Článek
PŘÍRUČKA PRO POKROČILÉ SOUDCE A JINÉ
STRÁŽCE SYSTÉMU
Metodické pokyny pro efektivní správu spravedlnosti s přihlédnutím k lidskému faktoru,
špatnému stravování a potřebě stihnout třídní schůzky.
Úvod: O smyslu pro pořádek a jiné poruchy
Spravedlnost je slepá. Méně se však ví, že je občas také poněkud nahluchlá, trpí lehkou
formou dyslexie a její nejoblíbenější činností může být odpolední spánek po těžkém
obědě v soudní jídelně.
Tato příručka nevznikla proto, aby zpochybňovala základy právního státu. Naopak. Jejím
účelem je ukázat, jak lze pomocí drobných, elegantních a naprosto nenápadných
administrativních nedopatření dosáhnout stavu, kdy se systém sice neustále pohybuje,
ale pokud možno nikam nedojde. Což je, přiznejme si, ideální stav každé pokročilé
byrokracie.
Pokud se jako soudce, vyšší soudní úředník nebo spolehlivý institucionální opatrovník
ocitnete v situaci, kdy otravný účastník řízení — dále jen Narušitel klidu — trvá na svém
právu na spravedlivý proces, nepanikařte. Není třeba jednat protizákonně. Zákon je totiž
jako hluboký les. Když v něm víte, kudy vést cestu, Narušitel v něm může zabloudit sám,
unavit se a nakonec si lehnout pod strom, kde ho pokryje prach, lhůty a několik nových
procesních otázek.
Kapitola 1: Kouzlo nechtěného kalendáře aneb Časová
relativita Bohnic
Prvním zlatým pravidlem pokročilé justice je práce s časem a prostorem. Čas na soudě
neběží vždy lineárně. Někdy se ohýbá podle potřeby.
Představme si modelovou situaci. Dne 12. září je pacientka v psychiatrické nemocnici
nedobrovolně omezena farmakologickým prostředkem. Nemocnice tuto skutečnost
vzorně oznámí soudu. Tím se ovšem otevírá několik nepříjemných možností. Například
že se někdo začne ptát, proč k omezení došlo. Nebo proč pacientka na zvukovém
záznamu mluví o tom, že chce pomoc, zatímco dokumentace používá poněkud
dramatičtější formulace. Co s tím? Nejelegantnější metodou je pacientku 13. září propustit. Tím je problém
formálně zjednodušen. Člověk je pryč. Nemocnice zůstává. Soudní řízení však stále
existuje.
A právě zde začíná pokročilá práce s časem. Dne 16. září se nařídí jednání na 19. září. A
kde? Samozřejmě v nemocnici. Že tam pacientka od 13. září není? To je pouze
prostorová nepřesnost. Budova tam stále stojí. Lékaři tam jsou. Místnost je připravena. A
co je nejdůležitější — kalendář je správně založen.
Metodické doporučení: Pokud existuje možnost, že by se účastník řízení dostavil na
jednání a začal se k věci vyjadřovat, doporučuje se pečlivě zvážit, zda mu opravdu
potřebujete sdělit, kdy a kde se jednání koná. Přítomný účastník totiž představuje jednu
z nejnebezpečnějších forem procesního materiálu. Může mluvit.
Kapitola 2: Jak zajistit, aby se účastník nedozvěděl, že se má
dostavit
Existují dvě základní školy. První říká: „Účastníka informuj.“ Druhá říká: „Účastníka
informuj, pokud je to praktické.“ Pro pokročilé doporučujeme druhou.
Pokud se jednání nařídí do nemocnice a oznámení se zašle nemocnici místo pacientce,
vzniká velmi elegantní situace. Nemocnice ví. Soud ví. Pacientka neví. To je takzvaný
komunikační trojúhelník. Jeho kouzlo spočívá v tom, že informace putuje pouze mezi
těmi vrcholy, které ji skutečně potřebují.
Pokud se někdo později zeptá, proč nebyla pacientka o jednání informována, existuje
celá řada vhodných vysvětlení: „Přehlédli jsme to.“ „Nedošlo k tomu.“ „Byla to
administrativní chyba.“ „Domnívali jsme se, že…“
Všechny varianty mají jednu výhodu: neobsahují záměr. A pokud není záměr, je všechno
mnohem klidnější.
Kapitola 3: Kouzlo data 19. září
Dne 19. září přichází rozhodující okamžik. Pacientka v nemocnici není. Pokročilý systém
má však stále možnost pracovat s datem. Pokud bylo skutečné propuštění 13. září, může
se v dokumentu objevit 19. září. Rozdíl šesti dnů je z hlediska historie lidstva
zanedbatelný. Z hlediska procesního postavení účastníka může být ovšem mimořádně
užitečný. Vzniká totiž jednoduchá alternativa: 13. září: pacientka už byla doma. 19. září: pacientka
byla propuštěna.
V prvním případě vznikají otázky. V druhém případě se řízení může jednoduše zastavit. A
to je přesně ten druh administrativní elegance, který si pokročilý systém zaslouží. Pokud
někdo začne tvrdit, že datum nesedí, doporučuje se použít termín: administrativní
pochybení. Je univerzální. Používá se při nesprávném datu, nesprávném jménu, chybném
doručení i při dalších událostech, u nichž je nežádoucí používat slovo „proč“.
Kapitola 4: Ortografická anestezie aneb Jmenuji se Anna
Pokud má Narušitel datovou schránku, vzniká další nebezpečí. Počítač. Počítače mají
jednu nepříjemnou vlastnost — pamatují si jména. Pokud se účastnice jmenuje Annie a v
rozhodnutí se objeví Anna, může dojít k tomu, že se informace nedostane tam, kam by
se dostat měla.
Na první pohled jde o banalitu. Překlep. Unavený zaměstnanec. Příliš mnoho spisů. Blížící
se víkend. Jenže administrativní banalita má jednu úžasnou vlastnost: může mít
nebanální procesní účinek. Rozhodnutí nedorazí. Účastník neví. Lhůta běží. A když se po
určité době někdo zeptá, proč? Počítač. Počítač je v české justici nesmírně cenný kolega.
Nikdy si nestěžuje. Nemá odbory. A především: nikdy nevypovídá před vyšetřovatelem.
Kapitola 5: Opatrovník — nejlepší přítel procesního klidu
Opatrovník je nádherný institucionální vynález. Člověk může být zastupován člověkem, o
jehož existenci vůbec neví.
Doporučený postup je jednoduchý: 1. Ustanovit opatrovníka. 2. Nechat účastníka o
ustanovení pokud možno nevědět. 3. Nechat opatrovníka navázat kontakt podle jeho
možností. 4. Pokud kontakt nenaváže, zachovat klid. 5. Pokud se účastník později zeptá,
proč o opatrovníkovi nevěděl, vrátit se k bodu 4.
Pokud opatrovník na jednání nevystoupí proti ukončení řízení, vzniká krásný
institucionální efekt. Soud ví, že opatrovník existuje. Opatrovník ví, že existuje soud.
Pacientka neví, že existuje opatrovník. Tomu se říká: institucionální solipsismus. Realita
existuje mezi institucemi. Účastník je v tomto systému pouze proměnná. A proměnné se
dají dočasně ignorovat. Kapitola 6: Příliš aktivní začátečník
Každý systém má svého začátečníka. A každý začátečník jednou udělá chybu. Ne tu
administrativní. Tu nebezpečnou. Pokusí se zjistit, co se skutečně stalo.
Představme si soudce, který jednoho dne otevře spis a řekne: „Počkat. Tady něco
nesedí.“ Zkontroluje datum. Zjistí, že skutečnost neodpovídá dokumentu. Podívá se na
doručení. Zjistí, že účastnice nebyla informována. Podívá se na opatrovníka. Zjistí, že s ní
nebyl kontakt. Podívá se na časovou osu. A začne se ptát.
To je okamžik, kdy musí zkušenější kolega zasáhnout. Ne násilně. Nikdy násilně. Pouze
metodicky. Položí mu ruku na rameno a řekne: „Kolego, vy se na to díváte příliš lidsky.“
Začátečník namítne: „Ale tady máme skutečné datum.“ „Ano.“ „A tady máme jiné
datum.“ „Ano.“ „A pacientka nebyla informována.“ „Ano.“ „A opatrovník s ní nebyl v
kontaktu.“ „Ano.“ „Tak proč to všechno vzniklo?“
Zkušenější kolega se usměje: „To zjistíme později.“ A právě zde se zrodí budoucí
profesionál.
Kapitola 7: Jak zvládnout odvolací soud
Žádná metodika není dokonalá. Někdy totiž Narušitel udělá něco zcela nepřijatelného.
Odvolá se. A někdy se dokonce stane, že odvolací soud nařídí pokračovat v řízení. To je
velmi nepříjemná situace. Začátečník by pokračoval. Pokročilý má jiné možnosti.
Například lze účastníkovi sdělit, že věc je ukončena. Pokud to nestačí, lze totéž
zopakovat. Dne 24. července 2025. A znovu dne 30. července 2025. Jedna informace je
sdělení. Dvě informace jsou už tradice. Tři informace by byly téměř judikatura.
Pokud někdo namítne, že odvolací soud řekl něco jiného, nedoporučuje se propadat
panice. Je třeba pouze pokračovat v administrativní kontinuitě.
Kapitola 8: Dovolání aneb Když chcete pokračovat, ale lze si
vybrat konec
Pokud účastník trvá na pokračování řízení, existuje další elegantní možnost. Dovolání.
Ideální je, když jej navrhne osoba, která účastníka zastupuje. Vznikne tak pozoruhodný
procesní paradox: Člověk chce pokračovat. Jeho zástupce navrhne krok, který může vést
k definitivnímu konci. Je to chyba? Možná. Je to neznalost? Možná. Je to procesní úkon? Rozhodně. A právě
proto se pokročilý systém nikdy nezabývá otázkou, co chtěl člověk. Zabývá se tím, co je
založeno ve spise.
Kapitola 9: Námitka podjatosti a umění nechat věci dozrát
Námitka podjatosti je další velmi zajímavý nástroj. Začátečník ji vyřídí. Pokročilý ji nechá
pracovat. Námitka totiž potřebuje čas. Čím déle není vyřízena, tím více vzniká procesní
nejistoty. A procesní nejistota je prostředí, ve kterém se Narušitel začíná ztrácet.
Pokud se začne ptát, kdy bude námitka vyřízena, odpověď je jednoduchá: „V souladu s
příslušnými procesními pravidly.“ Nikdy není třeba říkat kdy. To je příliš konkrétní.
Kapitola 10: Důkazní pluralita
Nyní přichází dokazování. To je chvíle, kdy se může systém dostat do skutečného
nebezpečí. Existuje-li například zvukový záznam události, je třeba být obezřetný.
Zvukový záznam totiž nemá respekt k procesnímu komfortu. Může zachytit něco, co se
nehodí.
Proto je vhodné nejprve vyslechnout svědky. Každý dostane možnost popsat událost
vlastními slovy. Vzniknou různé verze. Jeden něco viděl. Druhý něco neviděl. Třetí si
pamatuje jinak. Čtvrtý si není jistý. Vzniká krásná věc: důkazní pluralita. Až poté lze
pustit zvukový záznam.
Kapitola 11: Algoritmus selektivní hluchoty
Moderní justice se nemůže obejít bez technologií. Proto byl vyvinut nový algoritmus. Jeho
pracovní název: SELECTIVE AUDIO MANAGEMENT 1.0
Algoritmus má jedinou funkci. Mikrofon nahrává, dokud svědek říká něco
očekávatelného. Pokud začne říkat něco skutečně zajímavého, mikrofon přejde do
režimu: „Technická komplikace.“ Výhodou algoritmu esence je, že pracuje zcela
automaticky. Nikdo jej nemusí ovládat. Nikdo za něj nemůže. A především: nemá
svědomí.
Vývojáři zatím zvažují další funkci. Při výskytu věty: „To neodpovídá dokumentaci.“ by se
mohl automaticky aktivovat režim úspory energie. Kapitola 12: Jak zacházet se znaleckými otázkami
Pokud účastník navrhne příliš mnoho znaleckých otázek, není třeba propadat panice.
Některé lze vyřadit. Některé zkrátit. Některé odložit. A některé ponechat v takové
podobě, aby jejich skutečný smysl objevil znalec až po vypracování posudku.
Pokud se účastník zeptá proč, doporučuje se stručná odpověď: „Soud návrh vyhodnotil
jako nadbytečný.“ Je to elegantní. Je to krátké. A především to neobsahuje žádné
zbytečné informace.
Kapitola 13: Když zmizí část výslechu
Nejvyšší úroveň procesní techniky nastává v okamžiku, kdy se část výslechu nezachytí.
To se může stát. Technika je složitá. Elektronika má své dny. A mikrofon může mít názor.
Pokud zmocněnec nabídne vlastní zvukový záznam, doporučujeme nepanikařit. Vlastní
záznam totiž může obsahovat přesně to, co oficiální záznam neobsahuje. A tím vzniká
nežádoucí možnost: porovnání. Porovnávání je obecně nebezpečná činnost. Člověk
vezme dva dokumenty, položí je vedle sebe a začne hledat rozdíly. To je přesně to, čemu
je třeba zabránit.
Kapitola 14: Časový tlak aneb Třídní schůzka jako ústavní
hodnota
Pokud se dokazování začne vyvíjet nepříznivým směrem, je možné použít čas. Každý
člověk má omezený čas. Soudce také. Znalec také. Svědek také. A zejména třídní
schůzka. Třídní schůzka má přednost před mnoha věcmi. Nahrávka může počkat. Svědek
může počkat. Účastník může počkat. Třídní schůzka nikoli. Je to základní lidská hodnota.
Kapitola 15: Jak vysvětlit 23 kroků
A nyní přichází závěrečná disciplína. Před kandidátem leží spis. V něm je 23 procesních
úkonů, opomenutí, prodlení a dalších skutečností, které měly nepříznivý dopad na jednu
stranu.
Úkol zní: Otázka 1: Najdete jeden krok, který jednoznačně působil v její prospěch. Otázka
2: Najdete jeden krok skutečně neutrální. Otázka 3: Vysvětlete, proč se všechny ostatní kroky sešly stejným směrem.
Kandidát přemýšlí. Mlčí. Potí se. Nakonec odpoví: „Každý úkon je třeba posuzovat
samostatně.“ Zkušební komise přikývne: „Výborně.“
Otázka 4: Kandidát dostane další úkol: „Narušitel právě vyřešil problém s chybným
datem. Co uděláte?“ Kandidát odpoví: „Dáme mu čas.“ „Správně. A potom?“ „Vznikne
problém s doručením.“ „Správně. A když vyřeší doručení?“ Kandidát se usměje:
„Opatrovník.“ Komise vstává. Potlesk. Kandidát právě pochopil základní princip. Účastník
řízení je člověk. Systém je sekvenční.
Závěrečná zkouška: Kam příště přesunete dveře?
Poslední otázka je nejtěžší. Na stole leží spis. Narušitel právě vyřešil jednu věc. Přichází
za vámi a říká: „Tak. Toto už mám vyřešené.“ Kandidát má tři sekundy na odpověď.
Správná odpověď zní: „Výborně.“ Krátká pauza. „A teď se podíváme na další.“
Kandidát otevře další složku. Nové datum. Nový dokument. Nová otázka. Nová lhůta.
Nová překážka. Narušitel se nadechne. Kandidát se usměje. A dveře se přesunou. Ne
daleko. Jen o kousek. Tak, aby je člověk stále viděl, ale musel k nim znovu dojít.
Epilog
Spravedlnost je slepá. To už víme. Možná je ale načase doda ještě jednu drobnost.
Účastník řízení je člověk. A člověk nemá metodiku.
Když začne řešit jednu věc, dejte mu prostor ji skutečně řešit. Nechte ho podat námitku.
Nechte ho čekat na její vyřízení. Nechte ho vysvětlovat chybu v datu. Až začne řešit
datum, objeví se doručení. Až začne řešit doručení, objeví se opatrovník. Až začne řešit
opatrovníka, objeví se skutečné datum propuštění. A zatímco bude řešit jednu věc,
mohou vzniknout další dvě. Není třeba mu všechno znemožnit. To by bylo příliš nápadné.
Stačí mu umožnit řešit jednu věc po druhé.
Člověk má totiž jen omezený čas, omezenou energii a jednu hlavu. Systém má spis. A
čas. To je podstatná výhoda.
Proto pokročilá metodika neříká: „Zavřete všechny dveře.“ To by bylo podezřelé. Říká:
„Nechte jedny dveře otevřené. Jen je každý měsíc přesuňte jinam.“ A když se vás člověk
zeptá, proč se dveře opět změnily, odpovězte klidně: „To je velmi zajímavá otázka.“ Pak
se podívejte na hodiny. „Podáme na ni vysvětlení přibližně za osm měsíců.“ Metodika je tímto splněna.
Odlehčené pokračování
https://medium.seznam.cz/clanek/jirka-matousek-jak-jsem-psal-otevreny-dopis-ministru-spravedlnosti-a-co-tomu-predchazelo-311238
