Blondýna s prstem na spoušti. Cesta na Mistrovství světa

Jedeme do Anglie, cesta je dlouhá. Cíl West Midlands shooting ground, mezi Manchesterem a Birminghamem.

Lístky na trajekt už máme. Auto naložené po strop. Každá zbraň musí být v uzamčeném kurfu. Munice musí být zvlášť také v uzamčeném kufru. A je jí omezené množství. Netroufáme si vézt ani jeden náboj navíc.

Ačkoli jsme vybaveni vším přesně podle předpisů, máme policejní povolení a jiné potřebné dokumenty, mám chvění okolo žaludku, jestli nás bude někdo někde kontrolovat, aby to šlo hladce.

Kontrolovat nás určině budou před nájezdem na trajekt. Přepravní společnosti jsme již nahlásili, co vezeme.

Jsem v autě vlastně se soupeřem, protože můj partner a trenér v jednom je Slovák a jede tedy reprezentovat Slovensko. Samozřejmě ale, že si pomáháme. Kdo hůř nastřílí, bude umývat nádobí…

Jak to chodí na trajektech. Řekla bych, že to znám celkem dobře. Mockrát jsem na trajektu jela jako řidička kamionu i osobáku. Buď to houpe trochu, nebo hodně. Kdo má mořskou nemoc, má se na co těšit.

Takové to prvotní nadšení z velké lodi mě už dávno přešlo. Spíše to beru jako nutné zlo, nějak se přes tu vodu dostat musíme. Mimo jiné se bojím požáru elektromobilů na lodi. Všichni víme, že nejdou uhasit tak jako auta na benzin či naftu. Utěšuji se jedině tím, že když pan Venclovský přeplaval kanál La Manche, že i já bych měla malou naději se v té vodě chvilku udržet nad hladinou. Dej můj anděli strážný, abych to nikdy nemusela zkoušet.

Ještě nikdy jsem ale trajektem nepřevážela zbraně.

Přesná dynamická střelba puškou vyžaduje tzv. celého člověka. Dobrou fyzičku, znalosti balistiky, schopnost se koncentrovat a být rychlý, a hlavně chladnou hlavu a rychlé rozhodování. Podobné vlastnosti se mi hodily, když jsem řídila kamion a letadlo. Nemohu ale tvrdit, že se cítím nějak moc sebejistě. Jsem občas trošku vynervovaná jako ostatně kdekdo, ale většinou se dokáži v hlavě přecvaknout do režimu, který se vyžaduje. Ne vždy se to ale povede. A o tom závody také jsou.

Jsme na cestě a střídáme se v řízení. Kousek za hranicemi v Německu hned zdržení. Navigace nám říká, ať sjedeme na odpočívadlo. Chvíle rozčilení, co ta navigace zase chce za nesmysl. Po půl hodině v koloně je to jasné. Policie všechna auta odklání z dálnice na odpočívadlo a některá odstavuje k prohlídce.

Počasí je k nám milosrdné. Předpovídaná tropická vedra nepřišla. Je kolem dvaceti stupňů a pod mrakem, dobře se jede. Německo je dlouhé, pak průjezd malým kouskem Nizozemí, větším kouskem Belgie. A nakonec do francouzského Calais.

Lístek na trajekt jsme si připlatili flexibilní. Platí nám několik dní na libovolný čas. Přesto se nám podařilo přijet přesně na ten, který jsme původně plánovali. Na trase 1200 km dlouhé se čas příjezdu odhaduje obtížně.

Tak teď na obou březích moře překonat nástrahy, aby nás s těmi zbraněmi pustili dál. První v řadě je okénko přepravní společnosti. Paní nás žádá o vypnutí motoru a dlouze pracuje na počítači a telefonuje. Auta za námi musí mít z toho radost. Dočkáme se lodního lístku s pokynem do řady číslo jedna. Jedeme dál. Před námi policejní kontrola, vjíždíme do budovy rentgenu a už nás vítá mladá celnice slovy „to jste vy s těmi zbraněmi?“. Odstavit auto. Vyndat zbraně a munici a následujte mě. Uvnitř jsou další dva mladí celníci.

V průběhu prohlídky zbraní jich přichází dalších několik, na malý prostor je nás tam hodně. S námi mluví anglicky, mezi sebou občas francouzsky. Jeden celník líbá tu „naši“ na tváře a další se vítají podobně. To koukám. Střídají se směny? Jsou zvědaví? Někteří z nich vypadají, jakoby tam byli na zaučení. To vše jen hádám. Nespěchají a necítím napětí. Jeden ukáže na moji růžovou pušku a usměje se: „ta je madam?“. Kývnu, že ano. Procedura skončena, jedeme dál, hledat řadu číslo jedna.

Loď už čeká. Vypadá spíš jako velká budova. Řady aut dvě až devět jsou plné, řada jedna prázdná. Kromě jedné motorky. Zastavujeme za motorkou, za námi po chvíli jedno auto s osobou na vozíku a toť vše. Naše poloprázdná řada ve srovnání s ostatními působí divně. Čas odjezdu se blíží, jsme první, od koho slečna z personálu vezme lodní lístek. Ale nesmíme jet zatím dál. Zato všechna auta z ostatních řad ano. Pochopíme, že nás chtějí nalodit poslední. Už jsme tam sami, loď má za minutu odplout. Troška nervozity je tu. Nakonec se k nám blíží slečna z personálu, jenže jiná. A chce po nás lodní lístek! Ten nemáme, vzala si ho její kolegyně a ta je pryč. Prý ať jedeme tedy na loď. Po vteřině si to ale rozmyslí a prý ať stojíme. Povídá něco do vysílačky a nakonec nás definitivně pustí na trajekt.

Za námi zavřou vrata a vyplouváme.

Za dvě hodinky nás vítá bělostný útes Doveru. Čekáme policejní prohlídku, ale pouští nás mávnutím ruky.

Noční cesta asi pět hodin za volantem do cíle mezi Birminghamem a Manchesterem je za námi a po 24 hodinách non stop jízdy jdeme spát. Bude následovat cesta na střelnici, dnes se jdeme zaregistrovat.

A soutěž, na kterou jsme se připravovali celý rok, může začít.

Jak to chodí na kvalifikačních závodech a vhled do střelcovy mysli jsem sepsala k přečtení tady, snažila jsem se o humornou verzi:

Další zážitky z mých cest jsou zde:

Zdroje - autentický příběh autorky