Článek
To, co začíná jako chyba při přístupu k pacientce, může skončit podezřením z omezování osobní svobody, manipulace s dokumentací a maření spravedlnosti. V tomto případu se nadto objevuje další zásadní problém: role samotného soudu.
Některé příběhy začínají otázkou, co se stalo.
Tento začíná jinak:
Co všechno se muselo stát potom, aby se původní událost už nedala jednoduše zkontrolovat?
Podle podnětu pro Vrchní státní zastupitelství v Praze byla pacientka v psychiatrické nemocnici 12. září 2024 podrobena nedobrovolnému farmakologickému omezení. Samotné omezení sice automaticky neznamená trestný čin, český [Zákon o zdravotních službách](https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2011-372) pro něj však stanovuje nekompromisní podmínky. Podle § 39 tohoto zákona musí existovat bezprostřední nebezpečí, mírnější prostředky musí selhat a použitý zásah musí být nezbytný a co nejméně omezující. To vše musí lékař jasně indikovat v momentě, kdy pacient odmítá injekci. Lékař musí osobně posoudit aktuální stav, selhání mírnějších alternativ i míru rizika.
Jenže právě tady začíná problém.
Když se z dobrovolné péče stane nedobrovolné omezení
Ještě před samotným zákrokem přitom o žádné nedobrovolné podávání léků nešlo. Pacientka podle materiálů odmítala pouze silné antipsychotikum a navrhovala mírnější variantu – například Rivotril. V této fázi šlo o dobrovolné poskytování zdravotní služby, které vyžaduje informovaný souhlas.
Tento návrh však podle zvukového záznamu nižší personál smetl ze stolu. Aniž by řekl proč. Takové rozhodnutí je absolutně nepřezkoumatelné a otevírá dveře k tomu, aby si kdokoli vymyslel cokoli. Ošetřující lékař navíc v danou chvíli nebyl vůbec přítomen.
Pak se situace zlomila. Z dobrovolného užití léku se stalo nedobrovolné omezení. A právě pro tuto fázi se v dokumentaci náhle objevila indikace podepsaná primářem.
Tato indikace je teď hlavním terčem prověřování státního zastupitelství. Zvukový záznam a svědecké výpovědi totiž tuto oficiální verzi zcela vyvracejí. Nejde o to, že by existoval jiný dokument. Otázkou je, zda k indikaci primářem vůbec došlo a zda dokumentace neodráží něco úplně jiného, než co se v klíčovém okamžiku reálně stalo.
Když dokumentace vypráví jiný příběh
Pacientka nabízela řešení: perorální medikaci, kontakt s manželem nebo přítomnost své asistentky jako důvěrníka. Dokumentace přesto tvrdí, že mírnější psychologické prostředky selhaly. Nahrávka však ukazuje opak.
Jeden ze zápisů personálu jde dokonce tak daleko, že pacientku obviňuje z vulgárních nadávek do pohlavních orgánů, tedy z takzvané přímé verbální agrese. Zvukový záznam však zachytil úplně jinou realitu: pacientka pouze klidným hlasem popisovala své potíže a k žádnému vulgárnímu útoku z její strany nedošlo.
Podebný rozpor panuje u údajného rizika fyzické agrese. Zatímco dokumentace mluví o narůstajícím riziku „brachiální agrese“, na nahrávce personál vyjadřuje pouze obavy z případného křiku a scén. Nezazní tam jediné varování typu „mohla byste někoho napadnout“ nebo „ublížit si“.
Křik ale není bezprostřední fyzické ohrožení. Byly tedy před použitím síly skutečně vyčerpány mírnější možnosti?
Od pochybení k podezření z trestného činu
Tady leží hranice, kterou nelze překročit. Špatný zápis, chybné vyhodnocení situace i nedodržení postupu mohou být pouhým pochybením. Pokud ale někdo vědomě vytvoří lživý obraz události, aby dodatečně ospravedlnil zásah do osobní svobody, končí debata o odborné chybě.
Proto podnět pracuje s podezřením na závažnou trestnou činnost podle [Trestního zákoníku](https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2009-40). Ve hře je podezření na § 171 (Omezování osobní svobody), § 329 (Zneužití pravomoci úřední osoby) a další delikty spojené s výkonem moci. Pokud se prokáže vědomé zkreslování zdravotnické dokumentace, nastupuje trestní odpovědnost za její falšování. Stejně tak je ve hře křivá výpověď nebo nepravdivý znalecký posudek.
Nejde o předčasné vynášení rozsudků. Jsou to konkrétní právní roviny podezření, které má státní zastupitelství na stole.
Jenže tím příběh nekončí
Pacientka byla propuštěna 13. září. Soudní jednání se konalo 19. září. Pacientka u něj nebyla. V soudní dokumentaci se přitom jako datum jejího propuštění objevilo právě 19. září.
Šest dní rozdílu. Na první pohled administrativní chyba, na druhý zásadní zvrat: pacientka kvůli tomu ztratila možnost u soudu reagovat na tvrzení nemocnice a předložit svůj pohled. Nemocnice přitom má přísnou oznamovací povinnost, kterou pro detenci definuje [Zákon o zvláštních řízeních soudních](https://www.zakonyprolidi.cz/cs/2013-292) v ustanoveních od § 75.
Případ otevírá sérii tvrdých otázek:
1. Proč soud nenapsal pacientce, kdy a kde bude jednání?
2. Proč soud pacientku neinformoval, že jí byl přidělen opatrovník?
3. Proč nemocnice uvedla, že pacientka byla propuštěna 19. 9. 2024, když odešla už 13. 9. 2024?
4. Proč soud nařídil jednání přímo do nemocnice, aniž by si ověřil, zda v ní pacientka ještě vůbec leží?
5. Proč nemocnice neohlásila soudu, že pacientka byla propuštěna 13. 9.?
6. Proč soud neověřil v nemocnici, kdy byla pacientka skutečně propuštěna?
7. Dělo se něco podobného, kdy nemocnice znemožnila pacientům být na jednání?
Tím začíná druhá část řetězce.
Soud nedoručil usnesení o zastavení řízení do datové schránky. Protože pacientka nebyla na jednání a nemohla trvat na projednání, celá věc se smetla se stolu „elegantním“ řešením. Když se po třech měsících začala zajímat, proč ji soud neinformoval, zjistila, že jednání už dávno proběhlo.
Soud pak začal konat kroky, které řízení buď maximálně natahovaly, nebo ho měly úplně zastavit. Tvrdil například, že Městský soud případ ukončil – přestože ten ve skutečnosti nařídil v něm pokračovat. Je absurdní, když obyčejný člověk musí soudu citovat, co mu nadřízený soud reálně přikazuje.
Nahrávka byla navíc připuštěna až po výslechu svědků. Otázky pro znalce soud bez vysvětlení změnil nebo vypustil. Klíčový svědek nebyl předvolán, část výpovědí se v zápisu vůbec neobjevila. Soud tak podle materiálů udělal vše pro to, aby ztížil dokazování rozporů mezi papírovou dokumentací a realitou na nahrávce.
Třiadvacet pochybení a dva roky
Podnět popisuje celkem 23 konkrétních pochybení soudů. Nejde jen o zpackané dokazování. Tyto kroky měly drtivý časový dopad: řízení o nedobrovolném omezení zamrzlo na dva roky v prvním stupni.
Mezitím, půl roku po incidentu, odstartovalo samostatné řízení o nemajetkové újmě. Žalobkyně v něm ale neměla k dispozici podklady z prvního řízení, které mělo samotný zásah objasnit. Vznikla absurdní situace: soud rozhodoval o následcích události v době, kdy událost sama ještě nebyla právně objasněna. Spor o nemajetkovou újmu mezitím dospěl až k Nejvyššímu soudu do dovolací fáze. To už není jen problém jednoho chybějícího důkazu, to je systémový kolaps celého řízení.
Když soud opravuje realitu procesem
Zde se rodí ta nejzávažnější otázka: Co když původní pochybení nezakrývá jeden falešný dokument, ale celá řada procesních rozhodnutí?
Nepřipustit důkaz včas. Nevyslechnout klíčového svědka. Neumožnit konfrontaci nahrávky s výpověďmi. Nezaprotokolovat část svědectví. Nevysvětlit změny v otázkách pro znalce. A nechat čas běžet tak dlouho, až se paralelní spory začnou navzájem blokovat.
Zda jde o sérii nešťastných náhod, nebo o promyšlený záměr, musí zjistit policie a žalobci. V podnětu se ale prověřují fatální věci: omezování osobní svobody, zneužití pravomoci, falšování dokumentů a křivé výpovědi.
Zároveň visí ve vzduchu podezření, zda kroky v soudním řízení neměly původní delikt záměrně zakrýt a zabránit jeho přezkoumání. Pokud by se totiž prokázalo, že někdo vědomě ohýbal procesní pravidla, aby skryl pravdu, nešlo by o chybu soudu. Šlo by o zločin.
Teď musí odpovědět stát
Případ nezůstal v rovině běžných stížností. Leží na stole Vrchního státního zastupitelství, které se musí do měsíce vyjádřit.
Podnět se neopírá o dojmy. Stojí na tvrdých důkazech: zvukovém záznamu, zdravotnické dokumentaci, svědeckých výpovědích, soudním spisu a neúprosné časové ose. Právě tyto souvislosti dávají kauze její mrazivý rozměr. Nejde o jeden zpackaný dokument nebo jednu chybu úředníka. Jde o ucelený řetězec od samotného zákroku v nemocnici až po dvouletou soudní mašinerii.
Teprve celkový kontext ukáže pravdu. Vyjádření Vrchního státního zastupitelství napoví, zda stát vidí v těchto důkazech důvod k ráznému jednání, nebo se pokusí kauzu shodit ze stolu.
O tom bude další článek
