Giuseppe Verdi: Messa da Requiem

Premiéra Requiem proběhla 22. května 1874 u příležitosti ročního výročí úmrtí italského básníka a dramatika Alessandra Manzoniho (1785–1873). Manzoniho smrt Verdiho velmi zasáhla, a protože se nemohl účastnit pohřbu, rozhodl se uctít Manzoniho památku kompozicí Requiem. Verdi složil části Requiem už dříve, původně s úmyslem uctít památku jiného velikána – skladatele Gioacchina Rossiniho (1792–1868).

Zmíněná část komponovaná pro Rossiniho se týká hlavně části Libera me. Nutno podotknout, že verze pro Rossiniho od finální trochu liší. Requiem k Rossiniho úmrtí nakonec skončilo do ztracena. Bylo plánováno, že se komponovaní zúčastní více skladatelů, každý složí svoji část. Jak to bývá, zúčastnění se mezi sebou rozhádali a projekt skončil u ledu.

Verdi tedy zkomponoval Requiem sám v letech 1873–1874. Zmíněnou premiéru Verdi sám dirigoval v milánském kostele San Marco. Později byla skladba provedena v milánské La Scale.

Tato kompozice, ač formálně duchovní, se stala jedním z pilířů koncertního repertoáru. Je to opera? Někdo tvrdí, že jde o jednu z nejlepších Verdiho oper vůbec. A něco na tom je – party jsou psané pro operní pěvce, s plnou dramatickou intenzitou. Ale opera to vlastně není. Co to tedy je?

Je to jedna z nejúžasnějších duchovních skladeb, které kdy byly napsány.

A mimochodem, pasáž Dies irae? To je jeden největších decibelových nářezů vůbec. Okna se tím dají vyrážet. Spolehlivě vás to zvedne ze židle. Obloha se otevírá. Jezdci apokalypsy vyrážejí. Hudba tomu odpovídá.

Dnes se produkce předhánějí, kdo postaví větší sbor a kdo třískne do většího bubnu. Ale o tohle ve skutečnosti nejde. Srdcem Verdiho Requiem jsou čtyři sólisté – soprán, mezzosoprán (alt), tenor a bas (nebo basbaryton). S nimi to celé stojí a padá.

Jak to u Verdiho bývá, klíč drží soprán. A jeho závěrečná modlitba „Libera Me“ patří k nejnáročnějším sopránovým partům vůbec. Sólistka musí mít dramatickou sílu a zároveň být andělem. Cože to melu? Poslechněte si to. Pak pochopíte.

Bohužel, popularita tohoto druhu umění poslední dobou výrazně upadá. Když se pokusím někomu něco pustit, bývám okamžitě označen za operního inkvizitora. Nebo rovnou operního nacistu.

Poprvé jsem tuto skladbu viděl v přímém přenosu od svatého Víta v Praze za hlubokého komunismu. Nevím, kdy přesně to bylo. Napoprvé mě to málem zabilo. Tohle není La Traviata, je to náročný poslech. Celé to bylo ozvláštněné jednou nepochopitelnou věcí. Mezzosopránový part zpívala Jelena Obrazcovová. Vždy, když měl být záběr na Jelenu, režie dala prostřih se záběrem na Prahu. Pasáž Libera me má až 15 minut. 15 minut záběrů na Prahu při přímém přenosu z koncertu? Zcela nepochopitelné. Důvod byl velmi prostý, Jelena měla na krku masivní kříž. Tento symbol víry byl pro komunistické vedení televize zcela nepřijatelný.

Ještě, než přejdeme k rozboru díla, uvedu zajímavost. Verdiho Requiem bylo opakovaně provedeno vězni v koncentračním táboře Terezín.

Zasloužil se o něj dirigent Rafael Schächter, český židovský hudebník, který po deportaci do Terezína v roce 1941 vytvořil z tamních vězňů improvizovaný sbor. Navzdory otřesným podmínkám nacvičil s tímto sborem Requiem – zpaměti, bez not, bez orchestru, pouze za doprovodu klavíru.

Skladba byla v Terezíně provedena více než 15krát. V roce 1944 nacisté uspořádali propagandistické představení pro delegaci Červeného kříže – jako důkaz „kulturního života“ v táboře. Verdiho Requiem zaznělo jako symbol a akt odporu.

Je těžké si představit větší kontrast než mezi hudební monumentalitou Verdiho Requiema zoufalstvím vězňů, kteří ho zpívali.

Legenda praví, že i Němci nakonec pochopili, že je to vlastně protest proti nim a nejsem si jistý, zda se jim to líbilo.

Schächter i většina sboristů byli později deportováni do Osvětimi a zavražděni.

Zpátky k tématu. Dynamika případné nahrávky musí být stažená, jinak by se vám při některých pasážích rozletěla hlava.

Text Verdiho Requiem s anglickým překladem je k nahlédnutí zde

Začíná to velmi tiše, až neškodně. Šepot smyčců, sbor zpívající Requiem aeternam – jako by duše zemřelých tiše prosily o věčný klid. Nic dramatičtějšího než šepot světla svící v katedrále. Říkáte si, že pokud to bude i dál takhle utahané, nepřežijete to. Jenže pak přichází Kyrie a nástup sólistů. Tenor začíná, přidá se bas a potom ženská část soprán a mezzosoprán. A vy zatím netušíte, co přijde a jste v klidu.

Jenomže ono to přijde a pokud to nečekáte sletíte ze stoličky na zem. Nastal konec světa, obloha se otevřela a jezdci Apokalypsy vyjeli. Hudba tomu odpovídá. Verdi předepsal i napětí kůže na bubnech. Při Tuba mirum jsou trubači rozmístěni po celém prostoru divadla. Výsledný efekt je zcela zdrcující. Je zde jeden legrační efekt a týká se dirigentů. I ti největší slušňáci ztrácejí při Dies irae hlavu, chaoticky rozhazují rukama a vypadají směšně. Vybral jsem pro vás ještě jednu ukázku. Prostě se jim to líbí.

Tato část je překvapivě klidná, ba se dá říci deklamační a uklidňující, po tom návalu děsu, který jsme slyšeli.

Připomíná se opět Dies irae, ale tentokrát jako varování. Co je psáno knize osudu? Není proti tomu odvolání.

Tohle je část, kde si budete pamatovat ten zvláštní krouživý motiv fagotu. Je to hudební zobrazení nejistoty, otázky: Co teď? Jak si obhájím svůj život? A pak Rex tremendae – hymnus hrůzy i naděje - věříme, že Bůh, ta všemocná všeobjímající bytost, stvořitel jsoucna, je milosrdný, ale já se ho obávám, snad přece jen prokáže slitování.

Po celé té hrůze přichází něžná, prosebná pasáž. Sopranistka a mezzosopranistka vedou jemný duet – Verdi uměl psát pro ženské hlasy jako nikdo jiný.

Tady má tenor konečně sólo. Dojemná prosba o milost, jedna z nejlyričtějších částí celého díla. Operní úchylové poslouchají Ingemisco ve 20 verzích za sebou a pitvají to zcela potrhlým způsobem.

Verdi přechází mezi peklem a nebem s naprostou lehkostí. Bas a mužský sbor zahřmí zlověstnou hrozbu pekla, soprán a ženský sbor okamžitě odpovídají nadějnou modlitbou.

A ano, znovu se vrací Dies irae. Nelze mu uniknout. Konec světa je neodvratný.

Jestli je v tomhle Requiem něco opravdu operní, je to Lacrymosa. Krásná, srdcervoucí, naprosto verdiovská.

Přecházíme do tradičnější liturgické části. Klidnější, více soustředěná na prosebné texty.

Malá, ale důležitá část. Oběť se přináší, duše čekají.(mezi klipy je překry, úplně to nenavazuje)

Radostná, skoro až barokně znějící fuga. Jeden z nejsvětlejších momentů celého díla.

Sopranistka a mezzosopranistka zpívají v unisonu. Pokorná, tichá modlitba. Po všech těch výbuších působí jako balzám.

Leontyne Price je prakticky neporazitelná. Dá se tomu vyrovnat, ale vždy to bude jiné. Vlastně se celou dobu modlí. Pasáž opět obsahuje Dies irae jako připomínku konce světa. Finální modlitba je téměř šeptaná a celá tíha hudebního sdělení je na sopranistce.

Přemýšlel jsem, kterou nahrávku pro vás zvolím jako referenční.

Jako referenční nahrávka bývá často uváděna Giuliniho verze (Gedda, Ghiaurov, Schwarzkopf, Ludwig) z roku 1964. Avšak technická stránka nahrávky je z dnešního pohledu malinko zastaralá, proto zvolím něco jiného.

Antonio Pappano – 2009 (Warner Classics / Santa Cecilia)

Sólisté: Anja Harteros (soprán), Sonia Ganassi (mezzosoprán), Rolando Villazón (tenor), René Pape (bas)
Dirigent: Antonio Pappano
Orchestr: Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia
Sbor: Coro dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia

Je to současná moderní nahrávka se současným zvukem. V historii bychom jistě našli lepší nahrávky. Nakonec, já i jednu uvedu. Ale ono detailní srovnání v této úrovni nemá velký smysl.

Dynamický rozsah je obrovský, ale zůstává přehledný. Když přijde Dies irae, neslyšíš stěnu hluku – slyšíš trhlinu v časoprostoru. YouTube verze září, Tidal je nějak přidušený (čímž Tidal trochu ztrácí svůj lesk), ale to nic nemění na tom, že tohle je zvuk pro 21. století.

Anja Harteros – nádherný, pečlivě vedený hlas, který neokouzluje silou, ale vnitřním žárem. V Libera me není hysterická – je zoufalá, tichá, zlomená i silná zároveň. To chce víc než plíce. To chce vnitřní oheň.

Sonia Ganassi – perfektní partnerka, barevná, elegantní, nikdy utopená v orchestrální mase. Rolando Villazón – přiznejme, že má své slabiny, ale tady zpívá srdcem. Je lidský, možná ne monumentální, ale skutečný. René Pape? Co říct? Moderní etalon pro basy. Nádherný, pevný, hluboký, ale nikdy těžkopádný.

A Pappano? On to celé nevede, on to žije. Hudba pod jeho rukou dýchá, pulzuje, bolí a miluje. Všechno je ve službě dramatu – ale bez efektu. Bez pozlátka.

Tohle je nahrávka, kterou můžeš pustit komukoliv v roce 2025 a dál říct: Takhle může znít Verdi. Prostě to žije.

Nejsou tam jména z plakátů MET z 50. – 60. let. Nezpochybňuji, že ty legendy jsou lepší. Toto je ale současná nahrávka s živoucími pěvci a proto volím takto.

A nyní zvolíme akční drama o přepravě nitroglycerinu s Yvesem Montandem v hlavní roli. Mimochodem, zde jsou ty zmíněné hvězdy MET a navíc je to biják.

Verdi: Messa da Requiem – Herbert von Karajan (1967, La Scala)

Sólisté: Leontyne Price (soprán), Fiorenza Cossotto (mezzosoprán), Luciano Pavarotti (tenor), Nicolai Ghiaurov (bas)

Režie: Henri Georges Clouzot… Ano, je to skutečně ten režisér, který natočil mzdu strachu s Yvesem Montandtem. Nitroglycerinu se zde přepravuje opravdu hodně.
Dirigent: Herbert von Karajan
Orchestr a sbor: Teatro alla Scala
Lokace: Prázdná La Scala, bez publika
Natočeno jako film – ne jako záznam koncertu

Tohle není jen audiovizuální zážitek. Tohle je memento. Liturgický film, kde tě kamera táhne přímo do tváře smrti. To se překonat opravdu nedá a může být problém se tomu vyrovnat.

Karajan si tu splnil sen – měl úplnou kontrolu nad vším. Prázdné hlediště, dokonalé světlo, žádný hluk, žádný potlesk. Čistá hudba. A pak je to Leontyne, kdo tenhle chrám promění ve svatyni emocí.

Leontyne Price: Vstupuje do ticha jako kněžka víry. Její „Libera Me“ není zpívané – je žité.Sleduješ její oči a mlčíš. Takovou práci očima jsem nikdy neviděl. Modlí se. Ale ne prosebně – jako pokorný prorok. Oči dělají práci, kterou slova nezvládnou. A ano – jí se to líbí. Protože ví, co dělá.
A ty víš, že nejsi svědkem výkonu, ale zjevení. Tady zcela pochopíte, proč je Leontyne Price můj idol.

Cossotto – oheň a země. Cossotto je tady naprosto hvězdná a vypadá opravdu dobře. O kvalitách Fiorenzy Cossotto jako pěvkyně nejsou přeci žádné pochyby. Lidsky je to prý sice nepříjemná hysterická harpyje. Ale ten zpěv to vždy vyvažoval a zde se to úplně naplno projevuje.

Ghiaurov – chrám z kamene. Legenda praví, že měl při zkouškách jisté intonační potíže, ale ve filmu se to nijak neprojevuje.

Pavarotti je tady ještě mladý, ale vedle Leontyne působí, jako doprovod. Zpívá krásně, ale nevládne. Slyšel jsem fámu, že byl povolán na poslední chvíli místo Carla Bergonziho, který onemocněl a nemohl part zpívat. Potvrdit to ovšem neumím. Zase mám zcela zaručenou informaci, že byl Pavarotti z Karajana hrozně nervózní a měl strašný průjem.

A Karajan? Ten to má na svědomí, bez něj by to nevzniklo. Jeho narcismus je však otravný. Dává kamerám pokyny a tváří se jako Clint Eastwood. Já chci kruci vidět sólisty a nikoli narcistního dirigenta. Zde bych konstatoval, že je to karajanovsky trochu uhlazené. Celkovou žhavost způsobují sólisté, nikoli dirigent,

Obrazové představy Karajana se lišily od těch režiséra Clouzota. Clouzot jako režisér prosadil svoji, ale oba umělci se během natáčení pohádali a jejich cesty se navždy rozešly.

Zvukově je to temné, syrové, intenzivní. A obrazově? Má to sílu celovečerního filmu, ale bez jediného slova navíc. Silence between notes. Oči mezi frázemi.

Tohle není „jedna z verzí“. Tohle je zvláštní kategorie. Tohle je definitivní verze, a to vzdor stáří a běhu času.
A kdo to neviděl, nepochopí, co je možné ve spojení hudby, modlitby a obrazu.

🔗 ČSFD – nesmyslně nazvaný „Pavarotti zpívá Verdiho Requiem“

Já sice zcela rozumím, proč český distributor zvolil takový název. Ale v době uvedení byl Pavarotti vedle zbytku ansámblu, a hlavně vedle Leontyne v podstatě převážně neškodný.

Film je k dohledání na YT.

Zdroje

· Jaroslav Bachtík, Giuseppe Verdi – životopis, vydalo Státní hudební nakladatelství v roce 1963

· Wikipedia.org

· THE STORY BEHIND: Verdi Requiem

· Opera Plus

· ChatGPT bylo použito na finální jazykovou korekturu textu