Článek
„Falstaff“ je druhá Verdiho komická opera, pokud tedy slavný propadák „Un Giorno di Regno“ bereme vážně. Libretistou byl Verdiho přítel a obdivovatel Arrigo Boito. Příběh je založen na Shakespearově komické hře „Veselé paničky windsorské“
Je zde taková věc a tou je základní nepochopení Verdiho díla. Řada lidí si myslí, že opera je koncert v kostýmech. To u Verdiho prostě neplatí.
Já dokolečka slýchám argumenty, že verdiovské náměty jsou většinou úplně hloupé a že vůbec nemá cenu se tím zabývat. Neumím nikomu vysvětlit, že stále zůstávají situace v ději a skutečně hluboké emoce, které vám Verdi servíruje prostřednictvím svojí melodiky. Na Falstaffa nic ze zmíněného ale neplatí, ten je úplně mimo.
Říkáte si „Verdi, to jsou nádherné široké melodie, dramatické situace, spalující emoce“. Musím říct, že to byla jedna z prvních oper, které jsem si koupil. A musím přiznat, že jsem opravdu ostře narazil. „Tohle, že je Verdi? Melodika je kde? Kde jsou ty dramatické situace?“. Znechuceně jsem to odložil. Vždy po nějaké době jsem se k tomu vrátil a odložil jsem to znovu.
Před několika lety jsem jel někam vlakem. Přehrávač začal přehrávat Falstaffa. Říkal jsem si „Otravný Falstaff.“ Podotýkám, že italsky neumím. Po tolika letech poslechu opery jsem se ale naučil alespoň částečně rozumět, o čem se zpívá. Bylo to jako kouzlo. Clona skokem zmizela a já shledal, že je to prostě naprosto božské. Postavy mezi sebou interagují a má to švih a lehkost. Verdiovská melodika je stále zachována, jen to není na první poslech úplně zřejmé. Vrátil jsem se domů. Vzal jsem si libreto s překladem a dal si to znovu. Po závěrečné fuze jsem byl v šoku.
Kdo o Verdim něco ví, nikdy ho nemůže překvapit, že poslední scéna poslední Verdiho opery končí jako fuga s textem, že život je jen fraška.
„Podívej, starý čaroděj Verdi se směje, jak jsi z toho „vyplesknutý“. Jestli se směje s tebou nebo tobě, to ale nezáleží na něm.“
Doporuč nahrávku? Falstaff toho po posluchači hodně chce a vyžaduje to určitou znalost a vůli to vstřebat.
V dnešní době, vzhledem k úpadku popularity opery, to prostě na první poslech málokdo chroupne a odradí ho to. Přesto jednu nahrávku doporučím – Carlo Maria Giulini s Renatem Brusonem v hlavní roli. K tomu existuje zcela úžasný video záznam.
