Článek
Rosa Ponzillo, známá světu jako Rosa Ponselle (1897–1981), byla americká operní sopranistka, považovaná za jednu z nejvýznamnějších sopranistek 20. století. Narodila se 22. ledna 1897 v Meridenu v Connecticutu do italské imigrantské rodiny jako nejmladší ze tří dětí.
Již jako teenagerka vlastnila velmi pozoruhodný hlas, který zněl zraleji, než odpovídalo jejímu věku. Její první pěvecká vystoupení se uskutečnila velmi brzy a bez jakéhokoli formálního hlasového tréninku. Nutno však říci, že to byla vystoupení v kabaretních číslech.
Rosa se nejprve učila na klavír u varhanice místní kongregace Anny Ryan. Zdálo se, že zpěv mladou Rosu příliš nezajímá. Pod vlivem své starší sestry Carmely však začala zpívat jako doprovodný vokál při projekcích tehdejších němých filmů, čímž si děvčata přivydělávala na živobytí.
Carmela se v letech 1912–1915 etablovala jako úspěšná varietní zpěvačka. Rosa usoudila, že by to také chtěla zkusit. Její šance byly však hodnoceny skepticky; bylo jí řečeno, že nesplňuje tehdejší ideály krásy a že má nadváhu.
Při předzpívání však Rosa překvapila svým hlasem a byla najata do estrádního vystoupení, kde pak několik let vystupovala se svou sestrou v uměleckém duetu Sestry Ponzillovy.
Od roku 1918 brala lekce zpěvu u svého agenta Williama Thornera. Osud tomu chtěl, že si obě sestry „náhodou“ poslechl legendární Enrico Caruso. Caruso byl obvykle opatrný ve svých doporučeních, ale Rosin hlas na něj udělal takový dojem, že se za ni přimluvil. Bylo uspořádáno předzpívání pro Giulia Gatti-Casazzu, generálního ředitele Metropolitní opery. Rosin zpěv Gattiho zcela ohromil, a tak zatímco Carmela Ponzillo zůstala v pozadí, Rosa získala kontrakt s Metropolitní operou na sezónu 1918/19. Tak se zrodila legenda.
V roce 1918 zde debutovala v Metropolitní opeře v NY v roli Leonory ve Verdiho opeře Síla osudu po boku samotného Carusa, což bylo pozoruhodné, protože vlastně neměla žádné formální operní vzdělání. Vystoupila pod změněným jménem Rosa Ponselle (já se nyní pokusím přepsat výslovnost - „ROU-zə Pon-ZEL“). Navzdory zničujícím návalům trémy, kterých se nikdy nezbavila, byl její úspěch velmi přesvědčivý.
Během své kariéry v Metropolitní opeře vytvořila řadu významných rolí, včetně Normy v Belliniho Normě, Giocondy v Ponchielliho La Gioconda a Violetty ve Verdiho La traviatě. Její hlas byl ceněn pro svou sílu, rozsah a výjimečnou krásu tónu. Ponselle byla také známá svým dramatickým herectvím a schopností hluboce se vcítit do postav, které ztvárňovala.
Její hvězda stoupala, ale paradoxně byly její aktivity mimo Metropolitní operu velmi omezené. Neměla dobré sebevědomí a ty návaly trémy byly prostě moc.
Vystoupila pouze v londýnské Covent Garden (tři sezóny) a jednou v divadle Maggio Musicale ve Florencii. Zde vystoupila jen proto, že slíbila své matce, že zazpívá v Itálii. Zmíněné vystoupení byla Spontiniho opera La Vestale, která je dnes bohužel poněkud zapomenutá a to je velká škoda, protože to je naprosto báječná.
Úspěch ve Florencii byl takový, že zvažovala angažmá v La Scale, ale kvůli své povaze na to nenašla odvahu. Ta tréma byl prostě problém.
Byly pro ni napsány některé opery, které jsou dnes již zapomenuté, jako například Montemezziho La notte di Zoraima, která však nebyla příliš úspěšná ani při premiéře. A já ji neznám, i když jsem ji kvůli Rose opravdu sháněl.
V roce 1935 se její kariéra nečekaně zlomila neúspěšným pokusem zpívat Bizetovu Carmen. Kritika toto vystoupení nepříznivě přijala a Rosinu citlivou duši to hluboce zasáhlo.
A vzhledem k tomu, že YT je neuvěřitelná studnice pokladů, tak „zde“ se můžeme na kousek podívat.
V roce následujícím pak byl osud zpečetěn Rosiným vystoupením ve Verdiho La Traviatě, které bylo kritikou hodnoceno jako „emocionálně přepálené“. To je ale úplný nesmysl, existuje to totiž z části jako nahrávka. Možná by se dalo říct, že je Rosin hlas pro roli Violetty Valéry příliš opulentní a velký. (Rosa Ponselle "Addio del Passato")
V roce 1937 Rosa ukončila operní kariéru v Metropolitní opeře a stáhla se do ústraní. V roce 1936 se provdala za Carla A. Jacksona, syna tehdejšího starosty Baltimoru, s očekáváním, že se bude věnovat rodině. Manželství se však nevyvedlo a v roce 1949 bylo rozvedeno, což Rosu velmi zasáhlo a vedlo k nervovému zhroucení.
Založila umělecké centrum v Marylandu, kde po zbytek života poskytovala vokální vedení a dávala lekce zpěvu. Beverly Sills, Sherrill Milnes, Plácido Domingo a další patřili mezi ty, které ovlivnila. Vyučovala zpěv až do své smrti 25. května 1981.
Ponselle po odchodu z operní scény veřejně nekoncertovala. Přesto dále zpívala soukromě a existují velmi raritní nahrávky, které nám dají ochutnat její báječný hlas.
Rosa Ponselle zanechala trvalý odkaz v operním světě. Její nahrávky jsou dodnes oceňovány a slouží jako inspirace pro nové generace operních umělců.
A nyní si ji poslechneme:
Verdiho La forza del destino „La vergine degli angeli“
Akustické nahrávky bez elektrického mikrofonu jsou bohužel dost bídné a ženské vokály to odnášejí dost krutě.
Zkusíme najít něco, co akustické není. Nutno podotknout, že jde o protiběžné procesy. Novější nahrávka znamená sice lepší techniku nahrávání, ale starší Rosu. A věk je prostě vždy slyšet. Zatímco v mládí má Rosin hlas chuť jemného sametu, tak ve vyšším věku se zde objevují mírně nepříjemné chromatické overtony, které souvisí se stárnutím hlasu. S tím se nic neudělá.
G. Puccini: Suor Angelica, „Senza mamma“ – sama se doprovází na piano
Jules Massenet: „Élégie“
Carmela a Rosa Ponzillo: Schubertova serenáda
Pro tu dámu neexistovaly žádné limity, Rosa Ponselle zpívá ruskou cikánskou báseň, ovšem jako baryton.
Zdroje:
