Souboj producentů klasické hudby, stereo vs. mono

John Culshaw
(28. 5. 1924 – 27. 4. 1980)
Hudební producent společnosti Decca Records

a

Harry Walter Legge

(1. 6. 1906 – 22. 3. 1979),

hudební producent společnosti EMI

Dvě zcela zásadní jména v historii nahrávání klasické hudby. Dalo by se říct, že oba pánové byli svými protipóly. Culshaw se dnes zdá nositelem pokroku a Legge se jeví jako reakcionář a zpátečník. My ale nemůžeme hodnotit jejich kariéru optikou dnešní doby. Musíme si pamatovat, že nároky obou producentů na nahrávání hudby byly maximální.

Začátky:

John Royds Culshaw se narodil v Jižním Londýně v roce 1924. Vyrůstal v rodině, kde hudba nebyla centrem života. Podobně jako Walter Legge se Culshaw vzdělával v hudbě prakticky sám. Na rozdíl od Leggeho měl Culshaw možnost se hudebně vzdělávat již od dětství. Navíc vyrůstal v době, kdy nahrávací průmysl začal skutečně vzkvétat a technika se vyvíjela obrovským tempem. Legge byl přeci jen o něco starší a nezachytil rozvoj techniky tak dobře jako Culshaw. Legge se narodil v rodině krejčího v Londýně. Vzdělání získal na Latymer Upper School v Hammersmithu, což je respektovaná nezávislá střední škola, která sice poskytuje nejvyšší úroveň vzdělání, ale stále je to jen střední škola. Připadá mi vcelku zajímavé, že někdo, kdo ovlivnil nahrávání klasické hudby tak zásadním způsobem, měl v podstatě jenom střední školu. Legge získal další vzdělání sám vlastní pílí. Naučil se německy, francouzsky a v rámci rozšiřování kulturního rozhledu se seznámil s díly Richarda Wagnera, která si oblíbil.

Pouť obou mužů životem se odvíjela paralelně. My nyní však musíme přehled jejich životů zčásti oddělit. Bylo by to jinak značně nepřehledné.

Culshawova kariéra se nejprve ubírala cestou bankovního úředníka v Midland Bank v Liverpoolu, kam následoval otce, když v 16 letech opustil střední školu. Největší Culshawův úspěch na poli bankovnictví bylo nesložení zkoušky z bankovní teorie. Sice to jeho otce poměrně zklamalo. On však cítil značnou úlevu, že se nenáviděné profese zbavil. Culshaw se pak dobrovolně v roce 1941 přihlásil k letectvu a když v roce 1942 dosáhl správného věku, narukoval k „Fleet Air Arm“, kde byl po absolvování navigátorského kurzu povýšen na poručíka.

Po propuštění z armády nastoupil Culshaw v roce 1946 u společnosti Decca Records. Bylo to pouhý rok po skončení války a hudební průmysl se začal probouzet z válečné stagnace. Decca tehdy byla relativně mladá firma (byla založena v roce 1929), ale díky Culshawově vizi a ambicím se stala jedním z lídrů nahrávacího průmyslu v oblasti klasické hudby.

Culshaw byl pravděpodobně největším průkopníkem používání stereofonních nahrávek. Věřil, že stereo zvuk přinese posluchačům úplně nový zážitek, přičemž si zakládal na detailní práci s akustickým prostorem. Stereo pro něj nebylo jen otázkou techniky, ale především novou formou umění. Tvrdil, že stereo může vytvořit „film pro uši“, což znamenalo, že nahrávka měla nejen hudebně uspokojit, ale především vtáhnout posluchače do atmosféry nahrávky.

Culshawovým největším producentským dílem bylo nahrání Wagnerova Prstenu Nibelungova pod vedením maestra Georga Soltiho s Vídeňskou filharmonií. Jako předskokan tohoto projektu byly pod Culshawovým dozorem nahrány některé jiné tituly, například: „Parsifal“, který byl nahrán živě na festivalu v Bayreuthu v roce 1951 a „Lohengrin“ z roku 1953 (a další). Culshaw usoudil, že mu tento přístup nevyhovuje. Ambientní zvuk divadla Culshawovi naposkytoval dostatečné podmínky, které by umožnily získat nahrávku dle jeho představ. Nešlo jen o to, že Prsten byl nahráván poprvé v kompletním stereu – Culshaw kladl důraz na každou drobnost. Zvuky ohně, dunění bouří a mečů byly promyšlené a zasazené do nahrávky tak, aby celý cyklus působil jako epická filmová sága.

Culshaw chtěl, aby měla nahrávka atmosféru skutečného živého představení a uvědomoval si, že toho se dá dosáhnout pouze ve studiu. Zde se trochu zastavíme.

Culshawovo nahrávací studio má podobu podia, kde jsou na zemi geometrické značky určující polohu pěvce na onom jevišti. Mikrofony jsou zde umístěny patentovaným způsobem (DECCA Tree), který se dodnes používá. Část mikrofonů byla umístěna na jevišti, část v orchestřišti a další pak v prostoru studia pro zachycení přirozeného dozvuku. Tento systém poskytuje Culshawovým produkcím jedinečnou zvukovou kvalitu a charakter, kde je hlavním omezením záznamové zařízení té doby. Ale Culshawova sláva jde ruku v ruce s technologickým pokrokem. V té době se začaly objevovat první skutečně kvalitní kotoučové magnetofony a některé nahrávky s trochou nadsázky působí dojmem, že byly nahrány včera.

Byl tedy najat mladý, v té době málo známý dirigent, Georg Solti. Známější dirigenti projekt odmítli jako příliš šílený. Pěvci byli najati nejlepší možní a začalo se.

Culshaw a Solti vytvořili dílo, které zůstává jednou z nejslavnějších nahrávek klasické hudby všech dob. Sám Culshaw to považoval za svůj životní projekt, který naplno odrážel jeho posedlost detaily a dokonalostí.

Okolí, a hlavně Walter Legge projektu prorokovalo krach a zhoubu. Že se to nikdy nemůže zaplatit. K všeobecnému překvapení se to prodávalo dobře. A i dnes se to stále dobře prodává. Když za mnou někdo přijde s dotazem, jakou má zvolit nahrávku Wagnerova Ringu, odpovídám, že Soltiho. Nyní vám ale prozradím jedno tajemství. Z mého osobního pohledu je tato ikonická nahrávka nadhodnocená. Jsou jiné, které jsou stejně dobré a mají přeci jen o něco modernější zvuk.

Další významné nahrávky: Kromě Prstenu nahrál Culshaw i další významné operní tituly, například Straussova Elektra (Solti 1967), Pucciniho Tosca (Karajan 1963) a Brittenovy opery. Všechny tyto nahrávky byly technicky dokonalé a staly se vzorem pro budoucí produkce. Dovolil bych si osobní komentář, že jde v podstatě o sbírku klenotů nahrávek v oblasti klasické hudby a opery. Je však nad rámec tohoto článku zde všechny uvádět.

Po úspěchu s nahrávkami oper se Culshaw stal vedoucí osobností nejen ve světě hudby, ale i v televizi. Odešel od DECCA records a ocitl se na „volné noze“. Nelíbily se mu záměry, vize a směřování společnosti. V 70. letech se začal více věnovat televizní produkci klasické hudby a přinášel opery i symfonické koncerty na malé obrazovky, což bylo tehdy poměrně novátorské.

John Cullshaw zemřel na jaterní infekci v roce 1980, ale jeho vliv na nahrávání oper a klasické hudby žije dál. Řada nahrávek je v podstatě nepřekonatelná, lze se jim v nejlepším případě pouze vyrovnat.

O Culshawově osobním a partnerském životě není veřejně nic známo. Culshaw žil pro svoji práci. Byl workoholik. Spekulace o jeho homosexualitě nejsou oprávněné. Nejsou známy žádné jeho partnerky ani partneři. Zbyla jen pověst tajemného zvukového mága a hudebního vizionáře.

Životní pouť Waltera Leggeho byla ještě o něco složitější. Koncem 20. let upoutal pozornost vlivných lidí v oblasti hudebního světa. V následujících letech, konkrétně 1933–38, pracoval jako hudební kritik pro časopis ‚Manchester Guardian. Od roku 1927 pracoval Legge pro nahrávací společnost EMI v podoboru klasická hudba. V EMI vymyslel systém předplatitelských nahrávek. Lidé předem zaplatili za nahrávky, které teprve vzniknou. A tak vznikly nahrávky písní Huga Wolfa a jedny z prvních kompletních Beethovenových cyklů. Tento nápad byl velmi novátorský a umožnil realizaci nahrávek, které by jinak vznikaly obtížně.

Legge nebyl kvůli špatnému zraku odveden do války a pokračoval tak ve spolupráci s významnými hudebníky typu Richard Strauss a Arturo Toscanini.

Legge si po válce všiml talentu mladé sopranistky Marie Callas a významnou měrou se podílel na jejím úspěchu. Legge sice nebyl první, kdo si ji všiml, ale výrazně se zasadil o nahrávání této pěvkyně. Spároval ji s další legendou operního nebe tenoristou Giuseppem di Stefanem, který se mu zdál být jejím ideálním vokálním protějškem. Čas mu dal za pravdu. Všichni víme, že k sobě oba hlasy výborně ladí.

S jeho přístupem je však spojeno několik kontroverzních bodů. Je jasné, že v době, kdy nahrávky vznikaly, některé stereo ani být nemohly. Ale díky Leggeho intervencím nejsou stereo ani nahrávky, které stereo být mohly. To platí obecně a netýká se to jen Callas, zasaženy jsou i jiné projekty. Je to spojeno s jeho perfekcionismem a nároky na nejvyšší kvalitu. Že se mýlil, to se nám dnes snadno soudí. Z dnešního pohledu se zdá filozofie odmítání sterea, kterou razil Walter Legge, zcela nepochopitelná. Musíme si uvědomit, že tehdejší stereo-aparatury neměly nic společného s dnešními moderními stereo přístroji. Byly to typicky hudební skříně, které vypadaly jako kus nábytku s vestavěnými reproduktory, gramofonem a typicky středovlnným radiovým přijímačem. Legge si neuvědomil, že se technika vyvíjí.

Další bod je složitější. Legge měl údajně tendenci podsouvat pěvcům nevhodný repertoár, což vedlo k hlasovým potížím. Pravda asi je, že to šlo odmítnout. Je ale nutné si pamatovat, že Walter Legge měl moc a vliv a díky své povaze byl schopen pěvce opravdu poškodit.

Jsou zde další kontroverzní aspekty. Legge některé umělce tlačil naprosto bezhlavě kupředu a některé jiné stejně talentované poněkud upozaďoval. Určitě mu ale nelze upřít, že objevil některé legendy klasické hudby jako Jussi Bjorling.

Jeho vliv na operu Covent Garden byl čase předválečném velmi významný. Po válce ale dostala Covent Garden nové vedení, a to jeho vliv výrazně oslabilo. Legge tedy využil, že někteří umělci typu Herbert von Karajan, Elizabeth Schwarzkopf a další, si zadali s nacistickým režimem a měli po válce na to konto trochu nedostatek práce. Legge využil jejich talentu a pomohl jim zpět na výsluní. Tím ovšem pomohl také sobě. Některá tato spojení budila už ve své době poměrně rozpaky. Ale čas uplynul a asi není na nás, abychom to soudili.

EMI v letech šedesátých s Leggem začala docházet trpělivost. K tomu přispěla událost, kdy se Legge pokusil zrušit filharmonický orchestr vedený Otto Klempererem, který Legge původně po válce založil. Hudebníci orchestru se proti Leggeho snaze postavili, zvolili si Klemperera do čela a orchestr dál pokračoval i bez Leggeho.

Během času také síť intrik a lobbingu provozovaná Leggem obrátila proti němu a jeho vliv začal uvadat. V konečné fázi ho opustili i ti nejvěrnější spolupracovníci. Nakonec se i další lidé od Leggeho odklonili. Vedení EMI s ním nakonec došla trpělivost a zbavili se ho.

Walter Legge byl dvakrát ženat. Jeho druhou ženou byla od roku 1953 velká sopranistka Dame Elizabeth Schwarzkopf, jejíž osobnost je stejně kontroverzní jako Legge sám. Elizabeth byla bezpochyby velká umělkyně. Její pletky s nacistickou ideologií dávno odnesl čas. Dnes zbylo její nesmrtelné umění, nesmazatelné úspěchy na poli klasické hudby. Zbyly nahrávky, které jsou dodnes pravými klenoty v tomto oboru. Že jí manžel trochu pomohl nějakou mírnou protekcí, nemůže na tomto faktu nic změnit. Její umělecký přínos je natolik významný, že debaty o protekci jsou jen taková poznámka pod čarou.

Konkurence Johna Culshawa s Walterem Leggem byla zřejmá. Jak již bylo řečeno, zatímco Legge věřil, že mono je dostatečné, Culshaw se stal průkopníkem sterea. Čas a prodeje nahrávek nakonec daly za pravdu Culshawovi.

Zatímco Legge některým umělcům diktoval repertoár, Culshaw dával přednost spolupráci a ponechával jim prostor pro vlastní kreativitu. Jedním z jeho nejslavnějších spolupracovníků byla sopranistka Joan Sutherland, pro kterou vytvořil několik ikonických nahrávek. Sám Culshaw byl znám tím, že nebyl tak autoritativní jako Legge a dokázal pracovat s rozmanitým spektrem umělců. Walter Legge ze souboje producentů vychází jako inkvizitor, reakcionář a zpátečník. Já se však domnívám, že jsou jeho hříchy již promlčené. A my děkujeme oběma producentům za ty úžasné nahrávky na jejichž produkci se podíleli.

Vybrané legendární nahrávky Johna Culshawa:

Wagner – Prsten Nibelungův(1958–1965): Vídeňská filharmonie, dirigent Georg Solti. Toto dílo se stalo etalonem nejen pro nahrávání Wagnerových oper, ale pro klasickou hudbu obecně.

5. Strauss – Elektra (1966): Birgit Nilsson v titulní roli, dirigent Georg Solti. Další mistrovský kus, který ukazuje Culshawovu schopnost pracovat s náročnými operními tituly.

6. Britten – Peter Grimes (1958): Britten dirigoval sám svou operu, Culshaw produkoval. Výsledkem byla jedna z nejlepších nahrávek britské operní scény.

Puccini – Tosca (1963): Leontyne Price, dirigent Herbert von Karajan. Moje osudová láska. Miluji Tě, Leontyne!

Pohled na seznam nahrávek vypadá jako soupis legend a není v mých silách je vypsat.

Legendární nahrávky pořízené pod vlivem Waltera Leggeho

A začneme legendární Toscou Victora de Sabaty z roku 1953 s Callas

1. Puccini – Tosca z roku 1953, Maria Callas, Giuseppe Di Stefano, Tito Gobbi, Dirigent: Victor De Sabata – Puccini. Má to tak výjimečný status, že je to taková Mona Lisa klasické hudby. Vyzyvatelem této nahrávky je zmíněná Karajanova Tosca z roku 1963. Vyzývá starší nahrávku velmi úspěšně, ale neporáží. Některé věci se porazit nedají.

2. G. Verdi - Falstaff, Herbert von Karajan z roku 1956. Tato verze, ač je jen mono, má tak neuvěřitelný švih a lehkost, že tomu neuvěříte

3. G. Verdi - Requiem z roku 1964, Carlo Maria Giulini. Zde se zdá, že by s tím stereem mohl mít Legge vlastně pravdu. Je to prostě zkreslené a master-tape té doby absolutně nezvládá dynamický rozsah nahrávky. Je to jen zdání. Jiné nahrávky té doby žádné takové zkreslení neobsahují. Jde o chybu v nahrávacím procesu. Dame Elizabeth zpívá sopránový part této nahrávky na hranici sil. Ale je to Dame Elizabeth Schwarzkopf, popasovala se s tím se ctí a je úžasná.

4. Richard Strauss - Der Rosenkavalier pod taktovkou Herberta von Karajna z roku 1957, Elizabeth Schwarzkopf, Teresa Stich-Randall. lehká valčíkovost tohoto titulu je zde neuvěřitelná a jako na obláčku valčíkové esence proplujete relativně náročnou Straussovou operou v tříčtvrtečním rytmu.

5.  G. Verdi - Il Trovatore pod vedením Herberta von Karajana z roku 1957, Giuseppe di Stefano a Maria Callas, je to určitě skvělé.

6. G. Verdi - Rigoletto z roku 1956 pod vedením Tullia Serafina. Jde o jednu z nejlepších nahrávek tohoto titulu. Callas je tady mimo měřítka lidského chápání. Di Stefano tady září jako kometa.

Kompletní diskografie Johna Culshawa a Waltera Leggeho jsou k dohledání na Discogs.com. Já vzhledem k pravidlům portálu Medium.cz, nemohu přímý link uvést.

· John Culshaw:
John Culshaw at 100 – Record Maker, Gramophone

· John Culshaw, DECCA:
Decca Celebrates the Centenary of Legendary Producer John Culshaw, Decca Classics

· Walter Legge:
Walter Legge and the Hugo Wolf Society’s Recordings of the Spanisches Liederbuch, British Library Blogs

· Walter Legge, Encyclopedia Britannica:
Walter Legge – Biography, Britannica

· Walter Legge, The New York Times:
Walter Legge, Record Producer and Founder of Orchestra, Dies, The New York Times