Článek
Spravedlnost
Obecný zmocněnec poškozené
Vážený pane ministře,
Otevřený dopis: Systémové pochybení soudů v řízeních
o nedobrovolném omezení.
Obracím se na Vás jako na osobu odpovědnou za výkon soudnictví v této zemi.
Nežádám Vás o zásah do konkrétního soudního sporu – to by bylo protiústavní. Žádám
Vás o systémové řešení problému, který se opakuje po vyšších desítkách případů ročně.
Systémový problém.
Soudy v řízeních o nedobrovolném omezení osob s duševním onemocněním opakovaně:
• Ignorují primární důkazy – zvukové nahrávky, videozáznamy, fotografie – a spoléhají
se pouze na zdravotnickou dokumentaci ústavu.
• Formalizují řízení – chybná jména, chybná data, pozvánky na špatná místa,
opatrovníky, kteří se s pacienty nesejdou.
• Manipulují s důkazy – zamítnou znalecké otázky, které by odhalily rozpor mezi
dokumentací a skutečností.
• Maří odvolací řízení – tvrzením, že řízení je ukončeno, přestože odvolací soud nařídil
pokračovat.
Ilustrační reálný případ – co soud udělal.
V konkrétním případu soud vyprodukoval 23 procesních pochybení, všechna v
neprospěch pacientky, všechna vedoucí k tomu, že se nemohla bránit:
• Chybné datum propustění – 19. 9. místo 13. 9., aby pacientka nevěděla, kde se jedná.
• Chybné jméno – „A–a“ místo „A–ie“, což zablokovalo doručení do datové schránky.
• Pozvánka nemocnici – místo pacientce, která už v nemocnici nebyla.
• Opatrovnice – ustanovena, ale nikdy nesetkala se s pacientkou, navrhla ukončení
řízení.
• Proškrtání znaleckých otázek – soud zakázal porovnání nahrávky s dokumentací.
Toto není ojedinělé. Toto je vzorec. A vzorec se musí změnit.
Co žádám – konkrétní legislativní a metodické kroky
1. Metodický pokyn pro soudy – povinnost přezkoumat primární důkazy (nahrávky,
video) před rozhodnutím o zákonnosti omezení.
2. Kontrola opatrovnických úřadů – opatrovník, který se nesetká s pacientem do 48
hodin, musí být okamžitě vyměněn.
3. Veřejný registr soudních pochybení – soudy s opakovanými procesními vadami v
řízeních o omezení musí být identifikovatelné.
4. Změna trestního zákoníku – zpětná úprava zdravotnické dokumentace s cílem zakrýt
nezákonný zásah musí být trestným činem.
5. Nezávislá inspekce – zřízení nezávislého orgánu, který bude kontrolovat řízení o
nedobrovolném omezení a soudní rozhodnutí v těchto věcech. 6. Školení soudců – povinné
školení v hodnocení důkazů v řízeních o omezení osobní
svobody, zejména v práci s primárními důkazy.
Proč právě Vy
Jste ministryní/ministrem spravedlnosti. Máte pravomoc vydávat metodické pokyny
soudům. Máte pravomoc iniciovat legislativní změny. Máte pravomoc kontrolovat, zda
soudy plní své povinnosti. A máte povinnost chránit ty, které soudy nechrání.
Osoby s duševním onemocněním nemohou volit. Nemohou protestovat. Nemohou se bránit. Spoléhají na systém, který je místo ochrany poškozuje. A ten systém se musí
změnit – ne kvůli jednomu případu, ale kvůli všem, které přijdou.
Vážená paní ministryně / Vážený pane ministře, nežádám o pomoc pro jednu ženu.
Žádám o systém, který ochrání všechny, kteří se ochránit sami nemohou.
S úctou,
Obecný zmocněnec poškozené
J.M.
Ve věci 23L794/2025
Praha, 18.8.2026
Příloha: Dokumentace k ilustračnímu případu
PŘÍBĚH A. L. M.
Co se stalo 12. září 2024 – a proč je důležité, co
následovalo. Tento příběh nezačíná u soudu. začíná v nemocnici.
A aby bylo možné pochopit, proč je pozdější postup
soudu tak důležitý, je potřeba se nejdříve vrátit na
začátek.
12. ZÁŘÍ 2024
Dne 12. září 2024 byla A. L. M. v
Psychiatrické nemocnici Bohnice nedobrovolně
omezena farmakologickým prostředkem.Nemocnice
tento zásah oznámila soudu.
Tím měl začít soudní přezkum toho, zda byl zásah
oprávněný a zda byly splněny podmínky, které
takový zásah umožňují.
A to podle paragrafu 39 zákon 372/2011
Musí být splněny tyto podmínky:
Bezprostřední ohrožení
Použití mírnějších prostředků pokud to umožňuje situace
Indikace lékařem
Sdělení důvodu pacientovi pokud to umožňuje situace
Jenže právě zde vzniká první problém.
Nejde totiž pouze o to, zda k zásahu došlo.Existuje
zvukový záznam toho, co se před jeho provedením a
v jeho průběhu odehrávalo.
A když se tento primární důkaz porovná se
zdravotnickou dokumentací, objevují se rozpory.
Například zdravotnická dokumentace připisuje A. L. M.
konkrétní vulgární výroky namířené proti
zdravotnickému personálu.
Na zvukovém záznamu však tyto konkrétní výroky
zachyceny nejsou.
Naopak je na něm zachyceno, že A. L. M. používá
vulgarismus při popisu vlastního problému a
současně říká, že je v nemocnici právě proto, aby jí
personál s tímto problémem pomohl.
To není jen rozdíl v jednom slově.
Je rozdíl mezi tím, když člověk vulgárně popisuje
vlastní problém, a tím, když zdravotnická
dokumentace popíše jeho jednání jako přímou
verbální agresi vůči personálu.
A právě údajná agrese se následně stává součástí
vysvětlení, proč byl proti ní použit omezovací prostředek. Protože to je jedna z podmínek omezení
v tom to případě možné riziko brachiální agrese.
CO BYLO DŮVODEM ZÁSAHU?
Další rozpor se týká údajného fyzického ohrožení.
Zdravotnická dokumentace hovoří o „narůstajícím
riziku brachiální agrese“.
Zvukový záznam však zachycuje jiný popis situace.
Personál zdůvodňuje dvakrát aplikaci kvůli křiku, dělání
scén a obavě ostatních pacientů.
Na záznamu podle předloženého rozboru není
zachyceno sdělení, že by A. L. M. v daném okamžiku
bezprostředně fyzicky napadala personál nebo že
právě takové bezprostřední riziko bylo důvodem
zásahu.
Proč je to důležité, personál je povinen sdělit proč ji nedobrovolně omezují
A potom přichází další důležitá otázka.
BYLY VŮBEC VYZKOUŠENY MÍRNĚJŠÍ
MOŽNOSTI?
A. L. M. podle zvukového záznamu sama navrhovala
jiná řešení.
Mluvila o možnosti perorální medikace, o diazepamu
podle fakultativní ordinace, o telefonickém kontaktu
s manželem a o přítomnosti důvěrníka.
Podle předloženého rozboru však tyto možnosti
nebyly nejprve skutečně provedeny a následně
vyhodnoceny jako neúčinné.
Byly odmítány ještě předtím, než byly použity.
A v dokumentaci se přesto následně objevuje
formulace o „nezvládnutých psychologických
prostředcích“.To je důležité.
Protože pokud je později tvrzeno, že mírnější
prostředky selhaly, je rozdíl mezi tím, když byly
skutečně použity a selhaly, a tím, když byly
odmítnuty ještě před jejich použitím.
KDO VLASTNĚ ROZHODL O INJEKCI?
Ani zde není podle předložených důkazů všechno
jednoznačné.
MUDr. R. při výslechu popsal, že se A. L. M. po
otevření dveří přibližovala a napřahovala ruku a že
se jí obával.a zdravotní bratr tomu zabranil
Zdravotní bratr však uvedl, že žádné napřahování
rukou A. L. M. neviděl.
Zvukový záznam dokazuje že se pacientka bavila s lékařem a on ji odpovídal Výpověď svědků popisuje kde stála pacientka není možné aby šla k němu
Tedy dva lidé, kteří popisují stejnou situaci, ji popisují
rozdílně.
Ještě podstatnější je otázka samotné indikace.
MUDr. R. podle výpovědi uvedl, že v určité fázi
odešel uklidňovat rodinného příslušníka jiného
pacienta.
Svědek M. však uvedl, že MUDr. R. stál
mezi dveřmi a indikoval podání injekce.Vrchní sestra
i zvukový záznam přitom podle dokumentu odkazují
při aplikaci na fakultativní ordinaci.
Vzniká tedy několik přesně ověřitelných otázek:
Kde byl MUDr. R. v rozhodném okamžiku?
Byl u samotného rozhodování?
Kdo aplikaci skutečně nařídil?
Šlo o aktuální rozhodnutí lékaře, nebo o postup
podle dřívější fakultativní ordinace?
A tím se dostáváme ještě dál.
CO VĚDĚL LÉKAŘ, KTERÝ MĚL O ZÁSAHU
ROZHODNOUT?
MUDr. B. podle své výpovědi vycházel z informací
o situaci a mimo jiné z toho, že se MUDr. R. měl
A. L. M. obávat.
Jenže právě zde vzniká časový problém.
MUDr. R. podle své výpovědi informoval MUDr. B. až následně.
Proto je nutné zjistit:
Kdy přesně MUDr. B. informace získal?
Od koho?
Jaké informace mu byly předány?
Kdy se měl dozvědět o údajném strachu MUDr. R.?
A pokud měl při svém rozhodování přihlížet právě k
tomuto strachu, jak jej mohl zohlednit, pokud podle
jiné výpovědi k jeho sdělení došlo až následně?
Stejně tak vzniká otázka, zda mohl J. P.
předat informace o údajném napřahování A. L. M.,
když sám uvedl, že žádné napřahování neviděl.
To už není otázka jednoho zápisu.
Je to otázka časové posloupnosti informací, ze
kterých mělo rozhodnutí o zásahu vycházet.
A právě proto je jednou z klíčových otázek celého
případu:
«Rozhodl skutečně lékař o použití omezovacího prostředku na základě informací, které měl v
okamžiku zásahu, nebo byl lékařský podklad
vytvořen či doplněn až následně.?
A POTOM PŘIŠLO 13. ZÁŘÍ 2024
Tohle všechno se odehrálo 12. září.
Následující den, 13. září 2024, byla A. L. M. z
nemocnice propuštěna na negativní revers.
A právě tady se příběh láme.
Protože pokud měla být událost z 12. září soudně
přezkoumána, pak skutečnost, že A. L. M. byla 13.
září propuštěna, byla zásadní.
Nemocnice podle předložených podkladů soudu
oznámila samotné omezení, nikoli však skutečnost,
že A. L. M. již 13. září nemocnici opustila.
A potom se stalo něco, co mění celý další význam
příběhu.
16. ZÁŘÍ 2024
Dne 16. září 2024, tedy tři dny po skutečném
propuštění A. L. M., Obvodní soud pro Prahu 8
ustanovil opatrovnici.
Současně nařídil jednání na:
19. září 2024 v 9:00 hodin
a to:
v prostorách Psychiatrické nemocnice Bohnice.
Jenže A. L. M. už tam nebyla.
A tím vzniká první zásadní procesní otázka:
Proč soud přímo neoznámil A. L. M. s tím, kdy a
kde se bude jednání konat?
Ne až otázka, proč bylo jednání v nemocnici.
To je až další otázka.
První je mnohem jednodušší:
Jak se měla A. L. M. jednání účastnit, pokud jí nebylo
oznámeno, kdy a kde se koná?
A potom přichází druhá:
Proč bylo jednání naplánováno do nemocnice, když
byla A. L. M. podle dokumentace už od 13. září mimo
nemocnici.
19. ZÁŘÍ 2024
Dne 19. září se jednání konalo.
A. L. M. tam nebyla. Řízení bylo zastaveno z důvodu jejího propuštění.
Jenže v rozhodnutí se objevilo datum propuštění:
19. září 2024.
Tedy přesně datum jednání.
Podle dostupných dokumentů a důkazů však byla
A. L. M. propuštěna už:
13. září 2024.
A tím se původní nemocniční příběh propojuje s
příběhem soudním.
Protože teď už nejde pouze o to, zda byl 12. září
zákonný zásah.
Jde také o to, zda měla A. L. M. vůbec reálnou
možnost, aby tento zásah nechala soudem účinně
přezkoumat.
A právě od tohoto okamžiku začíná další část
příběhu.
OD NEMOCNICE K SOUDU
Na začátku tedy stojí jedna událost:
12. 9. 2024 – nedobrovolný farmakologický zásah.
K ní existuje:
- zdravotnická dokumentace,
- zvukový záznam,
- svědecké výpovědi,
- rozpory mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi,
- otázka, kdo skutečně indikoval zásah,
- otázka, jaké informace měl rozhodující lékař v
okamžiku zásahu,
- otázka použití mírnějších prostředků,
- a otázka, zda některé části dokumentace
odpovídají tomu, co je zachyceno v primárním
zvukovém záznamu.
A potom:
13. 9. – propuštění A. L. M..
16. 9. – ustanovení opatrovnice a nařízení jednání.
19. 9. – jednání v nemocnici, kde už A. L. M. není, a
zastavení řízení.
A právě odtud se začíná odvíjet další řetězec.
Nejdříve nedoručení.
Potom opatrovnice.
Potom opožděné doručení.
Potom další rozhodnutí.
Potom odvolání. Potom pokračování řízení.
Potom další překážky.
A nakonec dokazování, při kterém se znovu objeví
stejný problém jako na úplném začátku:
jak skutečně zjistit, co se 12. září 2024 stalo, když
se zdravotnická dokumentace, svědecké výpovědi a
zvukový záznam v některých zásadních bodech
rozcházejí?
A právě proto je potřeba sledovat celý příběh od
začátku.
Protože 23 procesních kroků není příběhem samo o
sobě.
Jejich význam vzniká teprve tehdy, když člověk ví,
co mělo být těmito procesními kroky původně
přezkoumáno.
A to je případ A. L. M..
Začal 12. září 2024.
1. PRVNÍ STOPA
Pacientka byla propuštěna 13. září. Jednání bylo 19. září.
Začněme jediným datem.
13. září 2024.
To je datum, kdy byla A. L. M. podle předložených podkladů propuštěna z nemocnice.
O několik dní později, 19. září 2024, mělo proběhnout soudní jednání.
Místo jednání?
Nemocnice.
Čas?
9:00.
Jenže A. L. M. už tam od 13. září nebyla.
A přesto soudní řízení pokračovalo.
Co je zde důležité?
Soud měl řešit řízení, které se přímo týkalo pacientky.
Přesto podle dokumentace nebyla pacientka vyrozuměna o tom, kdy a kde se má jednání
konat.
Oznámení bylo zasláno nemocnici.
Ne jí.
Výsledkem bylo, že osoba, které se řízení přímo týkalo, u jednání nebyla.
Otázka první:
Proč soud neoznámil pacientku přímo?
Otázka druhá:
Proč bylo jednání nařízeno do nemocnice, když pacientka už podle skutečného data
propuštění v nemocnici nebyla?
A potom přichází další detail. V rozhodnutí se objevuje jako datum propuštění:
19. září 2024.
Skutečné datum je podle předložených podkladů:
13. září 2024.
Je to jen chyba?
Možná.
Ale pokud ano, je třeba položit další otázku:
Komu tato chyba pomohla a jaký měla skutečný procesní účinek?
2. DRUHÁ STOPA
Když datum změní význam celé události
Představme si dvě varianty.
Varianta A
Pacientka byla skutečně propuštěna 19. září.
Pak dává smysl, že se jednání 19. září konalo v nemocnici.
Varianta B
Pacientka byla skutečně propuštěna 13. září.
Pak už 19. září v nemocnici není.
A pokud nebyla předem vyrozuměna, nemá možnost se jednání účastnit.
Rozdíl mezi těmito dvěma daty tedy není jen kosmetický.
Mění celý význam události.
A právě proto je důležité zjistit:
● kdo znal skutečné datum propuštění,
● kdy se o něm kdo dozvěděl,
● proč se ve spise objevilo datum 19. září,
● a proč pacientka nebyla informována o jednání.
Jedna chyba?
Možná.
Ale příběh tím nekončí.
3. TŘETÍ STOPA
Jméno „A..ie“
V dokumentaci se objevuje další údaj.
Pacientka se jmenuje:
A. L. M..
V rozhodnutí bylo uvedeno:
A..a.
Na první pohled banalita.
Překlep.
Jenže tento překlep měl podle předložených podkladů další následek:
rozhodnutí se nedostalo pacientce prostřednictvím datové schránky.
Takže:
špatné jméno → problém s doručením → pacientka neví o rozhodnutí → nemůže na něj
včas reagovat.
Je to pořád jen překlep? Ano, může být.
Ale potom se nabízí otázka:
Jak může být posuzována závažnost chyby pouze podle toho, jak vypadá na papíře, když
její skutečný účinek je mnohem větší?
4. ČTVRTÁ STOPA
Opatrovnice, o které pacientka nevěděla
Soud ustanovil pacientce opatrovnici.
Jenže pacientce nebylo doručeno usnesení o jejím ustanovení.
Pacientka tak nevěděla:
● že byla opatrovnice ustanovena,
● kdo ji zastupuje,
● jaká jsou její práva,
● ani jak má se svou opatrovnicí komunikovat.
A přichází další otázka:
Jak může člověk účinně využívat svého zástupce, když vůbec neví, že mu byl ustanoven?
5. PÁTÁ STOPA
Opatrovnice a pacientka se nespojily
Opatrovnice se podle předložených podkladů s pacientkou po ustanovení nespojila.
Žádný kontakt.
Žádné zjištění její vůle.
Žádná skutečná komunikace o tom, co pacientka chce.
To je důležité právě proto, že opatrovnice měla chránit procesní zájmy osoby, která se sama
nemohla účinně účastnit řízení.
Otázka:
Kdo tedy v té chvíli skutečně hájil vůli pacientky?
6. ŠESTÁ STOPA
Soud věděl o opatrovnici. Kontroloval její činnost?
Další otázka navazuje na předchozí.
Pokud byla pacientce ustanovena opatrovnice, měla být její role skutečnou ochranou
procesních práv.
Pokud však ke kontaktu s pacientkou nedošlo, vzniká otázka:
Jak soud ověřoval, že opatrovnice skutečně plní svou funkci?
Nejde jen o to, že někdo byl formálně ustanoven.
Jde o to, zda tato osoba skutečně umožnila pacientce uplatnit její vůli.
7. SEDMÁ STOPA
Pozvánka přišla nemocnici. Pacientce ne.
Jednání bylo nařízeno na 19. září do nemocnice.
Pozvánka byla zaslána nemocnici.
Pacientka podle předložených podkladů už v nemocnici nebyla.
Tím vznikla situace, kdy:
soud věděl o jednání, nemocnice věděla o jednání, ale není doloženo, že by pacientka
dostala oznámení o místě a času jednání.
A kdo z výsledku jednotlivých kroků skutečně těžil?
To už není otázka na jeden dokument.
To je otázka na celý řetězec.
Kontrast celé kauzy
Byla podána žaloba na nemajetkovou újmu
O šest měsíců později
A to jednání je ve fázi dovolání ( jednání o přípustnosti je stále v první stupni a šest měsíců se
čeká na vyjádření znalce )
A Poškozené stále chybí hlavní důkaz který jde je získat jen vynesením rozsudku v jednání,
kde bylo 23 úkonů které zdržují jednání a znevýhodňují poškozenou.
ZDRAVOTNÍ NÁSLEDKY
A příběh tím nekončí.
A. L. M. nebyla pouze účastnicí řízení.
Je osobou na autistickém spektru a podle předložené dokumentace u ní došlo k závažným
psychickým následkům.
V dokumentaci jsou uváděny:
● těžká posttraumatická stresová porucha (PTSD),
● trvalá změna psychického stavu.
Tyto následky je nutné posuzovat v souvislosti s celkovým průběhem případu a s dostupnou
zdravotnickou dokumentací.
Protože když člověk čelí dlouhodobému procesnímu tlaku, nejistotě a opakovaným situacím, ve
kterých podle této rekonstrukce nemůže účinně uplatnit svá práva, nejde už pouze o otázku
papíru.
Jde o člověka.
NEJDE JEN O A. L. M.
Možná si čtenář řekne:
„Tohle je jejich konkrétní spor.“
Ale právě v tom je podle mě největší problém.
Protože otázka není jen:
Co se stalo A. L. M.?
Otázka zní:
Co by se stalo komukoli, kdo by byl v podobné situaci, neměl dostatek sil
se bránit a neměl nikoho, kdo by celý řetězec začal analyzovat.
Člověk může přijít o možnost být u jednání.
Nemusí dostat rozhodnutí.
Nemusí vědět, že má opatrovníka.
Nemusí být schopen konfrontovat svědky s důkazy.
Jeho vlastní výslech se nemusí celý zachytit.
A pokud na každý jednotlivý krok existuje samostatné vysvětlení, může se stát, že nikdo nikdy
neposoudí celek.
POSLEDNÍ OTÁZKA
Jedna chyba může být náhoda. Dvě chyby mohou být náhoda.
Několik chyb může být výsledkem špatné organizace.
Ale tady je předložena rekonstrukce:
23 kroků.
23 nepříznivých procesních dopadů.
0 kroků popsaných jako významně působících v neprospěch druhé strany.
A mezi nimi:
● nemožnost účastnit se jednání,
● nedoručení rozhodnutí,
● chybné údaje,
● absence skutečného kontaktu s opatrovnicí,
● prodlení,
● tvrzení o ukončení řízení navzdory rozhodnutí odvolacího soudu,
● nevyřízená námitka,
● pozdní práce s důkazy,
● omezené znalecké dokazování,
● nezachycená část výslechu pacientky,
● nereakce na nabídku vlastního záznamu,
● časový tlak,
● a pochybnosti o nestranném vedení dokazování.
Takže:
Je každý jednotlivý krok opravdu jen samostatná chyba?
Nebo má smysl zkoumat jejich společný mechanismus?
A pokud je každý krok vysvětlitelný samostatně, je vysvětlitelný i jejich společný
výsledek?
ROZHODNĚTE SAMI
Tento text neříká čtenáři:
„Toto je prokázané spiknutí.“
Neříká:
„Každá chyba byla úmyslná.“
Říká něco jiného:
Tady jsou události.
Tady jsou jejich následky.
Tady je jejich časová posloupnost.
Tady jsou důkazy, které je možné ověřit.
A tady je otázka, kterou po jejich spojení nelze jednoduše obejít:
Může být 23 kroků, které všechny působily stejným
směrem, skutečně jen 23 nezávislých náhod?
Přečtěte si fakta.
Položte si otázky.
A rozhodněte sami.
DOKUMENTACE
K případu jsou podle předložených podkladů k dispozici: ● kompletní fotokopie soudního spisu,
● soudní protokoly,
● zvukové záznamy,
● vlastní zvukové záznamy,
● záznamy komunikace,
● zdravotnická dokumentace,
● dokumentace týkající se jednotlivých procesních kroků.
Každé tvrzení je proto možné konfrontovat s konkrétním dokumentem nebo záznamem.
J. M.
obecný zmocněnec A. L. M.
Sp. zn. 23 L 794/2024
Obvodní soud pro Prahu 8
