Článek
Předchozí články této série ukázaly, jak lze člověka v systému unavit časem, formalitami a procesními překážkami.
Tentokrát je ale problém ještě nepříjemnější.
Co když soud ví, že člověk nemá peníze na advokáta, a přesto se jeho případ dostane do fáze, kdy je právní zastoupení pro další postup zásadní?
Tady už nejde o pohodlí.
Jde o samotnou možnost bránit se.
Žalobkyně se domáhá náhrady nemajetkové újmy. Tvrdí, že v jejím případě došlo k zásahu do jejích práv a že část dokumentace neodpovídá skutečnému průběhu událostí.
A právě tady začíná být příběh zajímavý.
Žalobkyně netvrdí:
„Nemám žádné důkazy.“
Tvrdí přesný opak.
Předkládá důkazy.
Upozorňuje na rozpory v dokumentaci.
Upozorňuje na skutečnosti, které podle ní zpochybňují její správnost.
A tvrdí, že tyto skutečnosti nebyly při rozhodování řádně zohledněny.
Do odvolacího řízení navíc vstupuje tvrzení o lékařské indikaci. Podle žalobkyně však pro tuto indikaci ve spise není odpovídající důkazní podklad.
To už není otázka překlepu.
Je to otázka, zda může být soudní rozhodnutí založeno na skutečnosti, která nebyla prokázána.
A právě zde se příběh láme.
Protože jedna věc je mít důkaz.
Druhá věc je dostat ho před soud.
A třetí věc je dostat ho před soud, který je ještě oprávněn se jím zabývat.
A potom přijde dovolání
V civilním řízení je pro dovolání zásadně vyžadováno zastoupení advokátem, s výjimkami stanovenými zákonem.
Najednou tedy nestačí mít důkazy.
Nestačí vědět, co se podle vás stalo.
Nestačí ani nesouhlasit s rozhodnutím odvolacího soudu.
Člověk musí svou věc převést do podoby, která splňuje požadavky dovolacího řízení.
A to něco stojí.
Na začátku řízení přitom žalobkyně nežádala stát, aby jí zaplatil luxusní právní servis.
Žádala o osvobození od soudních poplatků.
Podle tehdejšího posouzení soudu bylo možné částku 3 500 Kč našetřit.
Jenže dovolání je jiná situace.
Najednou se neřeší pouze 3 500 Kč.
Řeší se právní zastoupení.
Řádově desítky tisíc korun.
A právě tady vzniká pozoruhodná matematika.
Tříčlenná rodina má po zaplacení nájmu přibližně 18 000 Kč na život.
To je přibližně 600 Kč na den pro celou rodinu.
A potřebuje částku přibližně 44 000 Kč.
Kolik dní by tedy trvalo tuto částku „našetřit“?
Přibližně 74 dní.
Za jediného předpokladu:
že rodina těch 74 dní nebude jíst, nebude platit elektřinu, dopravu, hygienu, oblečení ani žádný další výdaj.
Matematicky je částka našetřitelná.
Prakticky nikoli.
A právě tady začíná být otázka právní pomoci skutečně zajímavá.
Co je nová skutečnost?
Soud při rozhodování o právní pomoci pracuje s určitými zákonnými podmínkami a v konkrétní věci také s otázkou, zda se objevily nové skutečnosti.
Jenže co je vlastně novou skutečností?
Že dovolání je právně náročnější než řízení před prvním stupněm?
Že dovolání má přísné zákonné náležitosti?
Že je pro něj zásadně nutné advokátní zastoupení?
Že advokát stojí desítky tisíc korun?
Že dovolání stojí řádově 9000 kč.
Že rodina má po zaplacení nájmu 18 000 Kč na veškeré životní náklady?
Tady se dostáváme k paradoxu.
Na začátku řízení se řešilo 3 500 Kč.
Tehdy soud dospěl k závěru, že tuto částku lze našetřit.
Později však přichází situace, kdy už nejde jen o soudní poplatek.
Jde o právní zastoupení potřebné pro dovolací řízení.
A přesto se předchozí finanční posouzení může stát překážkou i v této nové fázi.
V usnesení ze dne 26. srpna 2026 soud žádost o osvobození od soudních poplatků zastavil a žádost o ustanovení advokáta zamítl. Jako jeden z důvodů uvedl, že žalobkyně nesplňuje předpoklady pro osvobození od soudních poplatků.
A tady vzniká otázka:
Jak má člověk bez peněz splnit podmínku, jejímž výsledkem má být pomoc potřebná právě proto, že bez ní nemůže svou věc účinně prosadit?
Kruh se uzavírá.
Žalobkyně tvrdí, že má důkazy.
Tvrdí, že existují rozpory v dokumentaci.
Tvrdí, že některé důkazy nebyly řádně vyhodnoceny.
Tvrdí, že odvolací soud vycházel také z tvrzení o lékařské indikaci, které podle ní nemá ve spise odpovídající důkazní oporu.
A nyní potřebuje právní pomoc, aby mohla tyto námitky uplatnit v dovolacím řízení.
Jenže na právní pomoc nemá peníze.
A právě zde vzniká otázka, která už není pouze otázkou jednoho sporu.
Co když člověk nemá peníze na to, aby kvalifikovaně napadl rozhodnutí, o němž tvrdí, že stojí na neprokázané skutečnosti?
Pak může nastat zvláštní situace.
Důkaz existuje.
Námitka existuje.
Otázka existuje.
Ale právní cesta, kterou je lze dostat k nejvyšší instanci, je pro člověka finančně nedostupná.
A systém může přitom zůstat formálně dokonale čistý.
Nikdo přece nezakázal žalobkyni podat dovolání.
Nikdo jí nezakázal najmout si advokáta.
Nikdo jí nezakázal pokračovat v boji.
Jen jedna maličkost.
Musí si to zaplatit.
A co když peníze nejsou?
Tady se vracíme na začátek.
Soud už jednou věděl, že žalobkyně nemá dostatek prostředků ani na to, aby bez problémů zaplatila soudní poplatek.
To není domněnka.
Je to otázka, která už byla předmětem soudního rozhodování.
A právě proto je zajímavé, co se stane později.
Ve chvíli, kdy se spor dostane do fáze dovolání, vzniká potřeba právního zastoupení.
Náklady se z několika tisíc dostávají k částkám v řádu desítek tisíc.
A člověk, jehož finanční situace byla soudu známa, se ocitá před dalšími procesními dveřmi.
Za nimi není nový důkaz.
Není tam nový svědek.
Není tam nový znalec.
Je tam formulář.
Žádost.
Podmínky.
A peníze.
Právo na papíře
Tady nejde o požadavek, aby každý člověk automaticky dostal advokáta.
Jde o otázku, zda je právo na soudní ochranu skutečně dostupné i člověku, který nemá peníze.
Protože mezi právem, které existuje na papíře, a právem, které je možné skutečně využít, může být obrovský rozdíl.
Na papíře může každý podat dovolání.
V realitě však musí nejprve překonat pravidla dovolacího řízení.
A pokud potřebuje advokáta, musí ho získat.
Pokud na něj nemá, musí přesvědčit stát, aby mu jej ustanovil.
A pokud stát řekne ne, zůstává otázka:
Co přesně má člověk udělat, když má podle svého přesvědčení důkazy, ale nemá peníze na cestu k soudu, který je může přezkoumat?
To už není otázka jednoho advokáta.
Je to otázka dostupnosti justice.
Největší paradox
Možná tedy není největším problémem tohoto příběhu samotný nedostatek důkazů.
Možná je největším problémem cesta, kterou musí člověk urazit, aby se jimi někdo zabýval.
Žalobkyně tvrdí, že má důkazy.
Tvrdí, že soudy skutečnosti neposoudily správně.
Tvrdí, že v rozhodnutí byla použita tvrzení, která nemají odpovídající důkazní oporu.
A současně nemá prostředky na právní zastoupení potřebné pro dovolací řízení.
Systém přitom může říct:
„Dveře jsou otevřené.“
Jenže otevřené dveře ještě neznamenají, že jimi člověk může projít.
Někdy totiž stojí mezi člověkem a poslední instancí něco mnohem prostšího než zákon.
Peníze.
A tak zůstává poslední otázka:
Je právo skutečně dostupné všem, když člověk může mít důkazy, může mít pravdu a může mít možnost podat dovolání — ale nemá peníze na to, aby se k němu dostal?
Systém má spis.
Systém má soudce.
Systém má právníky.
Nemocnice má právní zastoupení.
A člověk?
Ten má své důkazy.
A někdy také 600 korun na den.
A potom se všichni diví, že se k posledním dveřím nedostal.
Vždyť přece byly otevřené.
I pro člověka středně těžkou poruchou autistického spektra který má příspěvek 1.stupně na péči kvůli komunikaci.Ma těžkou PTSD.
Soud mu v řízení o nedobrovolném omezení způsobí v 23 ano 23 procesních chyb a pak druhý soud toho následně využívá protože jsou ze stejného obvodu a znají se.
