Článek
Rovnost zbraní není novinářská metafora.
Je to právní princip.
Ústavní soud ji spojuje s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, podle něhož jsou všichni účastníci v řízení rovni. Ústavní soud tento princip označuje také jako rovnost zbraní nebo rovnost příležitostí.
Jeho podstata je jednoduchá:
Každá procesní strana musí mít přiměřenou možnost přednést svou věc, včetně důkazů, za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují oproti protistraně.
Neznamená to, že žalobce a žalovaný musí mít stejně velký majetek.
Neznamená to, že musí mít stejný počet právníků.
Neznamená to ani, že soud musí automaticky rozhodnout ve prospěch slabší strany.
Znamená to něco mnohem důležitějšího.
Že proces nesmí jednu stranu postavit do podstatně horšího postavení, pokud má být výsledek skutečně spravedlivý.
Ústavní soud tento princip označuje za součást práva na spravedlivý proces a jeho cílem je dosažení „spravedlivé rovnováhy“ mezi stranami.
A právě tady začíná být jeden konkrétní případ velmi nepříjemnou otázkou.
Co když jedna strana přichází s právním aparátem a druhá s důkazy?
Představme si spor.
Na jedné straně stojí instituce.
Má právní zastoupení.
Má zkušenost se soudními řízeními.
Má zaměstnance, kteří znají systém.
Má dokumentaci.
Na druhé straně stojí žalobkyně.
Tvrdí, že došlo k zásahu do jejích práv.
Tvrdí, že v dokumentaci existují rozpory.
Předkládá důkazy.
Existuje zvukový záznam události.
Existují svědecké výpovědi.
Existují otázky, které podle žalobkyně nebyly řádně zodpovězeny.
A potom přijde soudní řízení.
Tady by měl být princip rovnosti zbraní jednoduchý.
Obě strany musí dostat reálnou možnost svou věc přednést.
Ne pouze možnost napsat ji na papír.
Reálnou možnost.
To je zásadní rozdíl.
Rovnost zbraní neznamená, že soud musí provést všechno
Abychom byli přesní.
Soud nemusí provést každý důkaz, který účastník navrhne.
Nemusí přijmout každou argumentaci.
Nemusí uvěřit každému svědkovi.
Nemusí rozhodnout podle toho, co si přeje žalobce.
To by nebyl soud.
Ale pokud je předložen důkaz, který může být významný pro rozhodnutí, vzniká otázka, jak se s ním soud vypořádal.
A právě tady je rozdíl mezi:
„Soud důkazu neuvěřil.“
a
„Soud se s důkazem vůbec nevypořádal.“
První možnost je součástí hodnocení důkazů.
Druhá může být otázkou práva na spravedlivý proces.
A proto je tak podstatné, co se v řízení skutečně stalo.
Pokud například není vyslechnut klíčový svědek, není zachycena podstatná část výpovědi nebo není řádně projednán zvukový záznam, nelze se spokojit pouze s otázkou, kdo měl nakonec pravdu.
Je třeba se ptát:
Dostala každá strana skutečně přiměřenou možnost svou věc prokázat?
Právě tak se totiž rovnost zbraní posuzuje.
A potom přijde peněžní problém
Tady se princip rovnosti zbraní dostává do mnohem tvrdší reality.
Dovolání v civilním řízení má zvláštní režim.
Nejde o další běžné odvolání.
A zákon zásadně vyžaduje, aby byl dovolatel zastoupen advokátem nebo notářem a aby dovolání bylo kvalifikovaně sepsáno. Nejvyšší soud výslovně uvádí, že dovolatel může pro dovolací řízení požádat soud o ustanovení advokáta.
To je pochopitelné.
Dovolání je právně složitý mimořádný opravný prostředek.
Jenže potom vzniká otázka:
Co člověk, který tohoto právníka potřebuje, ale nemůže si ho zaplatit?
V konkrétním případě požaduje advokát zálohu například 30 000 korun.
Pro běžného člověka to může být hodně peněz.
Pro tříčlennou rodinu, které po zaplacení nájmu zůstává přibližně 18 000 korun měsíčně, je to úplně jiná kategorie problému.
600 korun denně.
Z této částky má rodina jíst.
Platí dopravu.
Drogerii.
Oblečení.
Školní potřeby.
Léky.
A všechny ostatní výdaje, které život přináší.
Kdyby člověk absurdně neutratil ani korunu, 30 000 korun by při 600 korunách denně znamenalo 50 dní.
Pokud potřebuje přibližně 44 000 korun na poplatek a právní zastoupení, je to přibližně 74 dní.
Dva a půl měsíce.
Bez jediného výdaje.
To není finanční plán.
To je matematický experiment.
Proto požádáte stát o pomoc
A to je přesně okamžik, kdy se ukáže, jestli je právní pomoc skutečně dostupná.
Člověk doloží příjmy.
Doloží výpisy z účtu.
Doloží nájem.
Doloží výdaje.
Prokáže, kolik mu skutečně zbývá.
A požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta.
Jenže žádost může být zamítnuta.
A tím vzniká první paradox.
Člověk nemá peníze na advokáta.
Proto žádá o advokáta.
Soud řekne, že podmínky nejsou splněny.
Člověk se chce bránit.
A zjistí, že k dalšímu právnímu kroku zase potřebuje právní znalosti a v případě dovolání kvalifikované zastoupení.
Kruh se uzavírá.
Druhý paradox je ještě tvrdší
Nejde pouze o původní spor.
Pokud člověk potřebuje právní pomoc proto, aby mohl využít další opravný prostředek, a současně je mu tato pomoc odmítnuta, vzniká otázka skutečné efektivity jeho procesních práv.
Neříkám, že každý, komu soud ustanovení advokáta odmítne, byl automaticky zbaven ústavního práva.
Takový závěr by byl právně nesprávný.
Soud musí zákonné podmínky posuzovat.
Ale právě proto musí být možné položit otázku:
Byla v konkrétní situaci zachována skutečná možnost účinně uplatnit procesní práva?
Protože rovnost zbraní není rovnost napsaná pouze ve výroku zákona.
Je to rovnost procesních příležitostí.
Ústavní soud výslovně zdůrazňuje, že každá strana musí mít možnost přednést svou věc za podmínek, které ji podstatně neznevýhodňují vůči protistraně.
A teď zpátky k důkazům
Tohle je důležité.
Finanční problém nesmí zastínit původní spor.
Žalobkyně netvrdí pouze:
„Nemám peníze.“
Tvrdí něco podstatnějšího:
„Mám důkazy, které nebyly podle mého názoru řádně vypořádány.“
Tvrdí rozpory v dokumentaci.
Tvrdí, že nebyl vyslechnut klíčový svědek.
Tvrdí problém s nahrávkou.
Tvrdí, že některé otázky položené znalci změnily těžiště dokazování z otázky skutečného průběhu události na otázku správnosti dokumentace.
A tvrdí také, že se v odvolacím řízení objevila lékařská indikace, která podle jejího názoru nemá odpovídající důkazní podklad.
To všechno jsou věci, které musí být právně posouzeny.
Ale jestli se k tomuto posouzení člověk nemůže účinně dostat proto, že nemá prostředky na povinné právní zastoupení, vzniká otázka mnohem větší než otázka jedné zálohy.
Zda je rovnost zbraní pouze formální, nebo skutečná.
Protože jedna strana nemusí bojovat stejný boj
Instituce může mít právníka.
Žalobkyně může mít zmocněnce, který se snaží všechno zvládnout sám.
Protistrana má profesionální právní aparát.
Žalobkyně musí současně řešit důkazy, procesní lhůty, právní argumentaci, finanční situaci a žádost o právní pomoc.
To není automaticky důkaz porušení rovnosti zbraní.
Ale je to přesně situace, ve které se má princip rovnosti zbraní zkoumat.
Protože pokud je jedna strana fakticky schopna využívat procesní možnosti a druhá nikoli, nestačí říct:
„Obě strany mají podle zákona stejná práva.“
To je pouze začátek.
Otázka zní:
Mohly je obě strany skutečně využít?
A potom přijde únava
Tohle se do soudních rozhodnutí většinou nedostane.
Do spisu se zapíše podání.
Usnesení.
Odvolání.
Výzva.
Odpověď.
Další usnesení.
Ale nikde se neobjeví, kolik večerů člověk strávil nad spisem.
Kolikrát musel znovu vysvětlovat stejnou věc.
Kolikrát hledal důkaz, který už jednou soudu předložil.
Kolikrát musel vysvětlovat, proč je určitý rozpor podstatný.
A zmocněnec mezitím pokračuje.
Je vyčerpaný.
A přesto musí pokračovat.
Protože doma přijde jednoduchá otázka:
„Proč si ten soudce neposlechne tu nahrávku?“
A zmocněnec musí najít odpověď.
Ne právnickou.
Lidskou.
Co tedy znamená rovnost zbraní?
Znamená, že člověk nemusí vyhrát.
Znamená, že soud nemusí přijmout jeho argument.
Znamená, že může existovat rozsudek, se kterým nebude souhlasit.
Ale znamená také, že musí mít skutečnou a přiměřenou možnost svou věc před soudem účinně přednést a bránit ji za podmínek, které ho podstatně neznevýhodní vůči protistraně.
To není moje definice.
To je podstata toho, jak tento princip vykládá Ústavní soud.
A právě proto je „rovnost zbraní“ mnohem víc než hezký název článku.
Je to ústavní standard.
A pokud konkrétní případ ukazuje kombinaci sporného dokazování, neprovedených či nevypořádaných důkazů, významné procesní nerovnováhy a současně nedostupnosti kvalifikované právní pomoci, pak je legitimní položit otázku:
Byla v tomto řízení skutečně zachována rovnost zbraní?
Protože právo může být napsáno stejně pro všechny.
Ale skutečná spravedlnost začíná až ve chvíli, kdy mají všichni skutečnou možnost ho použít.
A pokud člověk stojí proti instituci s právním aparátem, nemá peníze na povinného advokáta a zároveň musí o samotnou právní pomoc bojovat prostřednictvím dalšího procesního řízení, pak už nejde jen o otázku:
„Kdo má pravdu?“
Jde o otázku:
„Měli oba vůbec stejně reálnou možnost svou pravdu před soudem prosadit?“
A přesně od této otázky začíná skutečná debata o rovnosti zbraní.
