Článek
LEO SLEZAK, VÍDEŇÁK Z MORAVY (18. 8. 1873 – 1. 6. 1946)
Leo Slezak celý život cítil být Čechem i když rodina, ze které pocházel byla zčásti německá. Ptáte se jistě, jak takovou věc vím. Slezak napsal autobiografickou knihu. Nečetl jsem ji sice, existuje jen německy. Moji přátelé ji však četli. Kniha by určitě stála za překlad; je velmi zábavná a vtipná. Avšak je zde obava, že by cílová skupina čtenářů byla příliš úzká a kolegovi se do překladu nechce.
Slezak se narodil v Šumperku. Rodina se záhy přestěhovala do Brna. V Brně začal Slezak chodit do školy.
Slezak byl lajdák, škola ho nebavila. Začal se učit zámečníkem, což ho také nebavilo. Pokoušel se stát komikem. Smysl pro humor Slezaka nikdy neopustil a stal se legendou, stejně jako on sám.
Leo také přijal místo ve sboru místní opery. Během jednoho představení zaujal Slezak jednoho ze sólistů, barytonistu Adolfa Robinsona (1838–1920). Zpíval totiž s ním. Legenda praví, že Slezak, který stál vedle Robinsona, zpíval z plných plic a nešlo to prostě přeslechnout. Robinson si Slezaka pozval na předzpívání, kde poznal Slezakuv talent a začal učit Slezaka opernímu zpěvu. Slezak se stal tenoristou.
Zpěv Slezak také studoval u legendárního tenoristy Jeana de Reszkeho (14. 1. 1850 – 3. 4. 1925). Kdo o operní historii něco ví, při vyslovení jména Jean de Reszke dostává šok z přehnaného respektu. De Reszke byl významný polský hrdinný tenor. De Reszkeho legendu podporuje známý životopisný film Richarda Thorpa „Velký Caruso“ z roku 1952 s Mariem Lanzou. Ve filmu je naznačená rivalita mezi de Reszkem a Carusem a údajné obavy Carusa z tohoto pěvce. Myslím si však, že to bude spíše jenom legenda.
De Rezske byl zřejmě skvělý, ale rozumná nahrávka žádná neexistuje. Ta, která existuje, se poslouchat nedá. Je to nahrávka na Edisonův váleček odněkud z publika. Je to technicky opravdu příšerné. Mám cvičené uši na poslech technicky opravdu hrozných nahrávek. Ale z této nahrávky se prostě nic nepozná.
Slezak působil mnoho let ve Vídeňské opeře. Okolo roku 1910 vystoupil Slezak v NY v MET jako Otello. Dobová kritika je tak pozitivní, až je to legrační. Skoro to vypadá, že si ji Slezak psal sám. Ale to nepsal, viděl jsem kopii recenze z tehdejších New York Times. Na jeviště Metropolitní nakráčel 200 cm vysoký 140 kilový Slezak, a zazpíval Verdiho Otella. Obecenstvo z toho mělo naprostý šok a bylo schopno jediného slova „Slezak“. Kritika zmiňuje nadšení dirigenta Artura Toscaniniho ze Slezakova výkonu a srovnává Slezaka s legendárním Francesem Tamagnem. Slezak vystoupil v MET vícekrát. Naposledy 31. 1. 1913.
Slezakovo působení v MET pak definitivně přerušila první světová válka.
Zanechal, na tu dobu, vcelku rozsáhlou diskografii, která poskytuje obraz o jeho vroucím nádherném tenorovém hlase, o úžasných pianissimech, která byla vyhlášená, a na která vídeňské publikum nikdy nezapomnělo.
Vzhledem k vývoji nahrávací techniky jsou některé nahrávky již s elektrickým mikrofonem a poskytují tedy lepší představu o Slezakově hlase.
Ani on se ale nevyhnul stárnutí hlasu a v pozdním věku jsou zde patrny prvky určité nestability.
Německy hovořící posluchačstvo se shoduje v jednom komickém aspektu: Slezak se nikdy nezbavil lehkého moravského akcentu, vzdor stovkám německy zpívaných rolí a trvalému pobytu ve Vídni. Já to sice posoudit neumím, ale moji německy hovořící operní přátelé ano, a ti se na tom shodují.
Na konci kariéry hrál Leo Slezak v hudebních filmech, kde obzvláště vyniklo kouzlo jeho osobnosti a komediální talent.
V herecké tradici posléze pokračoval syn Lea Slezaka, Walter Slezak (3. 5. 1902 – 21. 4. 1983), který byl významným hollywoodským hercem. Mohli jsme ho vidět třeba ve filmové adaptaci dobrodružné knihy Roberta Louise Stevensona „Ostrov pokladů“ z roku 1972 vedle Orsona Wellese.
Leo Slezak zemřel ve věku 72 let po těžké nemoci. Legenda praví, že mu jeho žoviální humor a dobrá nálada vydržely až do konce.
Leo Slezak patří mezi naše velké krajany a měl by být známější, než je.
Ve Vídni je po něm pojmenována ulice „Leo Slezak Gasse“.
Jeho smysl pro humor, ironie a vylomeniny vstoupily do dějin úplně stejně jako jeho zpěv.
Jeho kariéru provází řada legend, o kterých se tvrdí, že se možná ani nestaly. Jsou ale velmi krásné a patří k bájím operního Olympu a my si nyní některé povíme.
Hrál se „Lohengrin“ Richarda Wagnera. Byl téměř závěr. Leo zpíval Grál, tedy árii „In fernem land“. Na jevišti stála labuť, na které měl Lohengrin odjet. Labuť šla rumpálem přitáhnout do zákulisí. Leo nebyl ještě ani v půlce árie, když se labuť dala do pohybu a zmizela v zákulisí. Divadlo zůstalo v šoku, dirigent zastavil orchestr. Leo zachoval klid, vytáhl z kapsy kostýmu hodinky, otočil se k představitelce Elsy s dotazem: „Slečno, nevíte prosím, kdy dnes jede další labuť?“ Legenda praví, že to nebyli schopni dohrát.
Newyorská MET opera, opera, která se hrála, byl zmiňovaný „Otello“. Desdemona byla mladá Kirsten Flagstad. (Legendární wagnerovská pěvkyně norského původu 12. 7. 1895 – 7. 12. 1962. Zasvěcené publikum ví, o koho jde.) Je to divné, ale ona opravdu zpívala Desdemonu. (Komentář autora – to bych opravdu chtěl vidět a slyšet.) Nebylo jí ještě ani 30 let. Na generálce měl Slezak Otella na háku a tahal z rukávu vtip za vtipem. Měl z toho takovou švandu, že se Kirsten naštvala a s výkřikem, že Otello je tragická opera, a že je Leo debil, odkráčela středem k nejbližšímu východu. Leo za ní šel a odprošoval. Moc mu to nešlo. Flagstad mu asi moc nevěřila, že to myslí vážně. Do situace se vložila paní Slezaková. Obě dámy zdeptanému Leovi četly pak z občanského zákoníku o výtržnictví. Leo se údajně tvářil jako zdrchaný kokršpaněl. Představení se ale nakonec vydařilo a Kirsten Leovi odpustila.
Místní noviny zveřejnily poněkud negativní kritiku Leova vystoupení minulý večer. Leo sedl ke stolu a napsal do redakce novin dopis. „Vážená redakce, děkuji za konstruktivní kritiku mého včerejšího vystoupení. Noviny s tímto skvostným textem mám zrovna před sebou, a protože právě sedím na záchodě, tak je za moment budu mít za sebou.“ Myslím si, že elegantnější způsob, jak někomu sdělit, že mi je jeho kritika ukradená, asi neexistuje.
Ať jsou tyto historky pravdivé, nebo nejsou, Leo Slezak je náš velký krajan a měli bychom na něj být hrdí. Měl by být mnohem známější než je.
Zdroje:
1) Milan Codr a kolektiv, „Přemožitelé času“, Vydala mezinárodní organizace novinářů pod hlavičkou časopisu Květy v roce 1987
2) Encyclopedia Britanica, online verze
3) Osobní blog „Forgotten opera singers“, https://forgottenoperasingers.blogspot.com/2015/04/leo-slezak-tenor-mahrisch-schonberg.html
4) Leo Slezak „Meine Samtlichen Werke“, Roy Temple House, et al. | Jan 1, 1937
Poznámka pro redaktora: ty drby a legendy mi sdělili členové sboru Metropolitní a Vídeňské Opery. Jsou tedy bez záruky. V článku je to tak podáno. Sboristé vždy vědí všechno.
5) New York Times – dobová recenze.
