Článek
Nedávno jsem dostala na FB odkaz na časopis What Doctors Don´t Tell You. Myslela jsem si, že půjde o nějaký anti-lékařský časopis, možná i amatérský.
To jsem se opravdu mýlila. Jde o odborný časopis, který poskytuje rady o životosprávě, prevenci a nemocech.
Avšak nebojí se jít ani proti nynější medicíně, přesněji řečeno situaci v medicíně. Nejsem proti tzv. západní medicíně. Myslím si, že je potřebná a nejlepší je, když ji kombinujeme s ostatními alternativními filozofiemi, včetně prevence o zdraví a duševní pohodu.
Když jsem ale četla tento článek, tak jsem si řekla, že o tohle se musím podělit s vámi (nejdůležitější souhrn).
Pouze jeden z 10 léků a léčebných postupů, které vám lékař předepíše, má spolehlivý účinek a opravdu funguje. 20 % léků nemusí fungovat vůbec. Zbytek se řadí do „průměrné“ hodnoty.
Vědci z Oxfordské univerzity (v jenom z nejnáročnějších výzkumů s pomocí velmi přesných dat) zjistili, že většina medicíny je podporována pouze mírnými až chabými důkazy o působnosti léků a lékařských postupů, což zpochybňuje každoroční obrovské částky investované do zdravotnictví po celém světě – například USA utratí 3,6 bilionu dolarů a Spojené království 197 miliard liber.
Pouhých 10 % vědeckých prací, které výzkumníci přezkoumali, splňovalo kritéria hodnotícího systému známého jako GRADE (stupňování doporučení, hodnocení, vývoj a výsledné hodnocení). Zatímco 37 % bylo podpořeno „středními“ důkazy, že by mohly fungovat, 31 % mělo „nízké“ důkazy a 22 % mělo důkazy „velmi nízké kvality“ – a přesto jsou to všechny léčebné postupy nebo léky, které lékaři denně používají.
Dokonce i z 15 studií, které splnily kritéria, pouze dvě měly „statisticky významné“ výsledky, což znamená, že testovaný lék nebo léčbu mohli lékaři používat s nejvyšší důvěrou, protože léčba nebo lék budou fungovat. Pokud by toto nejextrémnější hodnocení bylo aplikováno napříč celou medicínou, pouhá 2 % léčebných postupů by měla absolutní důkaz, že fungují.
Vzhledem k tomu, že se medicína pyšní tím, že je vědou, je tento trend znepokojivý. Vedoucí výzkumu Jeremy Howick popisuje několik faktorů, které hrají roli, a zejména tlak na akademické půdě. Zde panuje to, co se popisuje jako tendence zvaná „publikovat nebo zahynout“. V praxi to znamená, že výzkum musí být velmi rychlý, aby se dočkal uznání, což vede k produkci nekvalitních dokumentů.
„V PubMed, databázi lékařských studií, je každý rok publikováno více než 12 000 nových klinických studií a kvalita výzkumu nevyhnutelně trpí,“ uvádí Jeremy Howick.
Hodně jsem přemýšlela o tom, co jsem si zde přečetla. Nikdy bych nezavrhovala západní medicínu celkově, ale podle mého si již pěknou řádku let vyrábí pacienty, kteří jsou závislí na lécích. Ono je totiž velmi pohodlné vzít si pilulku a… „puf“ náhle je člověku dobře. Pak se ta pilulka ale najednou stane něčím, bez čeho se nelze obejít. Proč snižovat cholesterol v krvi zdravějšími potravinami, když se lze ládovat a ládovat, a poté jedna pilulka vše vyřeší. Farmaceutický průmysl se raduje.
I když i tady není situace černobílá. Uvedu dva příklady.
Paní z našeho domu (65 let) šla na preventivní prohlídku a zjistila, že má náběh na cukrovku. A tak se se svou lékařkou dohodla, že změní styl života i jídelníček, a za dva měsíce se uvidí. Je to známé, až už nudné, ale jí to pomohlo. Každý den procházka. Chodí plavat. Zlepšila jídelníček. Po dvou měsících ani stopa po náběhu na cukrovku.
Druhý příklad je sice z veteriny, ale na něm poznáte, co myslím. Náš retrívr Bodie měl problém s uchem. Dokonce se mu v okolí ucha objevila hnisající se rána, a tak jsem šla k veterináři. Přišla jsem o deset minut dříve, než jsem byla objednaná. Z ordinace se ozýval ženský jekot: „A to mu nic nedáte? Co to jste za doktora? Jestli se mu něco stane, budu vás žalovat.“ Poté z ordinace vyletěla žena, tvářila se jak kakabus, zatímco její pudlík radostně poskakoval, že jde pryč. Vešla jsem do ordinace. Bodiemu vyčistili ucho, dali kapičky a vydezinfikovali okolí ucha. S tím oholeným místem okolo ucha vypadal jako chudák, což podtrhl svým výrazem. Smáli jsme se s panem doktorem, a ten poté začal opatrně. „Je to mladý, zdravý pes. Já bych mu nedával antibiotika. Ten hnis je pryč. Kdyby to začalo mokvat, okamžitě přijďte. Jinak se mi přijďte ukázat za tři dny, že se to hojí dobře.“ Já jsem byla na rozdíl od té ženy přede mnou opravdu moc ráda, že do něho veterinář okamžitě necpe ATB. Mimochodem měl pravdu. Vše se brzy zahojilo, nebyly žádné komplikace.
I když počáteční vinu, alespoň podle mého, nese farmaceutický průmysl, přibývá lidí, kteří si neumějí představit, že odejdou od lékaře bez receptu na léky. Ano, západní medicína má velké zásluhy o velký pokrok ve zdravotnictví. Tento velký pokrok má svou daň: západní medicína si vyrobila (a vyrábí) závislé pacienty, do kterých cpe medicínu z rychlých výzkumů.
Asi proto vzniklo hnutí Evidence-based medicine (EBM). Hnutí za medicínu založenou na důkazech už více než 30 let alarmuje, že je potřeba zlepšit kvalitu výzkumu medicíny. Zatím nijak neúspěšně.
Naopak objevují se hlasy, že je EBM nejen unavená, ale i sama již „nakažená“ korupcí velkých farmaceutickým firem.
BMJ Medicine je international multispecialty journal.
Na jejich webce se objevilo toto kritické hodnocení: medicína založená na důkazech byla zkažena firemními zájmy, neúspěšnou regulací a komercializací akademické obce.
Přečetla jsem si článek. Vy sami si musíte udělat názor, ale mně se zdá, že popsali realitu bez příkaz.
Problémem je, že farmaceutické společnosti často zkreslují výsledky klinických studií, potlačují negativní výsledky a nehlásí nežádoucí účinky. To vede k tomu, že medicína je ovlivněna komerčními zájmy, což má negativní dopad na péči o pacienty.
Filozof Karl Popper zdůrazňuje integritu vědy a její roli v otevřené demokratické společnosti. Tento ideál je ohrožen korporacemi, kde finanční zájmy převažují nad společným dobrem.
Což má za následek dominanci farmaceutických společností. Medicína je ovlivněna malým počtem obřích farmaceutických společností, které soutěží o tržní podíl a zároveň spolupracují na rozšiřování trhu. Vědecký pokrok je brzděn vlastnictvím dat a znalostí, protože průmysl potlačuje negativní výsledky studií a nesdílí všechna data s akademickou obcí.
Odpovědnost farmaceutického průmyslu vůči svým akcionářům znamená, že prioritu musí mít mocenské struktury, loajalita k produktům, zisk, nikoliv vědecká integrita.
Univerzity, které dříve sloužily jako strážci pravdy a morálního svědomí společnosti, se nyní staly nástroji průmyslu. Akademici se stávají agenty pro propagaci komerčních produktů skrze kontrolu výzkumné agendy a ghostwriting článků. Tzv. KOL (Key Opinion Leaders) bývají úspěšnými akademiky, jejichž kariéry mohou být ale podporovány farmaceutickým průmyslem. Tito KOLové jsou nyní často vybíráni na základě toho, jaký vliv mají na ostatní lékaře, aby jim doporučili, co mají předepisovat pacientům.
Jednoduše řečeno: zdravotní systém se díky farmaceutickému průmysl ocitl v bublině falšování dat, korupce a touhy po zisku. Zájem o blaho lidí a jejich zdraví je na posledním místě.
V jednom videu zazněla myšlenka: a také se úplně vytrácí vztah lékař-pacient.
Pevně věřím, že každý z nás je jiný - nemůže nám všem pomoci jeden druh léčení, jeden druh léku. To ale znamená, že lékař by měl o svém pacientovi vědět víc, než číslo pojišťovny, věk a co dělá.
Zažila jsem to na vlastní kůži. V krátkosti popíšu, co se mi stalo. Ze zubní ordinace, kam jsem snad 20 let chodila, odešli lékaři. Po covidu mi tato ordinace doporučila, ať si najdu jiného zubaře. Tu odyseu nikomu nepřeji. Po zoufalém hledání jsem zašla i na soukromou kliniku.
Zde jsem zaplatila už jen za prvotní konzultaci. Na oné konzultační schůzce se mi sice věnovali, ale jakmile zjistili, že nepatřím mezi „bohatou vrstvu“, tak se jejich chování změnilo. Nastalo strašení, že se nedoplatím, a že zákroků bude tolik, že se musím připravit i na psychickou zátěž. Prostě horor.
Zachránila mě až neteř, která mě poslala odkaz na zdejší kliniku, kde pacienta ošetří, když má bolesti, a mohou si ho nechat jako pacienta.
A tady se stalo něco, co jsem nečekala. Mladý pan doktor se podíval na snímky mých zubů. Přisunul si své křeslo a začal si se mnou povídat. Nebylo to strašení ani nervozita. Prostě mi řekl, že si mě nechá jako pacientku, že opravdu je načase řešit opravy a že do půl roku vše zvládneme. Popsal mi plán, navrhl možnosti, co udělat nejdříve. Chvíli jsem se nezmohla na slovo (což je u mě neobvyklé).
Žádný psychickou zátěž jsem nezaznamenala, opravy šly jako po másle.
Jednou jsem však musela do nemocnice, protože zákrok byl komplikovanější.
A zase jsem měla štěstí. Pan doktor i sestřička byli moc hodní. Během rozhovoru, v němž jsem jim děkovala za hezký přístup, pan doktor řekl: „Víte kolik lidí mě tady nadává, že nemá zubaře a že se tady u nás tak dlouho čeká.“ Tak jsem namítla: „To ale není vaše vina.“ A on dodal: „Děkuji, ale vaše také ne.“
Takovou péči bych přála všem.
Všechno kolem zdravotní péče se však zhoršilo, včetně vztahů lékařů a pacientů. Přitom jde o velmi důležitý vztah. Pořád lze najít skvělé lékaře a pacienty, kteří ocení jejich péči. Podle mého se ale situace zhoršuje tak, že přibývá lidí i lékařů, kteří stojí proti sobě, jako by šlo o nepřátelský vztah. Pacienti mohou nadávat a vyhrožovat soudními procesy či špatnou publicitou, lékaři zase chtějí stále více vydělávat a tím trpí kvalita péče o pacienty. A do toho všeho se mi zdá, že „někdo nechce“, abychom byli co nejvíce zdraví. Což je ze všeho nejhorší.
Přeji nám všem zdraví, to je opravdu to nejcennější, co máme.
