Historie nahrávání klasické hudby

Motto:

Zvuková nahrávka je časová konzerva, která nám umožňuje být v kontaktu s těmi největšími umělci. V některých případech je to ozvěna dob dávno minulých, které se nikdy nevrátí, stejně jako se nevrátí ti umělci.

Překvapím vás, jako první a klasický záznam zvuku bych zřejmě definoval notový záznam. Nesmysl? Není to nesmysl, zamyslete se nad tím.

Další třídou záznamu zvuku jsou například hrací strojky v hodinách, flašinety, automatické klavíry a podobné.

V roce 1877 vynalezly Edisonovy laboratoře v Menlo Park fonograf. Legenda praví, že to byl nápad samotného Thomase Alvy. V dnešní době je tendence tvrdit, že Edison byl v podstatě pouze loupeživý obchodník a tak část romantiky zmizela. Já ale legendy podporuji a propaguji. Podržím se původní legendy.

Dle zmíněné legendy, Edison pracoval na zlepšení Bellova telefonu. Původní Bellův telefon je taková zajímavá kuriozita a umožňuje přenos hlasu jen na několik stovek metrů.

Edisonovy laboratoře vynalezly k tomu systému uhlíkový mikrofon. Zde je další legenda, že Edison naškrábal v záchvatu zoufalství nad nezdary do sytému mikrofonu saze z petrolejky.

Edison byl jak známo nahluchlý a bylo na něj třeba hodně křičet. Všiml si, že když někdo hodně zakřičí, že ho cívka na membráně sluchátka píchne do prstu. Nakreslil tedy jednoduchý přístroj, který vypadal asi jako válec s klikou a velkou zvukovou troubou. Na ten válec navinul staniol. A nahrál slavnou větu „Maruška měla malé jehňátko, jehož rouno bylo bílé jako sníh, a všude, kam Maruška šla, šlo s ní i jehňátko… “.

Tvrdí se, že i tento vynález T. A. okopíroval. Mně se ale ty legendy líbí více. Jedna věc je jistá, Thomas se zasadil o komerční využití řady vynálezů, a i když původní patenty ukradl, tak tohle prostě něco bylo a vzdor kontroverzi, bych to viděl pozitivně.

Na stranu druhou zcela chápu, že ti, jimž byl patent ukraden, to tak pozitivně nevnímají.

Pokusy před fonografem neumožňovaly záznam přehrát a jsou tedy jen zajímavou kuriozitou.

Problémem válečku je jeho kopírování. Lisování je obtížné, vzhledem k válečkovitému charakteru záznamového média. V extrémním případě se každý váleček nahrává zvlášť a je tedy každý unikátní. Čas a další úsilí Edisonových laboratoří však přinesly změnu. Byl objeven materiál, který se nazývá Edisonův modrý Amberol. Tepelná smrštivost této hmoty umožňovala váleček vyndat z formy a použít jí znovu, umožňovala tedy kopírování. Bylo to ale i tak velmi složité.

Edison si myslel, že fonograf bude sloužit pouze k nahrávání řeči. Lidé kolem něj však objevili kouzlo reprodukované hudby. Edison jako správný obchodník trend následoval a naše pouť zde tedy začíná.

První nahrávky klasické hudby nahrávali hlavně operní pěvci. První operní nahrávku nahrála Adelina Patti v roce 1889. Tenorista Enrico Caruso nahrál v letech 1902 - 1920 na Edisonovy válečky až 200 různých písní a árií. Carusovy nahrávky jsou čistě akustické. Frekvenční rozsah je tedy do 2500 Hz, a i když máte pocit, že se do tohoto rozsahu vejde, není tomu tak. Barvu hlasu a jeho vnímání uchem ovlivňují vyšší harmonické frekvence a ty na té akustické nahrávce prostě nejsou.

Mužský hlas to ještě unese, ale orchestr zní docela ukrutně. Edisonovy válečky mají na Carusově legendě velký podíl. Je zde fakt, že Caruso byl jistě úplně úžasný, ale prodej válečků vynesl jeho slávu nade všechny meze.

Byli ale i další umělci, kteří na válečky nahrávali: Philip Sousa, Leo Slezak, Bessie Smith a mnoho dalších.

V roce 1887 si nechal Emile Berliner patentovat gramofon. Gramofon nahrával na desky a používal modulaci záznamu nikoli do hloubky, jako to činil Edisonův váleček, ale do strany. Tento systém umožňoval masové lisování desek. Placku prostě vylisujete snadněji než váleček. Nutno říct, že fonograf se nevzdal tak snadno a oba systémy si nějakou dobu konkurovaly. Edisonova snaha fonograf vylepšit byla až hysterická.

Edison údajně do konce života věřil, že byl v záznamu lidského hlasu první. Já si nakonec myslím, že měl pravdu. Gramofon zvítězil, a tak začala další kapitola vítězné pouti reprodukované hudby do našich životů.

Základní zlom nastal se zavedením elektrických elementů do nahrávacího zařízení někdy v roce 1927. Elektrické obvody v nahrávacím řetězci vystřelily frekvenční rozsah nahrávek na šokujících 10 000 Hz. Clona šumu a harmonického zkreslení zčásti zůstává, ale pokrok to určitě je.

Důležitou roli v historii nahrávací techniky sehrál magnetický záznam.

První drátofon byl vynalezen v roce 1899 Valdemarem Poulsenem. Drátofony se používaly velmi dlouho, snad až do 50. let XX. století.

Drátofon značky Blattnerfon byl první přístroj, který používal magnetický princip záznamu, který byl používán v Českém Rozhlase od roku 1935.

Byla to v zásadě obludnost. Záznamové médium byl ocelový pásek, který se pohyboval rychlostí 1.5 m/s. Český rozhlas to ale používal až do let 50., pro reprízy studiových pořadů.

Komerční výroba páskových magnetofonů se datuje od roku 1928 a první „seriózní“ komerčně dostupný profesionální magnetofon byl na trh uveden společností AEG v roce 1935. Byl to magnetofon AEG K1.

Za zmínku stojí i výrobky jiných firem, jako magnetofon Marconi-Stille z roku 1935, který nahrával na ocelový pásek. Uváděný kmitočtový rozsah zde je 50–8000 Hz. Já bych to tedy spíše řadil k drátofonům, ale prý to byl páskáč a když se to píše, bude to pravda.

Papírový záznamový pásek byl patentován v roce 1926 Fritzem Pfleumerem.

Klasická magntofonová hlava se štěrbinou byla patentována Eduardem Schüllerem, který pracoval pro firmu AEG a byl to Pfleumerův spolupracovník.

Dalším pozoruhodným přístrojem je Bush-SoundMirror BK-401 z roku 1936, který používal papírové pásky.

Další zlom nastává s objevem vysokofrekvenční předmagnetizace záznamu, která byla objevena Dr. Weberem v laboratořích AEG. Dá se najít, že k objevu došlo v roce 1935, 1937 nebo 1940. Nevím, proč mají dokumenty takový rozptyl. Legenda praví, že za objevem vysokofrekvenční předmagnetizace stála technická závada jednoho z magnetofonů, kde jeden z magnetofonů začal nahrávat nezvykle kvalitní záznam. Ale legenda je legenda, spíše si myslím, že společnost AEG na tomto poli experimentovala a přišli na to cíleně.

Objev byl od začátku předmětem utajení a později byl embargován směrem k východnímu bloku. Objev vysokofrekvenční předmagnetizace umožnil komerční uvedení skutečně kvalitních páskových magnetofonů.

Úplně první komerčně dostupný profesionální magnetofon, který využíval VF předmagnetizaci, byl produkt firmy AEG Magnetophon K4 v roce 1940.

Koncem let 50. se začaly ukazovat opravdu kvalitní kotoučové stereo magnetofony. Například legendární Studer C37, který byl uveden na trh v roce 1960. Tento přístroj je považován za etalon nahrávací techniky. O kvalitách Studeru C37 kolují legendy. V dnešní době jsou tyto přístroje stále vyhledávané a stojí jako automobil. Některé legendární nahrávky jako Karajanova Tosca z roku 1963 byly nahrány na 4-stopý magnetofon Studer J37.

Když jsme u magnetofonů, musím zmínit klasickou MC kazetu, známá také jako audiokazeta nebo kompaktní kazeta, je médium pro ukládání zvuku, které hrálo klíčovou roli v hudebním průmyslu od 60. let 20. století až do začátku 21. století. Nutno podotknout, že kazetových systémů bylo více, ale jsou dávno zapomenuty.

Objev a počáteční vývoj

Audiokazeta byla poprvé představena na trh společností Philips v roce 1963. Tento formát vyvinul tým vedený Lou Ottensem, nizozemským inženýrem společnosti Philips, který chtěl vytvořit kompaktní a snadno použitelný formát pro záznam a přehrávání zvuku. Původním cílem bylo vytvořit přenosný a snadno použitelný formát pro záznam hlasu, který by byl kompaktnější než kotoučové magnetofony.

První použití a rozšíření

Kazeta se rychle stala populární díky své kompaktnosti, snadnému použití a možnosti záznamu a přehrávání zvuku, aniž by byla nutná specializovaná technika. První kazety měly relativně nízkou kvalitu zvuku, což je činilo vhodnými především pro záznam hlasu. Nicméně, jak se technologie vylepšovala, kvalita záznamu se zvyšovala a kazety začaly být používány pro přehrávání hudby.

Standardizace a rozvoj

V roce 1965 se formát audiokazety stal mezinárodním standardem, což napomohlo jejímu globálnímu rozšíření. Zatímco Philips držel patenty na technologii kazety, rozhodl se uvolnit licenci zdarma, což umožnilo ostatním výrobcům rychle začít vyrábět kazety a kazetové přehrávače, což vedlo k jejich masivnímu rozšíření.

Zlatá éra kazet (70.–80. léta)

V 70. a 80. letech se kazety staly dominantním médiem pro hudební distribuci. Vývoj kazetových přehrávačů a rekordérů, jako byl slavný Sony Walkman, dramaticky zvýšil popularitu tohoto formátu. Lidé ocenili přenosnost kazet a možnost vytvořit si vlastní mixované nahrávky. Kvalita zvuku se také neustále zlepšovala díky novým materiálům pásků (např. chromové a metalové pásky) a technologiím, jako byl Dolby Noise Reduction.

Postupný úpadek a nahrazení

V 90. letech však kazety začaly být postupně nahrazovány kompaktními disky (CD), které nabízely vyšší kvalitu zvuku a větší odolnost proti opotřebení. Digitální technologie, jako jsou CD a později formáty jako MP3, definitivně vytlačily kazety z trhu. Poslední kazetové album, které dosáhlo výrazného komerčního úspěchu, bylo vydáno na začátku 21. století.

Současný stav

Přestože jsou kazety z velké části zastaralé, v posledních letech došlo k mírnému oživení zájmu o tento formát, zejména mezi sběrateli a nadšenci, kteří oceňují jeho retro kouzlo. Někteří umělci dokonce vydávají nová alba na kazetách jako sběratelské kousky.

Kazety tedy hrály klíčovou roli v hudebním průmyslu a zanechaly výraznou stopu v kultuře, která přetrvává i dnes.

Nyní ale zpět k nahrávání klasické hudby

Zásadní zlom přineslo zavedení dlouhohrajících desek v roce 1948 firmou Columbia Records. První nahrávka na LP desce je Mendelssohnův houslový koncert No. 64, provedený Newyorskou Filharmonií.

S dlouhohrající deskou jsou spojena některá velká jména: The Beatles, Bob Dylan a další. V oblasti klasické hudby nástup této technologie přesvědčil i ty největší škarohlídy typu Artur Rubinstein, že začali systematicky nahrávat…. 3 x sláva…

Stereo záznam

Víte o tom, že stereo bylo objeveno již koncem 19. století? Několik set nekomerčních záznamů různých žánrů bylo nahráno ve stereu v letech 1942 - 43 společnostmi Walt Disney a MGM. Záznamy se nedochovaly.

Stereo ahrávky, které byly pořízeny na vícestopé magnetofony ve společnosti AEG, byly bohužel zničeny během 2. světové války. Je zde rozpor. Dá se najít, že soundtrack k filmu Walta Disneyho „Fantasia“ z roku 1940 by měl být stereo.

Mně ale moc stereo nepřipadá. Navíc po tolika remasterech se to špatně posuzuje. Ale on evidentně stereo byl. Dá se najít, že filmový soundtrack používal patentovaný systém Fantasound. Systém Fantasound ale používal optický stereo princip nahrávání na filmový pás (informace je bez záruky). Myslím, že všechny americké stereo nahrávky byly na tomto principu, že to nebyl magneťák.

Myšlenka zápisu stereofonního signálu na LP desku je naprosto geniální. Myslím úhlové umístění snímacích stereo kanálů. Ale i tak je separace mezi kanály maximálně 12 - 30 dB. Spíše méně než více. Stereofonní deska byla objevena německým inženýrem společnosti EMI Alanem Bluleinem v roce 1931. Blumlein si nechal svůj objev patentovat až v roce 1933.

Jedna věc je ale jistá, první skutečně komerční nahrávka ve stereu byla vydána v roce 1958 společností Audio Fidelity. Byla to LP deska a bylo na ní napsáno „Stereophonic Demonstration Record“. Dle některých zdrojů to bylo již v roce 1957. Další značky jako EMI, RCA a DECCA záhy následovaly.

Separace stereo kanálů na LP desce je papírově dost bídná, ale ono to nevadí, stereo prostě dává nahrávkám subjektivně vzduch a prostor.

Tady bych se zastavil a zmínil dvě obchodní značky: RCA Victor Living Stereo a Decca (Full Frequency Stereo Sound) FFSS. Tyto dvě obchodní značky poskytují záruku kvality i dnes. Jak to vidím, tak to beru. Obě působily řekněme od roku 1958 asi do roku 1968. Tohle období je navíc pro nás operníky spojeno s legendárními jmény jako je Fritz Reiner, Leontyne Price, Richard Tucker. Původní vydání na LP se vyvažují na poměry klasické hudby skoro zlatem.

Například velký dirigent Arturo Toscanini nikdy žádný stereo záznam nepořídil. Toscanini je ale zárukou něčeho zvláštního a vyplatí se to poslouchat, i když to není hifi. Taková nahrávka Verdiho requiem z roku 1951 je i dnes velmi aktuální. Zní to jako, když se hodí hrst střepů do sklepa, ale celková atmoška je prostě velmi vzrušující.

Někdy v sedmdesátých letech bylo zavedeno digitální nahrávání a záhy na to přišla definice standardu Red Book, tedy CD. CD používá PCM modulaci signálu (pulse-code modulation), což je systém používaný v telekomunikacích dávno před jeho využitím pro nahrávání audia. První komerčníě dostupný PCM rekordér byl Denon DN-023R, uvedený na trh v roce 1970, a první komerčně dostupné PCM nahrávky byly vydány v roce 1972 rovněž společností Denon. Za první úspěšný domácí audio PCM rekordér je považován Sony PCM-1 z roku 1977, což byl v podstatě modul k páskovému videu U-Matic. Vždy jsem toužil po PCM-F1, který je velmi podobný, jen se připojuje k systémům BetaMax. Nikdy jsem ho ale neměl. Jsou ale i další a já se na to ještě podívám.

PCM formát záznamu používaly i DAT rekordéry, které se začaly objevovat kolem roku 1987. První DATka byla Sony PCM-2000 a její domácí verze DTC-1000ES. DATky jsem vždy miloval a stále miluji.

První opravdu komerční CD přehrávač nesl označení Sony CDP-101. Tyto přístroje jsou stále vyhledávané a sběratelsky cenné.

CD nemá pro oblast klasické hudby dobrou pověst. Někdo, koho opravdu obdivuji a neskutečně si ho cením, se na negativní pověsti CD formátu bohužel velmi podepsal. V roce 1982 byl Herbert von Karajan jmenován ambasadorem CD formátu. To se nikdy nemělo stát. Herbert von Karajan byl sice velký umělec, ale zestárl a zřejmě zčásti ohluchl. Nahrávka řve, ječí jako hrst střepů na okně a je to nesnesitelnější než Toscaniniho Requiem. Karajanova vina v oboru klasické hudby je nesmazatelná. Já opravdu nechápu, jak se dá tohle vyrobit, je to stále strašné i přes usilovnou snahu to napravit.

Teď mi možná řeknete, že gramodeska je oproti CD zcela bezztrátová a že záznam na ní je naklopen tak, jak vyšel z master-tape. Můžu vás ujistit, že není. Tohle se vám nebude líbit, ale uvědomte si, že já také sbírám desky a přísahám na ně. LP deska je velmi ztrátový formát.

Aby šel záznam na desku vůbec přehrát, musí se omezit jak dynamika, tak frekvenční charakteristika nahrávky. Že to není pravda? Bohužel to pravda je. Základním principem je, že deska musí být přehratelná. Naláduji-li na ní plnou dynamiku a plný frekvenční rozsah, deska bude přeskakovat a nic se na ní nevejde. A proto se deska musí omezit jak v oblasti dynamiky, tak frekvenčního rozsahu.

Výroba desek se vyvíjela a skončila „Direct Metal Masteringem (DMM)“. Sice nevím, co to je, ale zní to vcelku dobře.

Ale i když je CD také kompromisní, vychází jako vítěz. 16bitový mastering na CD poskytuje separaci kanálů až 90 dB a umožňuje zaznamenat mnohem větší frekvenční spektrum a dynamický rozsah.

A vy jste to ale určitě slyšeli na vlastní uši, že deska hraje lépe! Taky jsem to slyšel! Jde také o to, jaká deska, které vydání. Jenže ona lépe nehraje. Je to jen pocit. LP deska na dobře vyrobené CD absolutně nemá.

Když vezmu LP desku do ruky, je to jako kouzlo. Ty obaly, ty fotky, ty příbalové letáky. Deska dělá desku deskou právě tím, že je nedokonalá. Zvuk je teplejší, zdánlivě živější. Je to prostě čistá magie. Je překvapivé, jak deska může dobře hrát, když vezmeme v úvahu její technická omezení. Je zde ještě ta věc, že já snesu na desce kdeco, ale na CD ne. U desky se prostě nedokonalost předpokládá. Připadá mi velmi zvláštní, co se dá dostat z 62 let starého LP.

Tady je problém, co je na tom CD vlastně nahrané. Občas se CD zdá umělé a sterilní. Hloupost a neschopnost masterovacích techniků nezná mezí. A úplně pokazit mastering jim nedělá problém.

Sehnat CD, které by znělo dobře, je problém o něco větší než sehnat dobrou desku, tedy alespoň v dnešní době. Zmíněná Karajanova Tosca z roku 1963 - mám asi x verzí. Nejlépe zní CD z roku 198×, kterou mám ale ve Flacu někde staženou. Moje druhá CD verze je velmi podivuhodná. Zní dutě, vokály jsou zastřené. Je to remaster verze z roku 2000. Jedna HiRes verze obsahuje divné kovové zvuky, které nevím, kde se vzaly. Druhá HiRes verze zní lépe, a ty zvuky tam nejsou. Má to tu chybu, že vokály jsou jakoby příliš vzadu, stejně jako u jednoho CD remasteru.. A pak je deska, která je celá ohraná a poničená. Tady k tomu přistupuje jedna věc a tou je moje těžkotonážní nostalgie. Nezapomenu na tu chvíli, kdy jsem tenhle set slyšel poprvé.

A pak přišel MP3

MP3 (MPEG-1 Audio Layer 3) je formát digitálního komprese zvuku, který byl vyvinut v rámci projektu MPEG (Moving Picture Experts Group) a představen v roce 1993. MP3 umožňuje zmenšit velikost zvukových souborů při zachování relativně vysoké kvality zvuku, což je ideální pro skladování a přenos hudby.

Klíčové vlastnosti MP3:

MP3 je velmi ztrátový hudební formát. Řada znalců propadá zoufalství při vyslovení tohoto termínu. Já si však nejsem jistý, zda to není jenom taková póza, ba jsem přesvědčen, že v mnoha případech je. Nicméně i já uznávám, že důvody používání tohoto formátu v novém miléniu prostě nejsou, když máme FLAC případně APE. I když záznamy nejsou tak nekvalitní, jak se tvrdívá.

Dalším představitelem ztrátových formátů byl Sony Minidisc

Sony MiniDisc (MD) je digitální optický diskový formát, který byl představen společností Sony v roce 1992. Je navržen pro ukládání zvukových nahrávek ve vysoké kvalitě. MiniDisc využívá magneto-optickou technologii k zápisu a čtení dat, což umožňuje opakované nahrávání a přepisování obsahu.

Klíčové vlastnosti systému MiniDisc:

Formát: MiniDisc má průměr 64 mm a je uložen v plastovém pouzdře o rozměrech 72 × 68 × 5 mm, což ho chrání před prachem a poškozením.

Kapacita: Standardní MiniDisc má kapacitu 74 nebo 80 minut audio záznamu v normálním režimu.

Kompresní technologie: Používá kompresní algoritmus ATRAC (Adaptive Transform Acoustic Coding), který zajišťuje vysokou kvalitu zvuku při menší velikosti souboru.

Funkce: MiniDisc nabízí funkce jako okamžitý přístup k jednotlivým skladbám, jednoduché přepisování, mazání a editaci skladeb.

Varianty: Existují různé varianty MiniDisc zařízení, včetně přenosných přehrávačů, stolních rekordérů a autorádií.

MiniDisc byl oblíbený zejména v 90. letech a na začátku 2000. let, než byl postupně nahrazen modernějšími digitálními formáty, jako jsou MP3 a další digitální audio přehrávače.

Moderní doba přinesla streamovací služby. Z hlediska teoretického popisu parametrů, člověk dostane, zavrať. To musí hrát jako bůh, ale všichni víme, že to tak není. Z moderních remasterů se mi dělá nevolno. Na stranu druhou, některé se opravdu povedly a takový Soltiho Ring v posledním remasteru není špatný.

Navíc ty streamovací služby, stále něco platíte a nic nevlastníte. Nemáte nic doma… je to velmi vychytralé a zákeřné.

Mám rád gramofony. Mám rád kvalitní gramofony. Honím se za přenoskami, zda to má eliptický hrot, zda je to piezo, moving magnet, moving cívka nebo moving cirkulárka. Mám rád magnetofony (samozřejmě kotoučáky, kdysi jsem vyhlásil, že kazeťák mi nesmí domů), DATky, FLAC přehrávače, CD přehrávače, HiRes přehrávač. Asi nemusím vysvětlovat, že nějaké doma mám. Nejste v tom sami.

A pak skončím na tom, že hudba, která mě zajímá, byla nahrána v roce 1963 a s tím se nic neudělá. Žádný remaster nedoplní věrohodně informaci, která na nahrávce není.

Říká se, že nové systémy na bázi AI nahrávku doplnit zvládnou, ale bude to pak ještě autentické? To nevím…

A skončíme na začátku. Až se vám bude zdát, že vaše audioaparatura nehraje dost dobře, že potřebujete nová sluchátka, novou aparaturu a reprobedny s titanovou membránou, vzpomeňte si na legendu o jednom hluchém muži, jak stojí v laboratoři v Menlo Park u nahrávací trubky a řve do nahrávací trubky „Mary had a little lamb, whose fleece was white a snow, and everywhere that Mary went the lamb was sure to go. It followed her to school one day but now the lamb is dead, but it still goes to school with her between the two chunks of bread. “

A zamyslete se, zda nový systém opravdu potřebujete