Článek
Slovo úvodem
Občas mě zaráží, jak málo se lidé orientují v teorii a praxi zpěvu. Samozřejmě, i já jsem v tomto ohledu pouhý amatér. Zpívám jen ve sprše. Ale to mi nijak nebrání v tom, abych se o zpěvu nerozepsal sáhodlouze. Opravdu mě to zajímá,
Je totiž zásadní rozdíl mezi tím, zda zpívám pro zábavu (třeba s kytarou u ohně), ve sboru, ve sboru profesionálně, sólově nebo sólově profesionálně. Každá z těchto situací má svá pravidla a nároky.
Zpěv jako křehké řemeslo případně záliba
Zpěv je křehký a fascinující obor lidské činnosti. Na jeho úplném začátku stojí jednoduchý fakt:
Profesionální zpěvák zpívá profesionálně.
To zní banálně, ale právě zde leží první zásadní dělící čára. Pokud se někdo živí zpěvem, jeho obživa závisí na dvou drobných, ale zásadních svalech, kterým se říká hlasivky. A právě proto je třeba přistupovat ke zpěvu s respektem a znalostí věci.
Co když zpívám jen „pro radost“?
Pokud zpívám jen tak pro radost, ale přitom to myslím aspoň trochu vážně, měla by mě zajímat i základní pěvecká technika.
Není to sice otázka obživy, ale zpěv není kouzlo, které se děje samo od sebe. I „amatér“ si může osvojit základy práce s dechem, rezonancí a artikulací a zazpívat si lépe a s menším rizikem přetížení hlasu.
Sbor není úkryt před technikou
Častý omyl:
„Když zpívám ve sboru, nemusím mít dobrou techniku ani přesnou intonaci – splynu s ostatními.“
To je hluboké nepochopení. Ve špičkovém sboru vás sbormistr vyrazí dřív, než stačíte říct ‚sbor‘.
Sborový zpěv vyžaduje přesnost, jemnost, sebekázeň i pokoru. A navíc: být jeden z třiceti tenorů neznamená, že můžu zpívat „napůl“, právě naopak. I tady platí zákony o správném zpěvu.
Chirurgie není zázrak
Moderní hlasová chirurgie udělala obrovský pokrok. Dnes lze úspěšně operovat uzlíky, polypy, a dokonce i ochablé hlasivky. Ale:
Každý zásah do hlasového aparátu může ovlivnit barvu, rozsah i techniku hlasu.
Proto je lepší hlasivky chránit – než je opravovat.
Mikrofon jako hranice světa
Jedním z největších dělících faktorů mezi typy zpěvu je mikrofon a schopnost s ním zacházet.
Zpívat do mikrofonu je jiný obor než zpívat v sále bez ozvučení. Neznamená to, že jedno je horší a druhé lepší – ale že jsou to odlišné disciplíny.
A nakonec: zpěv ≠ recitace
Na závěr si neodpustím malou poznámku k současnosti:
Mnozí zpěváci dnes už ani nezpívají. Recitují. Deklamují. Mluví v rytmu. Na ty se pak tento text nevztahuje.
Zpěv, skutečný zpěv je melodický, intonačně přesný, rytmicky pružný a technicky náročný. Má barvu, oblouk, dech. A zaslouží si, abychom o něm mluvili s respektem.
Mírně ironické rozdělení kategorií zpěvu
Jak dobře zpívám a jak ovládám techniku nijak nesouvisí s tím, jak jsem slavný. Řada těch nejslavnějších hvězd ve skutečnosti zpívat neumí.
Kategorie 1
Než se pustím do dalšího výkladu, podotýkám, že neberu v úvahu různé typy mručení, bručení a vřískání. Neodsuzuji je. Jen prostě nejsou pro mě.
V této kategorii se bez mikrofonu neobejdu. Bohužel v mnoha případech ani neumím s mikrofonem řádně pracovat, a to je pak velmi smutné.
a) Zpívat neumím, nemám ani hudební sluch.
Písně mi píše produkční tým, celé vystoupení stojí na práci jiných.
Jsem zcela závislý na autotune, playbacku a postprodukci.
Mám někoho jmenovat? Není třeba. Všichni takové známe.
b) Zpívám stále strašně, ale mám hudební sluch a výrazné nadání.
Ve výjimečných případech jsem zpívající básník, který napsal mnoho skvělých písní.
Moje vokální dispozice je ale slabá, i když to někdy kompenzuje moje charisma.
Úplně nejlepší je, když moje písně zpívá někdo jiný.
Příklad? Neuvedu žádný. Můj text má být obecný a nechci, aby si to někdo bral osobně. Ale asi jasné, že jsem myslel někoho konkrétního.
Kategorie 2 – standardní zpěvák
Zpívám dobře i když stále s mikrofonem. Umím s ním ale pracovat a v podstatě se mi nedá nic vytknout.
Nikoho to sice neohromí, ale neurazí.
Nejsem technicky brilantní, nemám hlas jako zvon, ale umím ho používat. Zní to dost banálně, ale to určitě banální není.
Pokud jsem zároveň autorem písní, které zpívám, může být výsledek ohromující a široce respektovaný.
Do této kategorie patří řada vokalistů populárních skupin, písničkářů a sólistů,
kteří nejsou pěveckými virtuózy – a přesto mají osobitý, výmluvný a důvěryhodný projev.
Kategorie 3 – jsem standardní zpěvák a ovládám základy techniky zpěvu
Zajímavá kategorie.
Tito lidé vědí, že potřebují oporu bránice – nebo to už dost bolestivě zjistili.
Mají představu o tom, co znamená „zpívat zdravě“, a většinou se snaží to dodržovat.
Ne vždy se jim to daří, ale vědomí techniky už v jejich zpěvu je.
Kategorie 4 – ovládám techniku zpěvu
Vím, co je hlavový a co hrudní rejstřík.
Vím, co je passaggio a kudy se prochází.
A i když zpívám s mikrofonem, standardně s těmito věcmi pracuji.
Nejde o dokonalost, ale vědomé technické vedení hlasu je zde samozřejmostí.
Tohle je úroveň, kde se začíná opravdový zpěv. Řada lidí si myslí, že to v populární hudbě nepotřebuje, ale tihle lidé vědí, že ano.
Samostatná znalost techniky pak ale stejně nezaručuje opravdovou velikost. Potřebuji k tomu ještě něco dalšího. Říkejme tomu třeba vkus nebo polibek Múzy.
Mikrofon jako dělící čára
Zásadní rozdíl je v tom, zda zpívám s mikrofonem nebo bez něj. Jinými slovy: jak velký prostor musí můj hlas vyplnit neboli jakou má hlasovou projekci.
V populární hudbě jako: pop, folk, jazz atd. se zpívá s mikrofonem. Není nutné mít hlas, který bez techniky vyplní sál. Naproti tomu v opeře (a některých dalších žánrech, kde byste to nečekali) se zpívá zcela bez zesílení a hlas musí zvládnout např. vyplnit 3000místný sál. K tomu se využívá speciální technika, kdy kostní struktury lebky a hrudníku slouží jako rezonátory, zesilující vibrace z hlasivek.
Základem všeho je samozřejmě správné dýchání a především opora bránice, která udržuje stabilní tlak vzduchu a tím i rovnoměrné rozechvívání hlasivek. Bránice je, jak se říká, motor hlasu.
Hlavový a hrudní tón, passaggio
Zpívám-li bez mikrofonu, musí mít vytvořená zvuková vlna určitou nosnost. Zde zapomeňte na nějaké chraptění. To prostě není možné použít. Zvuková vlna, která se nese prostorem, je obvykle tvořena tzv. hlavovým tónem (nebo hlavovou rezonancí). Zní „vysoko“, rezonuje v kostech lebky. V sopránových výškách může znít pískavě, laik řekne „kvičení, pištění, kvíkání“ (Ach ti zoufalci chudí duchem). Ale pozor, hlavový tón používají i hlubší hlasy, nejen soprány. Je to jádro nosné vlny hlasu, je to ta složka, která letí prostorem.
Nižší tóny rezonují v hrudníku, vytvářejí hrudní hlas. Bas například používá převážně hrudní rezonanci, avšak jádro a nosnost přes to stále určuje hlava
Mezi těmito rejstříky je pásmo přechodu, passaggio tóny, které nelze zazpívat čistě ani hrudně, ani hlavově. Právě zvládnutí passaggia často odlišuje zpěváka u táboráku od pěvce. Jsou zde další detaily jako „krytí tónu“ v oblasti passaggia. Zde začíná skutečná hlasová alchymie.
Abychom to odlehčili:
Chcete si v práci vyřídit účty se šéfem?
„Hele, šéfe, kde máš passaggio?! Jo, ty nevíš, co to je? Tak to nemám, co bych dodal. Taková základní věc. A ty mi vyčítáš, že jsem přišel pozdě?!“
(Ale vážně, mohlo by ho to opravdu naštvat. Tak opatrně.)
Dodejme, že i v populárním zpěvu se passaggio řeší, jen nároky jsou menší, protože mikrofon pomáhá překrýt slabiny.
Další rejstříky a zvukové vrstvy
Existují i další rejstříky, např. fistule (velmi tenký, pískavý rejstřík používaný kontratenory nebo v popu), případně extrémně hluboké rejstříky, které používají oktavisté v ruských sborech. Ale to už bychom opravdu zabředli do labyrintů, ve kterých se sám nevyznám.
Co je však klíčové – barvu hlasu určuje souhra různých rezonancí.
Obecně se říká, že hlavový rejstřík dodává nosnost a hrudní rejstřík barvu.
V populární hudbě to platí stejně jako kdekoli jinde. Lidem se často líbí temnější ženské hlasy, což jsou právě ty, které víc využívají hrudní rezonanci. Tato se v populárním zpěvu používá přednostně. A právě tento aspekt dělá zpěv Karen Carpenter nebo Whitney Houston tak jedinečný.
Alikvóty, formanty a neviditelné vrstvy zvuku
Další barevnost hlasu vytvářejí tzv. harmonické frekvence, tedy alikvóty nebo vyšší harmonické. Jsou to tóny, které zní nad základním tónem, nejsou slyšet jako jednotlivé výšky, ale spolu vytvářejí „tělo“ hlasu.
Důležitý je i pojem formant, to je frekvenční oblast, která se zesiluje tvarem ústní a nosní dutiny. Každý zpěvák (vědomě nebo nevědomě) pracuje s tvarem vokálního traktu tak, aby formanty ladily se zpívaným tónem.
Je to složité. A ano, opravdu složité. Ale právě v těchto neviditelných vrstvách se skrývá duše hlasu. A já nezakrývám, že řadě detailů opravdu nerozumím a neumím si pod tím nic představit.
Leonard Bernstein kdysi v tomto kontextu použil výraz „chromatické overtony“, který mě uchvátil. Je to termín, který má svůj domov ve vibrační spektroskopii a já, jako chemik, k tomu mám slabost a hned ty overtony ve spektrech vidím. Overtony si na rozdíl od dříve uvedených termínů představit umím. Jen nevím, jaké chemické skupině bych je měl přiřadit. Je prostě fascinující vesmír. Je to podpořeno mým statusem operního maniaka. Prostě se neubráním, abych nehodnotil technické aspekty zpěvu. Možná právě proto mě ten neviditelný vesmír tónů tolik fascinuje.
Sex, emoce a fyzično
Každý, kdo se zpěvu věnuje trochu hlouběji, ví, že líbení se hlasu má částečně sexuální základ.
V opeře je tento aspekt velmi patrný, avšak ne jako laciná erotika, ale jako hluboké vnímání těla a tělesnosti.
Moje zmínka o opeře vám přijde možná nesmyslná, ale tohle každý milovník opery ví. Luciano Pavarotti o tom hovořil zcela otevřeně. On to přeci musel vědět. Je zde komický bod, že kdybychom to rozebrali do detailů, on to vlastně myslel homosexuálně, když mluvil o jiných tenoristech. Když se to ovšem rozebere, tak to, co řekl, nemá s homosexualitou nic společného.
A k tomu přistupují ještě emoce a schopnost je přenést. Ale to už jsme na tenkém ledě psychologie, ale tohle téma raději ponechám stranou.
Poznámka na okraj:
Bylo by však nad rámec tohoto textu rozepisovat všechny odstíny, školy a styly zpěvu od belcanta přes verismus, jazz, šanson až po gospel. Technické prvky jako squillo, falzetto, voix mixte, twang, belta další by si zasloužily vlastní kapitolu a jen samotný popis jazzového zpěvu by vydal na samostatnou knihu. Cílem tohoto pojednání není vyčerpat téma, ale povzbudit čtenáře k větší vnímavosti, zvědavosti a snad i k respektu vůči těm, kteří zpěvem opravdu žijí ať už v opeře, folku, nebo na klubové scéně.
Školy zpěvu a jejich války:
Mezi pěveckými školami probíhají tiché války. Jsou to nesmiřitelné tábory a kdo jednou přísahal na pozicionování, nebude nikdy uznávat zpěv do masky, natož aby připustil, že učitel někoho jiného by mohl mít pravdu. Začíná to už ve školních lavicích hudební výchovy okopáváním nohou, pokračuje to znechucenými pohledy na hodinách zpěvu a končí… no třeba i brutálním útokem absolventů Melocchiho školy na Bastilu. Myslíte si, že přeháním? Ale ono ani moc ne.
To by asi stačilo… A co kdybych, kruci, ten mikrofon prostě zkusil odložit?
Odložit mikrofon je problém? Ale kdepak. V malém klubu si to klidně dovolí lecjaký jazzový zpěvák. Ale co když je ten prostor větší? Třeba divadlo, koncertní sál? Hned si řeknete – opera. Ale pozor, to není nutně podmínka.
Jakmile potřebujete „projektovat“ hlas do prostoru, který pojme třeba dva tisíce lidí, bez mikrofonu, musíte použít vlastní tělo jako přirozený zesilovač: lebku, hrudník, dutiny. To je princip, na kterém stojí operní technika, ale nejen ta.
Umí to i kdejaká zpěvačka lidových halekaček, kdejaký folkový bard z Porty… a třeba i Tom Jones nebo Mike Patton. Není to tedy výsada opery, ale otázka toho, co od hlasu chcete, a co jste ochotni udělat pro to, aby zněl srozumitelně, silně a barevně i bez drátu a zesilovače.
Včasný odchod ze scény je součástí profesionální kariéry.
U této technické pasáže si dovolím trochu ohřát svou vlastní polévku. Tento aspekt mě neskutečně irituje. Zpěv je náročný obor. Hlasivky jsou orgán a stárnou stejně jako stárneme my a s tím se mění i hlas.
Změna techniky, snížení nároků, práce s jinou barvou nebo interpretací, to jsou legitimní cesty, jak zůstat na scéně o něco déle. Ale musí to být vědomé, ukázněné a esteticky obhajitelné.
Bohužel, hudební scéna je plná nezvládnutých odchodů, tragikomických, smutných, někdy až trapných. Umělec, který kdysi vládl hlasem jako božským nástrojem, se stává epigonem sebe sama. A to je těžké unést. Extrémním příkladem je Plácido Domingo, můj idol z mládí. Dnes už ani nemám sílu se mu smát.
Domingo ale není jediný. Příkladů jsou stovky. Karel Gott. Paul McCartney. Mnozí další.
Pořád nerozumím tomu, proč někdo z blízkého okolí neřekne stárnoucímu umělci, že jeho nebo její vokální produkce už není přijatelná. Když to neslyší on nebo ona, proč to neřekne někdo jiný?
Hlas je dar. Dar od přírody, nebo od Boha, chcete-li. A ten dar nepatří jen tomu, kdo jej nosí. Patří posluchačům. Pokud o něj umělec přijde neukázněností, nedostatkem školení, přeexponováním, pak je těžké mu to odpustit. A je mi jedno, jestli se jmenuje Maria Callas, Adele nebo Whitney Houston. (U Whitney k tomu byly ještě drogy a o to větší je moje lítost.)
Vzpomínám si na příklad Adele. Tenkrát mě to dost mrzelo. Její hlasová produkce plná nepřirozeného napětí a křeče vedla k nevyhnutelnému: záhy oznámila, že přišla o hlas. Chirurgický zákrok, změna techniky, návrat. Dnes zpívá krásně, hladí duši. Paráda.
Ale kolikrát ještě musím slyšet tenhle opakující se příběh? Přecenění vlastních sil. Přehnané sebevědomí. Špatná volba repertoáru. Vyhoření. Lituju je. Ale neodpouštím.
Ať mi Adele nevykládá, že jí to nikdo neříkal.
Kategorie 5 – opera
„To přece není zpěv, to je šakalí vytí na hranici ultrazvuku!“ slýchám občas. Jenže opera je zkratka pro opere in musica – díla v hudbě. A bel cantoznamená „krásný zpěv“.
Řada známých zpěváků zpívá operně i v pop music. Klasické příklady? Karel Gott nebo Tarja Turunen.
Excelentní mezza voce má na Gottově slávě lví podíl. Mezza voceje hlasová technika, kterou zpěvák změkčuje tón – jako výrazový prostředek. S tím souvisejí i další termíny, třeba falzetto, ale to už je možná nad rámec tohoto textu.
Jisté je jedno: Gott, kromě dokonalé techniky, výborně ovládal i práci s mikrofonem.
Ale zpět k opeře…
„My jim ale vůbec nerozumíme – to nesnesitelné kvílení a křik, k čemu to je?“ ptají se někteří.
Inu, potřebujete-li projektovat hlas do prostoru pro dva tisíce lidí bez mikrofonu, musíte použít rezonanci: lebku, hrudník, dutiny jako přirozené zesilovače, tak jak jsme psali. Musíte otevřít dýchací a zvukové cesty, hlídat uzavřenost tónu, tzv. krytí v oblasti passaggia. A to všechno se, bohužel či bohudík, podepisuje na srozumitelnosti. Když se ale naučíte respektovat dané zákonitosti, náhle zjistíte, že rozumíte téměř každému slovu.
Operní zpěv ale není jen o hlasitosti. Je o dechu. O frázích. O obloucích, které obejmou orchestr. O hlase, který se nezlomí ani v pianissimu.
A tady se naše povídání pomalu uzavírá.
Zapomeňte na to, co si myslíte, že víte o opeře.
Zapomeňte na nesrozumitelnost textů, na údajnou stupiditu námětů.
Zkuste jediné: vnímat lidský hlas jako hudební nástroj.
Soprán jako specifickou variantu flétny.
Tenor jako znělé violoncello.
Baryton jako anglický roh.
Bas jako kontrafagot s duší.
Vím, že žádám mnoho. Předsudky máme všichni. Ale dejte tomu jeden večer.
Jeden jediný večer. A já vás jím rád provedu.
A časem, dříve, než si myslíte, zjistíte i to, že těm slovům rozumět jde.
Je to kouzlo. Potřebuje jen jediné:
Čas. Čas. Čas.
(A prosím – ty moderní opery zatím nechte stranou. To už je vyšší škola.)
A na úplný závěr si zvolíme něco zvláštního. Je to vlastně píseň – jen nemá slova.
Sergej Rachmaninov, Vocalise, na ušlechtilý dechový nástroj, tedy na její výjimečný hlas hraje Anna Moffo
Sergej Rachmaninov, Vocalise¸ Na housle hraje Itzhak Perlman
Zjistíte, že lidský hlas v opeře je tím nejkrásnějším nástrojem vůbec. Vím, že mi to nevěříte. Ona ale bývala doba, kdy jsem si o opeře myslel to stejné jako vy. Mám takovou teorii, že každý člověk má svůj operní hlas, na který se chytí. Jen je třeba odložit předsudky. Ptáte se mě, na co jsem se chytil já? Ta zkušenost je ale nepřenosná. Chcete to zkusit?
Chytil jsem se na její Královské Veličenstvo, Leontyne Price. Zpívala árii „Tacea la notte placida“ a tady ji máte v celé její kráse. Na ten okamžik se nedá nikdy zapomenout. Je to 40 let a stále z toho mám závrať, stejně jako poprvé. „Jo jo, poprvé, to se nikdy nezapomíná!“
Zdroje
Zde naleznete další detaily a rozbory
https://zuzanakoudelkova.cz/zaklady-zpevu-v-kostce/ - tady je to vysvětlené docela po lopatě.
