Vítejte v Kafkově revíru

V září 2024 byla v Psychiatrické nemocnici Bohnice pacientka nedobrovolně omezena farmakologickým prostředkem.
Představte si jednoduchou situaci: máte schůzku na určitý čas. Čekáte. Čekáte dál. Po 45 minutách se zeptáte, co se děje.
Na chvíli zvýšíte hlas. Nikoho nenapadnete, nikoho neohrožujete a sami navrhnete mírnější způsob, jak situaci uklidnit.
Krátce nato dostanete bez svého souhlasu injekci. Když se ptáte proč, personál vám odpoví, že měl obavu, že budete
znovu křičet a ostatní pacienti se budou bát.

Obrázek 1: Čekání a atmosféra před samotným farmakologickým zákrokem
O několik let později už ale nejde jen o samotný zákrok. Jde o to, co se stane, když se člověk pokusí zjistit, co se tehdy
skutečně stalo. Článek vychází z předložené zdravotnické dokumentace, soudních spisů, zvukových záznamů a podnětů
podaných příslušným orgánům. Právě konfrontace reality s úřední mašinérií odkrývá čistou absurditu, kterou nejlépe
ilustruje uplynulý čas:
12. 9. 2024 – farmakologický zásah proti pacientce
13. 9. 2024 – propuštění pacientky z nemocnice
19. 9. 2024 – soudní jednání o zákonnosti převzetí v nemocnici, kde už pacientka týden není
2025–2026 – navazující soudní, správní a trestněprávní řízení
2026 – stále se na úřední úrovni řeší, co se vlastně v onen první den stalo
První pravidlo: Papír má přednost před realitou
Mezi zvukovým záznamem a tím, co nemocnice následně uvedla do dokumentace, existuje zásadní rozpor. Jedním z
nejdůležitějších bodů obhajoby zákroku je údajná telefonická indikace primářem. Problém je prostý – primář na místě
•
•
•
•
• podle podkladů nebyl a nahrávka zachycuje celý klíčový čas. Telefonický hovor, který měl být pro indikaci zásadní, na
ní prostě není.
V běžném světě by následovala otázka: Kde je ten telefonát? V administrativním světě existuje elegantnější řešení.
Telefonát není důležitý. Důležitá je informace zapsaná na papíře, že telefonát měl existovat. Dokumentace má totiž jednu
nádhernou vlastnost: neumí se hádat. Proto má často větší autoritu než člověk, který u události skutečně byl.
Druhé pravidlo: Když nesedí lékař, změňte lékaře
Pokud se v dokumentech ukáže, že původní verze nesedí, nastupuje personální flexibilita skutkového děje. V průběhu
řízení se role lékaře, který měl zákrok indikovat, začala vysvětlovat odlišně. Nejdříve jeden lékař. Potom jiný lékař. A
najednou je v papírech všechno v pořádku. Pacient má jednu prožitou událost, ale instituce může mít podle potřeby několik jejích verzí.
Třetí pravidlo: Nahrávka nesmí být moc konkrétní
Zvukový záznam je nepříjemný důkaz, protože je neúprosně časově ukotvený. Neříká „možná“, říká: „V 12:18 bylo řečeno toto.“ Pokud dokumentace nemocnice popisuje rostoucí riziko fyzické agrese, zatímco na nahrávce personál
hovoří výhradně o obavě z křiku a scén, vzniká nepříjemná otázka, co bylo skutečným důvodem zásahu.
Nahrávka přitom nezmizela. O to je to zajímavější. Je pořád k dispozici, nikdo ji neztratil ani nezničil. Jen zjevně není dostatečně přesvědčivá na to, aby přiměla systém zpochybnit vlastní papíry. Odpověď na nahrávce totiž nelze napsat zpětně – nahrávka ji napsala před vámi.

Obrázek 2: Konfrontace zvukového záznamu s nadvládou úředního spisu

Čtvrté pravidlo: Nikdy se nevracejte na začátek.
Zde se dostáváme k nejdokonalejší formě institucionální ochrany. Nemocnice něco administrativně vysvětlí. Soud vyjde z vysvětlení nemocnice. Policie později posuzuje věc a pracuje s dokumentací a rozhodnutím soudu. Státní zastupitelství posoudí policejní závěr. Nadřízený orgán věc případně vrátí zpět k novému projednání.
Všichni přitom mohou postupovat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Nemusí existovat žádná tajná spiknutí ani
korupce. Stačí, když každý další článek systému automaticky důvěřuje předchozímu článku. Vznikne dokonale pevný
řetěz:
Nemocnice → Soud → Policie → Státní zastupitelství → Nadřízený orgán → Zpět k předchozímu orgánu
Na konci tohoto řetězu už vůbec není důležité, zda byl první článek správně. Důležitá je, že je úředně potvrzený. Státní
aparát se nejprve podívá, co o věci napsal předchozí orgán, a ten se podíval, co napsal orgán před ním. Pokud už někdo jednou dospěl k závěru, že se nic nestalo, je mnohem pohodlnější přezkoumávat tento úřední závěr než samotnou
původní událost. Vzniká úřední perpetuum mobile. Stačí napsat: „Věc již byla posouzena.“ Pokud namítnete, že předchozí posouzení vycházelo ze lživé dokumentace, pokoušíte se vrátit systém na začátek. A tam se systém nevrací.

Obrázek 3: Úřední perpetuum mobile – nekonečné předávání spisu mezi institucemi

Páté pravidlo: Když důkaz překáží, udělejte z něj procesní problém

Pozdní připuštění nahrávky do spisu, změny či vypuštění některých znaleckých otázek, nevyslechnutí klíčového svědka nebo spornosti v protokolaci – každá jednotlivá věc se dá administrativně zdůvodnit. Jedna chyba je chyba. Dvě chyby
jsou náhoda. Tři chyby jsou administrativní problém. A když jich je třiadvacet? Pak už je potřeba vytvořit komisi, která
zjistí, proč není možné jednoduše zjistit, co se stalo. Čím déle řízení trvá, tím více se mění jeho předmět. Z původní
podstaty „Byl zákrok oprávněný?“ se stane procesní bitva o to, který soud co napsal, kdo co doručil a kdy byla nahrávka
založena. Původní událost mezitím pomalu mizí pod vrstvami papíru.

Šesté pravidlo: Bezplatný právník je luxus
Když se spor dostane k Nejvyššímu soudu, potřebujete kvalifikované zastoupení. Pokud na něj nemáte peníze, systém s klidným svědomím konstatuje: „Vaše právo domáhat se ochrany existuje.“ Nikdo netvrdí, že vám bylo odebráno. Jen se
k němu přes procesní a finanční bariéry prakticky nemůžete dostat.
Poučení pro občana
Když se vám stane něco, co považujete za bezpráví, nestačí mít pravdu. Mějte nahrávku, mějte dokumenty, mějte
časovou osu, mějte svědky a pokud možno také peníze na právníka.
Největší chybou může být předpoklad, že když upozorníte stát na možné porušení zákona, stát začne automaticky
zjišťovat, co se skutečně stalo. Může totiž nastat elegantnější varianta. Stát si nejprve přečte, co o události napsala
instituce, které se týká. Potom si přečte, co o tom napsal další úřad. A nakonec vám vysvětlí, že věc už byla posouzena.
Poučení tedy zní: Nejtěžší není dokázat, co se stalo. Nejtěžší může být přesvědčit systém, aby se na to ještě jednou podíval.

Obrázek 4: Původní událost a podstata sporu mizející pod vrstvami papírů.

A úplně na závěr jedna drobnost. V právním státě má být rozhodující důkaz. V Kafkově revíru je rozhodující, kolikrát už
někdo napsal, že důkaz není potřeba.