Článek
Jacqueline du Pré, známá také jako Jackie, se narodila 26. ledna 1945 v Oxfordu jako druhé dítě Iris a Dereka du Pré. Hudba ji oslovila již v raném věku. Přestože se původně zdálo, že její starší sestra Hillary bude tou, kdo se vydá na dráhu koncertní umělkyně, brzy bylo jasné, že právě Jackie byla obdarována mimořádným talentem – jako by ji sama Múza políbila a přislíbila jí výjimečnou cestu hudebního génia.
Jackie začala hrát na violoncello ve čtyřech letech pod vedením své matky. V pěti letech se stala studentkou Londýnské školy pro studium hry na violoncello. Přestože hudba byla jejím životem, navštěvovala také běžné školy pro všeobecné vzdělání. Svou hudební kariéru dále rozvíjela na prestižní Guildhall School of Music and Drama v Londýně, kde její talent získal pozornost významných pedagogů.
V roce 1958 se rodina přestěhovala do Londýna, kde její otec získal místo tajemníka. Jackie se zapsala na Queen’s College v Londýně, ale studium zde nedokončila, neboť její akademické povinnosti ustoupily jejímu stále intenzivnějšímu hudebnímu nasazení.
Za zmínku ještě stojí její studium u cellisty Mstislava Rostropoviče v roce 1966. Velký ruský cellista nezakrýval nadšení a vyhlásil, že Jacqueline je jediná jeho žákyně, která může navázat na jeho úspěchy nebo je snad dokonce překonat.
Jackie se už jako dítě účastnila mnoha soutěží, kde její talent pravidelně zářil. Zásadní zlom v její kariéře nastal, když zvítězila v soutěži „Queen´s Prize“ pro hudebníky do 30 let, která jí umožnila další studium a rozvoj jejího výjimečného nadání. Panelu, kde Jackie zvítězila předsedal legendární houslista Yehudi Menuhin. Díky této ceně si mohla Jackie pořídit své první profesionální violoncello, což významně přispělo k jejímu dalšímu růstu.
Zde musíme učinit drobnou vsuvku:
Jacqueline du Pré měla tu čest hrát na několika mimořádných violoncellech, která výrazně přispěla k jejímu nezaměnitelnému zvuku. Patřila mezi ně dvě legendární violoncella značky Stradivarius – jedno z roku 1673 a slavný „Davidov“ Stradivarius z roku 1712. Oba tyto nástroje jí darovala její kmotra Ismena Hollandová, manželka skladatele Theodora Hollanda. V letech 1969–1970 si Jackie pořídila moderní violoncello od italského mistra Sergia Peressona, což ukazuje její ochotu experimentovat i s novými nástroji. Krátkou dobu hrála také na violoncello Francesca Goffrillera, dalšího významného italského mistra. Tyto jedinečné nástroje se staly nedílnou součástí její hudební cesty a přispěly k jedinečnému tónu, který zůstává inspirací pro cellisty po celém světě.
Hudební nástroje však mají sloužit hudbě, a tak po její smrti byly tyto nástroje předány dalším významným hudebníkům:
Stradivarius z roku 1673: Po du Pré jej vlastnil cellista Lynn Harrell, který jej přejmenoval na „Jacqueline du Pré Stradivarius“ na její počest. V současnosti je tento nástroj na dlouhodobé zápůjčce u maďarského cellisty Istvána Várdaie.
„Davidov“ Stradivarius z roku 1712: Tento nástroj zakoupila nadace Fondation Louis Vuitton a poskytla jej do užívání cellistovi Yo-Yo Movi.
Sergio Peresson: Toto violoncello je v současnosti zapůjčeno Kyrilu Zlotnikovoviz Jeruzalémského kvarteta.
Tyto nástroje tak nadále znějí v rukou předních světových cellistů, čímž pokračují v odkazu Jacqueline du Pré.
V březnu 1961 Jacqueline du Pré vystoupila ve Wigmore Hall v Londýně, kde zaznamenala svůj první větší úspěch. Následovala série dalších koncertů, které ji postupně etablovaly na mezinárodní hudební scéně.
V roce 1963 se objevila na prestižním festivalu Proms, kde poprvé veřejně zahrála Violoncellový koncert Sira Edwarda Elgara. Tento koncert se stal jejím charakteristickým dílem a její interpretace je dodnes považována za referenční. Její emocionální hloubka, výjimečné frázování a schopnost propojit hudbu s publikem inspirovaly generace cellistů.
Jacqueline tento koncert nahrála dvakrát. První nahrávka vznikla v roce 1965 s dirigentem Sirem Johnem Barbirollim a Londýnským symfonickým orchestrem. Tato ikonická nahrávka se stala jedním z největších evergreenů na poli klasické hudby – prodaly se miliony kopií a album zůstává dodnes v nabídce. Druhá verze, pořízená pod taktovkou dirigenta Antala Dorátiho, byla sice méně oslavována, ale i přesto nese určité interpretativní zajímavosti, které stojí za poslech.
V roce 1966 Jacqueline potkala klavíristu a dirigenta Daniela Barenboima, se kterým se 15. června 1967 provdala. Kvůli Barenboimovi konvertovala k judaismu, což vyvolalo určité napětí v rodině. Nicméně mladý pár se stal „prodejním trhákem“ v oblasti klasické hudby a jejich společné nahrávky zůstávají dodnes ceněné milovníky klasické hudby.
Od roku 1971 začala Jacqueline trpět zvláštními zdravotními problémy, které byly v říjnu 1973 diagnostikovány jako roztroušená skleróza. Nemoc postupovala rychle, navzdory agresivní léčbě. I přes velkou snahu se nemoc nepodařilo zastavit. Jacqueline se pokoušela vzdorovat, a ještě několik měsíců vystupovala. Její poslední koncerty se konaly v roce 1973, kdy vystupovala pod taktovkou Zubina Mehty a Leonarda Bernsteina. Při svém posledním vystoupení měla problém zavřít víko pouzdra svého violoncella – symbolický moment, který reflektoval konec jejího aktivního hraní.
Jacqueline du Pré zemřela 19. října 1987 na následky roztroušené sklerózy.
Události její nemoci a smrti byly zpracovány v životopisném filmu „Hilary a Jackie“ (1998) režiséra Ananda Tuckera. Film vyvolal velkou kontroverzi, protože vykresluje Daniela Barenboima jako necitlivého manžela, který svou ženu podváděl a zneužil blízkého vztahu se sestrou Jacqueline, Hilary. Hilary se na scénáři filmu podílela, což mu dodává určitou autenticitu, ale také vyvolalo ostrou kritiku od Barenboima samotného. Ten film označil za nespravedlivý a důrazně se proti jeho interpretaci ohradil. Tvrdil, že Jackie podporoval do poslední chvíle, jak jen mu jeho síly a nervy dovolily.
Jeho údajné cizoložství je často vnímáno kontroverzně – někteří ho kritizují, jiní tvrdí, že byl jako mladý muž v těžké situaci, a že bychom ho neměli soudit. Ať už to bylo jakkoli, vztah mezi Jacqueline a Danielem Barenboimem zůstává jednou z nejsilnějších hudebních a osobních vazeb, které ovlivnily svět klasické hudby.
Ukázek by se jistě našlo mnoho, ale já uvedu jednu: Sir Edward Elgar, koncert pro violoncello
Zdroje
