Článek
Byl jsem na postgraduálu. Bylo to někdy v roce 1994. Vyrazil jsem z laboratoře na odpolední kolečko po antikvariátech. Organická syntéza umí být pekelně únavná, když se vám jedna reakce stále nedaří a vy vůbec netušíte proč. Míra frustrace umí být neuvěřitelná. To každý organický chemik zná.
Provětrat si hlavu a okouknout v antikvariátech knihy a desky – co víc si přát? V Bělehradské ulici byl můj oblíbený antikvariát. Kde je mu dnes konec. Narazil jsem tam na LP album Les Pêcheurs De Perles od G. Bizeta (Lovci perel), kde hlavní roli Nadira zpíval Nicolai Gedda. Verze, kterou jsem tam obkevil nese anglické jméno: The Pearl Fishers. Znal jsem jeho jméno z nahrávky Butterfly s Marií Callas. Tam mě Gedda nijak zvlášť nezaujal. Přišlo mi to neitalské a fádní. Komplet s Bizetem stál 260 korun, krabice byla dost odrbaná, přišlo mi to docela drahé, ale říkal jsem si, že ten titul neznám, a tak jsem ho koupil.
Vrátil jsem se do laboratoře a reakce se zase nepovedla. Náladu mi to moc nezvedlo. Do laboratoře přišel kolega, říkejme mu Karel, který byl také nadšenec do opery. Ukázal jsem mu desku, což byla chyba. Jeho reakce mě šokovala – zrudl jako rak, zbledl a procedil mezi zuby: „Kde jsi to vzal?“ Řekl jsem, že jsem to koupil v antikvariátu. Začal mi nabízet peníze, dostali jsme se až na dva tisíce. Nevím, kde se ve mně vzala ta zatvrzelost, ale prostě jsem mu to nedal. Dostal nával vzteku a pokusil se mi to vzít násilím. Dostal jsem pořádnou ránu pěstí. Neperu se, vždycky ustoupím. Ale tohle jsem uhájil a prostě jsem mu to nedal. Desky pak zůstaly několik měsíců na polici, aniž bych je pustil.
Uplynul nějaký čas a já historku vyprávěl jinému kamarádovi, Vladimírovi. Ten už dávno odešel na druhý břeh, ale moc rád na něj vzpomínám. Co bab jsme pomluvili, kolik vína vypili a kolik operní latiny proprali. Vyprávěl jsem mu tuhle historku a jeho reakce mě znovu překvapila. Zrudl a řekl: „Nepovídej, že máš Lovce perel s Geddou?“ Řekl jsem, že nechápu, proč takový povyk. Gedda je přece velmi neitalský, fádní tenorista. Vladimír se začal smát: „Já ti dokážu, že se mýlíš. Pustím ti Zemi úsměvů od Lehára.“ Moje reakce byla okamžitě odmítavá: „Jsem člověk opery, nebudu poslouchat Lehára.“ Vladimír se smál tak, že sotva položil desku na gramofon.
Opereta začala a prvních několik minut jsem byl přesvědčen, že mám pravdu, že je to jen Lehár. Ale pak na scénu přišel princ Sou-Čong, Nicolai Gedda, a rozbalil to na mě. Zjistil jsem, že jsem zapomněl dýchat ještě před tím, než skončila první strana desky.
Nakonec jsem se rozhodl poslechnout si Lovce perel s kamarádem. A stalo se kouzlo. Desku stále vlastním jako památku na tu ránu pěstí, kterou jsem dostal. Dnes si říkám, že jsem to měl Karlovi prodat za ty dva tisíce korun.
Harry Gustaf Nikolai Gädda, známý jako Nicolai Gedda
11. června 1925 – 8. ledna 2017
Čte se to překvapivě jako „Jedda“, ale Gedda slyšel i na „G“. Proč o něm možná nevíte? Ačkoliv byl jedním z největších tenoristů své doby, možná nemá takový status absolutní hvězdy kvůli sporům s Herbertom von Karajanem nebo Walterem Leggem, dvěma z nejsilnějších osobností operního světa. Pohádat se s dirigentem nebo producentem, jako byli oni, se prostě nevyplácí.
Nicolai Gedda napsal autobiografii My Life and Art, která je k dostání, i když poměrně drahá. Přece jen bych dal přednost hudbě, i když vím, že jeho kniha je dobrá a vtipná.
Narodil se švédsko-ruským rodičům a vyrůstal v adoptivní rodině Ustinovových na území Ruska. Z toho pramenila jeho obliba zpívání v ruštině. Geddova adoptivní rodina nějakou dobu žila v Lipsku, kde se mladý Nicolai naučil plynně německy. Jeho adoptivní otec byl basista v kozáckém sboru, a tak Nicolai získal první kontakt s hudbou. V roce 1934 se však rodina přestěhovala zpět do Švédska, kde Nicolai navštěvoval přísnou střední školu. Studoval latinu, francouzštinu, angličtinu a italštinu, přičemž díky svému mimořádnému jazykovému nadání tyto jazyky rychle ovládl.
Po maturitě pracoval Gedda jako pokladní v bance, ale volání hudby bylo silnější. Začal se učit zpívat u Carla Marii Őhmana. V listopadu 1951 debutoval ve švédské opeře a o půl roku později, v dubnu 1952, měl svůj první velký úspěch v Stockholmu, kde zazářil v Le postillon de Lonjumeau od Adolpha Adama. Vysoké D v této árii nikdy pro Geddou nebylo problémem.
V té době ho objevil Walter Legge, kontroverzní producent společnosti EMI. Jeho arogance byla známá, ale Nicolai ho okouzlil, když na konkursu zazpíval květinovou árii z Carmen. To vedlo k tomu, že Legge Nicolaiovi nabídl nahrávací smlouvu, a kariéra Geddy začala prudce stoupat.
Další kariérní milníky:
- V roce 1953 debutoval v La Scale.
- V roce 1954 debutoval v Pařížské opeře.
- V roce 1957 debutoval v MET jako Gounodův Faust.
Nicolai Gedda zanechal za sebou nespočet nahrávek a stal se jedním z nejčastěji nahrávaných tenoristů všech dob. Jeho umění je nesmrtelné a bude žít dál.
Osobní život a záliby: Měl rád zvířata. Měl rád ženy. Kdekoli se ocitl, jeho první cesta vedla do ZOO. Jeho vyznání lásky ke zvířatům mnou kdysi hluboce pohnulo. Byl to sportovec, který běhal maratony. Rád četl, měl rád umění. Rozuměl obrazům. Byl to veselý přímý člověk pevných zásad. Měl rád humor a vtip.
Jeho typické vysoké kouty a patka ulíznutá na střed mu vyhrály soutěž o „nejpodivnější účes“ mezi tenory.
Hlas a repertoár: Nicolai Gedda zářil zejména ve francouzském repertoáru, kde oživil několik téměř zapomenutých titulů. V italském repertoáru měl těžší cestu, protože nebyl typickým italským tenoristou. Přesto dosáhl četných úspěchů i na tomto poli. Jeho schopnost zpívat v různých jazycích byla jedinečná – němčina, ruština, čeština, francouzština, italština – vše mu bylo blízké. „Cože?… Ano, čeština samozřejmě také, zapomněl jsem.“
Ceněné jsou jeho interpretace písní, kde díky svému emotivnímu projevu a téměř neomezeným jazykovým schopnostem nejsou téměř žádné interpretační limity.
Nebál se však ani lehčích žánrů a nahrál celou řadu německy zpívaných operet.
Vývoj jeho hlasu byl pozoruhodný. Jako mladý zněl místy téměř jako kontratenor. To se ale změnilo. Čím starší byl, tím tmavší a silnější jeho hlas zněl. Neztratil své přirozené schopnosti a jeho hlas zůstal krásný i ve vyšším věku. I když i jeho nakonec dostihla určitá únava.
Naposledy zpíval při mši na oslavu svých 80. narozenin v roce 2005. Věděl, že kdyby hlas naplno otevřel, ta únava by prostě byla slyšet. Proto to neudělal a zůstal stejně neuvěřitelný jako vždy.
Když Nicolai v roce 2017 zemřel, plakal jsem jako želva. Odešel kníže mezi tenoristy. Moje okolí si ale myslelo, že jsem se zbláznil, protože nechápali, kdo to byl.
Nicolai Gedda a Ernest Blanc „Au fond de temple saint“
https://youtu.be/KbAKWOemzjg
NADIR
V hlubinách svatého chrámu
Zdobený květinami a zlatem,
se objeví žena!
Myslím, že ji zase vidím!
ZURGA
Zjevuje se žena!
Myslím, že ji zase vidím!
NADIR
Ten rozkročený dav
se na ni udiveně dívá,
a tiše šeptá:
Hle, to je bohyně!
Která ve stínech se zvedá
A natahuje k nám ruce!
ZURGA
Její závoj se zvedá!
Ó vidění! Ó sen!
Dav klečí na kolenou!
NADIR a ZURGA
Ano, to je ona!
Je to ta nejpůvabnější a nejkrásnější bohyně!
Ano, je to ona!
Je to bohyně, která sestoupila mezi nás!
Její závoj se zvedá a dav je na kolenou!
NADIR
Ale skrze dav
Otevírá průchod!
ZURGA
Její dlouhý závoj už
před námi skrývá její tvář!
NADIR
Můj pohled, bohužel!
marně ji hledá!
ZURGA
Utíká!
NADIR
Ona utíká!
Ale v mé duši náhle
Jaký podivný zápal se rozhořel!
ZURGA
Jaký nový oheň mě stravuje!
NADIR
Tvá ruka odmítá mou ruku!
ZURGA
Tvá ruka odstrkuje mou ruku!
NADIR
Láska se zmocňuje našich srdcí
A mění nás v nepřátele!
ZURGA
Ne, ať nás nic nerozdělí!
NADIR
Ne, nic!
ZURGA a NADIR
Přísahejme, že zůstaneme přáteli!
Ano, přísahejme, že zůstaneme přáteli!
Ano, to je ona! To je bohyně!
V tento den, který nás spojuje,
a věrný svému slibu,
Jako bratr chci tě opatrovat!
Je to ona, je to bohyně.
Která v tento den nás spojuje!
Ano, ať sdílíme stejný osud,
Buďme spojeni až do smrti!
