Článek
Mario Del Monaco (27. 6. 1915 – 16. 10. 1982)
Už slyším ty hlasy „Co to, vždyť on řve jako tygr“. Něco by na tom asi být mohlo, pianissima nikdy nebyla jeho silnou stránkou. Jeho obrovský hlas s bronzovým odstínem dokázal skoro hnout střechou divadla.
Patří k největším umělcům XX. století. Ne na všechno se jeho hlas hodí.
Intonace je občas taková divná a říkáte si, že tohle je přeci falešně. Ano, může se to stát. On byl mužem divadla. Ti, co ho viděli v divadle, to nikdy nezapomněli. V divadle byste mu intonační nedostatky odpustili.
Neviděl jsem ho a časově jsem ho minul ještě mnohem více než jiné umělce. Opravdu mě to mrzí.
Mario se narodil ve Florencii.
Hudební vzdělání získával postupně, učil se hrát na housle a posléze absolvoval hudební konservatoř v Pesaru, kde se poprvé setkal s další legendou operního nebe, Renatou Tebaldi.
Bral hodiny zpěvu u Artura Melocchiho a je zřejmě nejvýznamnějším zástupcem Melocchiho školy.
Od roku 1940 začal vystupovat v operních divadlech. Vrchol jeho kariéry probíhal v letech 50. a na začátku let 60. se zmiňovanou Renatou Tebaldi byli tým snů.
V Metropolitní opeře zpíval v letech 1951 - 1959. Proslavil se rolí Verdiho Otella, kterou zpíval asi 400 x. V kostýmu Otella je i pohřben. Prosadil se ale i v jiných Verdiho a Pucciniho rolích.
Paradoxem je, že takový italský pěvec byl zapálený wagnerián. Jeho snaha přejít do wagnerovských rolí se moc nevyvedla. Neuměl německy a sama Kirsten Fagstad proti němu lobovala.
Kariéru ukončil v roce 1975. V roce 1982 zemřel. Bylo mu 67 let.
Jeho nahrávky se zmíněnou Renatou Tebaldi a také Marii Callas jsou považovány za důležité a zásadní.
Nyní k problémům. Mezi zpěvem a řvaním je docela tenká hranice. Zpěv je v podstatě atletický výkon a opustit hranice zpěvu a začít řvát, to jde docela snadno.
Mario byl superatlet. Vrhal do zpěvu úplně všechny síly a jak již bylo řečeno, nebyl s to zpívat potichu.
Pak je tu tzv. Del Monacová manýra. On někdy zcela záměrně produkuje docela podivné zvuky. Říkáte si, jestli tohle je ještě zpěv. Na některé role je to ale výhoda.
Další aspekt je relativně legrační. Renata Tebaldi byla vysoká krásná žena a Mario byl prostě menší. Moc dobře to věděl a jako správného narcise ho to myslím docela míchalo.
Uvidíte-li na nahrávce jména Del Monaco, Tebaldi… skokem plavmo do toho, bude to určitě zajímavé.
Co můžu doporučit bez výhrad je „Verdi, Otello“, Karajan z roku 1960, Tebadli, Del Monaco, Protti. Je zde pozoruhodná věc, Otello ve stejném složení existuje ještě starší studiová nahrávka z roku 1954. Dirigent není Herbert von Karajan, ale Alberto Erede. Nahrávka je původně pouze mono. Mono verze byla později překanálována do falešného sterea, které umí být značně stresující. Erede je o něco italštější, všichni byli o pár let mladší a je to určitě znát. Karajanovo vedení orchestru je oproti tomu mnohem lepší a orchestrální složka je měkčí a jistější než u Eredeho. Ale rozhodnout, která verze je lepší, je těžké. Podle mého, je Karajan lepší, ale je to jen můj názor.
Pak bych zmínil Eredeho verzi Pucciniho Turandot, tam mimo del Monaca zpívá Renata Tebaldi jako Liu a Inge Borkh jako Turandot. Audio je pravda malinko dřevní, navíc je to opět rekanálované ping-pong stereo. Ale sežene se to na CD v levné edici za pár desítek korun. Zde bych si přátelsky rýpl, že nemáme „toho Turandota, ale tu Turandot“.
https://youtu.be/uRUSb10syVI
