vzít v úvahu mono zvuk, drsnější zvuk orchestru a zdánlivá zastřená uhuhlanost nahrávky, což je zřejmě dáno vlastnostmi tehdejšího záznamového řetězce. Nový remaster společnosti Pristine tento problém prý řeší, ale já to neznám a nemohu to potvrdit. Tebaldi je zde sladká jako marcipánová poleva a del Monaco je del Monaco. Kdyby nebylo zastřeného zvuku, řadil bych to mezi královské verze.

Angelo Questa (1956),

Franco Corelli, Maria Curtis-Verna, Miriam Pirazzini, Gaingiacomo Guelfi. Tuto nahrávku vlastní všichni sběratelé Verdiho děl, ale jen jako Highligths, které vydala německá ETERNA. Celé jsem to nikdy neslyšel. Vzdor mono zvuku a technickým omezením, je to určitě skvostné. Byl jsem poučen, že kompletní verze obsahuje dost podstatné škrty – smůla.

Zubin Mehta (1965),

Birgit Nilsson, Franco Corelli, Grace Bumbry a Mario Sereni. Vzdor explozivnímu obsazení mě to nechává zcela chladným. Emocionálně je to studené jako leklá ryba. Nilsson tady zní jako ultrastudená Brunhilda a Corelli je vždy Corelli a nikoli Radames. Určitě to není špatné, ale já se k tomu nevracím. Nudí mě to.

Herbert von Karajan (1959),

Renata Tebaldi, Carlo Bergonzi, Cornell MacNeil, Giulietta Simionato. Tohle je jeden z kandidátů na nejlepší verzi. Karajanovská barevnost se zde projevuje zcela naplno, vzdor určitým technickým omezením. V té hvězdné sestavě není žádný slabý článek. Jenom bych upozornil, že je to klasický Karajan a dirigování prostě není italské. Zase je všechno vypiplané do maximálního lesku a pitvané nota po notě.

Herbert von Karajan (1980), Mirella Freni, José Carreras, Piero Cappuccilli, Agnes Baltsa. Tohle je něco úplně jiného. Karajanovské leštění zde dosahuje zcela absurdních úrovní. Tato nahrávka budí vášně. Znám lidi, kteří to považují za nejlepší verzi vůbec a další nemalá skupina to prostě nenávidí.

Claudio Abbado (1982),

Katia Riccairelli, Placido Domingo, Jelena Obrazcovová, Leo Nucci. Tohle je opravdu zlé a moc zlé. Prostě se to nepovedlo.

Riccardo Mutti (1974),

Montserrat Caballé, Placido Domingo, Fiorenza Cossotto, Piero Cappuccilli. Jak je u Mutiho tradicí, je to dirigováno s ohněm v očích a turbovrtulí na zádech. Výborné skvělé – jen to jako celek nefunguje tak, jak by mohlo. Montserrat mi připadá od role Aidy poměrně emocionálně odtržená. Ale na stranu druhou zde produkuje zvuky neuvěřitelné krásy. To ona vždy uměla. Asi bych to zařadil na vrchol mezi kandidáty na královskou verzi.

Georg Solti (1962), Leontyne Price, Jon Vickers, Rita Gorr a Robert Merrill.

Je to jedna z nejlepších verzí, které znám (pro mě nejlepší). Obsazení, které na vás útočí z desky, to se neslyší jen tak. Jon Vickers je pravda malinko neitalský, ale já mu to dávno odpustil.

Erich Leinsdorf (1970),

Leontyne Price, Placido Domingo, Grace Bumbry, Sherrill Milnes. Druhá Leontynina Aida má jeden problém. Tím je, že existuje ta první. Stále jde v podstatě o referenční nahrávku, ale na tu první to prostě nemá.

Dám sem ale jednu čestnou zmínku. James Levine (1985),

To je ale videozáznam z představení. 3. 1. 1985 Poslední Aida Leontyne Price v divadle, byla to její derniéra. Toto vystoupení je považováno ze historické. Leontyne už zde zdaleka nebyla mladá. Na královnu krásy to také nikdy nebylo. Lidé v publiku ten večer dostali něco navíc, něco, co asi nečekali. Dostali slzy Leontyne Price. Dostali slzy dojetí.

Kdyby to náhodou někoho zajímalo, dám návod, jak to sežene. Popravdě by mě to ale docela překvapilo, kdyby to někdo chtěl.

** Poznámky k nahrávkové sekci:

Data vydání a detaily obsazení byla potvrzena v internetové databázi discogs, která ale umožňuje zakoupení nahrávek. Proto sem konkrétní linky nelze dát.

Uvedená hodnocení nahrávek jsou založena na jejich poslechu a jsou čistě mým názorem. Nemají cíl suplovat oficiální hodnocení nahrávek nebo hudební kritiku.

· Anna Hostomská, Opera – Průvodce operní tvorbou, 1956, SNKLHU - Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění.

· Libreta Verdiho oper

· www.wikipedia.org