Článek
Z různých kontinentů se slétnou lidé. A mají všichni jeden cíl. Slyšet co nejvíckrát slovo impact neboli zásah. A pro to slovo jsou ochotni udělat hodně, opravdu hodně. Když si člověk připustí takovouto definici závodu, zní to všelijak. V relativně mladé střelecké disciplíně je Mistrovství světa nejvyšší metou. A střelci se honí za svým snem. Je to trochu bláznivé.
Jsem ve vleku událostí.
V místě West Midlands Shooting Ground v Anglii. Je to moje druhé Mistrovství světa. V dynamické střelbě puškou, malorážkou, na velké vzdálenosti.
Photo by Jitka Mrázková, měření vzdáleností a úhlů terčů na střeleckém stanovišti, v limitovaném čase a prostoru, záleží na šikovnosti střelce a kvalitě jeho vybavení
Je tu něco nehmatatelného, co nás spojuje. Radost ze sportu, radost ze setkání. Nebýt střeleckých závodů, těžko bych se včera přátelsky objala třeba se Švédkou Kandrou a Australanem Alanem. Potkali jsme se předtím jen jednou, v Itálii na Mistrovství světa. Osud a pořadatel nás svedl do jednoho squadu(střelecké soutěžní skupiny). A to stačilo k vytvoření přátelství mezi zeměmi, mezi kontinenty. Ano. Sport spojuje. Je mírotvorný. A proto se mi zdá, že má hlubší smysl, než se na první pohled může zdát.
Photo by Pavol Kutný, chvíle soustředění před startem
Jaký je takový „obyčejný“ den střelce na Mistrovství světa? Začíná, světe div se, brzkým budíčkem. Snídaně je rozmanitá, dle standardu dané země a dle peněženky střelce. Moje snídaně v Česku je zásadně káva a pak po nějaké době možná něco k snědku. Před střílením si ale netroufám tu kávu dát. Aby mi nebušilo srdce a nechvěly se ruce. Času málo, žaludek stažený, něco do sebe nacpu, aby měl mozek přísun energie a mohl myslet při střelbě. Ačkoli normálně trpím velkou chutí k jídlu, ráno v den závodu nemám chuť na nic.
Jednoho dne, kdy jsem zrovna nestřílela, jsem měla poněkud netradiční snídani. Venku na terase jsem si otevřela plastovou misku s uvařenými krevetami, bez přílohy, k tomu malý šálek od kávy naplněný vínem. Jediný alkohol, který jsem si tam dopřála. Běžně takto barbarsky nestoluji, ale nebylo tam žádné nádobí, žádná lednička, krevety bylo potřeba sníst, jinak se zkazí. Jo, asi dobře chápete, že nebylo možno si objednat snídani.
Photo by Jitka Mrázková, pozorujeme zásahy, střelec Pavol Kutný
Pořadatel Mistrovství světa všechny střelce předem upozornil, že z časových důvodů nebude možno udělat žádnou pauzu na oběd či svačinu. Střelec může jíst, co má v batohu, tedy pokud si to stihne vyndat. Nebo mu může někdo, koho si pověří, přinést něco
ze zázemí. Zázemí je cca kilometr vzdálené a jídlo je tam ne moc dobré, ale o to dražší.
Otázka jídla mě přestala trápit v okamžiku, kdy jsem zjistila, že je obtížné vyšetřit pět minut na to, abych odběhla na toaletu a něco nezmeškala. Toalety převážně typu plastových budek jsou rozmístěny poněkud nešťastně. První den závodu od rána raději nepiji nic. Dehydratace mi ale na kondici, zdraví ani koncentraci zrovna nepřidá.
Závod trvá nonstop cca 10 hodin v plném zápřahu.
Plus hodina předem, být včas na střelnici. Plus hodina poté, dojít k autu, všechno uložit. A nějaký čásek navrch na vytváření sociálních vztahů napříč kontinenty.
Ne všude na každém rohu vznikají přátelství jako tady. Kamarádím s Australanem, lidmi z Jihoafrické republiky, Evropu nepočítaje.
Ve střelecké skupině, pořadatelem určené pro tento závod, se mnou střílel Američan, původem Asiat. Štíhlý muž vyzařující nějakou auru, ne tváře modela, ale zajímavá osoba. Občas jsem se na něj koukla, často jsme se těsně míjeli, protože prostoru bylo málo a všichni jsme se snažili být všude ve správný okamžik a včas, tedy na jednom čtverečním metru nejlépe tři osoby naráz. Posléze jsem dospěla k názoru, že mě přehlíží jako širé rodné lány. Střílel daleko lépe než já a nějaká blondýna z Evropy ho evidentně vůbec střelecky nezaujala, koukal skrze mě, jako bych byla průhledná. Tak po nějaké době jsem si ho také přestala všímat. Ostatně na okukování bylo opravdu málo času. Na druhou stranu je velmi zajímavé pozorovat jiné střelce z nejrůznějších zemí, co dělají, jak se chovají, jak skrývají emoce a nervozitu. Tohohle pána jsem zařadila do kategorie: “ ten se mnou nikdy mluvit nebude".
Bylo překvapením, že po závěrečném ceremoniálu si mě vyhledal a chtěl se bavit. Působil velmi přátelsky, ozřejmili jsme si vzájemně nějaké dojmy ze závodu. Po pár minutách jsme se dohodli, že příští rok přiletí se svojí manželkou, ubytuje se u nás doma, a pojede s námi na nějaký závod. No pozvali byste si do bytu někoho, koho vidíte poprvé v životě a je z jiného kontinentu, jiné rasy, nic o něm v podstatě nevíte kromě jména? Já jsem poměrně dost opatrná a přesto v tomhle případě a v obdobných případech mám pocit bezpečí a sounáležitosti.
Photo by Jitka Mrázková, cestou v Anglii
Poláci, tak trošku srandisti, tak trošku hraví kluci, jedna polská střelkyně s nimi. Občas zapomínám, že jsou Poláci a začnu na ni mluvit česky. A ona mi rozumí celkem dobře. Po chvíli přejdeme do obvyklé angličtiny. A vlastně je to jedno, česko-polsky si rozumíme zčásti, anglicky také ne zcela dokonale, protože nemáme angličtinu dokonalou. Ale co chceme, to si řekneme, zasmějeme se, vtipujeme. Poláci jsou extrovertnější než ostatní střelci, v zásadě. Je jedno, kdo střílí lépe a kdo hůř, chovají se, jako bychom byli na jedné lodi a vyzařuje z nich radost ze života.
Švédka Kandra, s doprovodem manžela. Ona je povoláním voják, mnohem zkušenější střelkyně, vzájemně sdílíme sušené ovoce, abychom dodaly mozku rychlý přísun energie.
Angličan, který byl na stupni vítězů, pohodář. Byla výhoda, že jsem s ním byla ve squadu. Střelecké skupiny pro daný závod určuje pořadatel, člověk si nemůže vybrat. A pořadatel dbá na to, aby v jednom squadu nebyli lidé ze stejné země, aby si nemohli pomáhat a získat tím nějakou výhodu.
Před každou střeleckou situací bylo nutno si v časové tísni změřit vzdálenosti a úhly. To měření opravdu není úplně jednoduché, i když má člověk dobré vybavení. Prvních pár situací jsem si měřila všechno sama. Poté jsem ale zjistila, že onen Angličan všechno, co si naměří, velmi nahlas hlásí svému parťákovi, který mu to zapisuje. Hlásí to tak, že je evidentní, že je mu jedno, že to ostatní můžou kopírovat. Takže jsem přestala používat dálkoměr a začala jsem používat uši, co on naměřil, jsem zkonfrontovala s ostatními informacemi a podle toho se chystala na střelbu, fungovalo to dobře. Takže, s nadsázkou a úctou řečeno, on byl takový můj chodící velmi přesný dálkoměr. Za to mu děkuji. Smekám před jeho střeleckým výkonem.
Francouzka, také lepší střelkyně než já, alespoň na tomto závodě. Vidím ji u plotu, jak pláče. Jsi v pohodě? Ptám se. Ne tak úplně, při střelbě jsem spletla sekvenci, takže ačkoliv jsem se trefovala, zásahy se mi nepočítaly. Říkám jí, to bude dobré, hlavu vzhůru. Závod má 20 situací, jedna ztracená situace ještě neznamená prohru. Za chvilku je v pohodě, každý máme svoje výkyvy a stresy. Také bych někdy brečela, spíše ale únavou.
Rozhodčí. Mají perný den, dlouhou a namáhavou směnu, musí být stále ve střehu. Většinou se na sebe před startem usmějeme. To ale neznamená, že by snížili svoji přísnost. Mladí, staří, pohodáři, většinou zkušení střelci.
Zážitky z Mistrovství světa jsou ještě v mé hlavě čerstvé. Dnes jsem byla poprvé v práci, předevčírem jsme se vrátili. Myšlenky mi jdou napřeskáčku a ráda zkusím napsat ještě volné pokračování, jaké to tam bylo. O cestě si můžete přečíst tady:
A nebo z jiného soudku mého cestování:
zdroje: autentický příběh autorky
