Článek
Chlupáčovo muzeum historie Země, které sídlí na Přírodovědecké fakultě Univerzity Karlovy, dlouhá desetiletí představovalo české veřejnosti příběh naší planety – od prvohorních moří po vznik savců. Fosilie, modely a dioramata zde vyprávějí dějiny Země v duchu klasické vědy 20. století. Jenže tenhle příběh, kdysi považovaný za definitivní, dnes působí jako vybledlá kronika doby, kdy se věřilo, že svět lze uzavřít do několika jistot a teorií.
Zatímco vitríny muzea zůstávají nehybné, vědecký pohled na planetu se dramaticky mění. Jak upozorňuje nezávislý badatel Jan Měšťan, dnešní GPS měření ukazují, že Země se nechová jako mozaika pevných desek, které se pomalu posouvají jako puzzle. Naopak – povrch planety se neustále deformuje, dýchá, expanduje. „Desková tektonika není platná teorie,“ tvrdí Měšťan. „Zemská kůra není rigidní, ale živá.“
Měšťan jde ale ještě dál: navrhuje chápat Zemi jako dynamický organismus, který se v průběhu geologických věků rozpíná. Pomocí fyzických modelů ukazuje, jak se kontinenty mohly přizpůsobovat proměnlivé velikosti planety – podobně jako byste se snažili poskládat puzzle na balónek, který se pomalu nafukuje. Nové oceánské dno tak podle něj nevzniká recyklací staré kůry, ale uvolňováním vnitřního napětí planety, která stále „relaxuje“ po své dávné stlačené fázi.
Pokud je Měšťanův přístup správný, pak klasický obraz Země, který v muzeu dodnes vidíme – s pevnými deskami či subdukčními zónami – přestává dávat smysl. Muzeum, které kdysi přibližovalo veřejnosti hranice poznání, se tak nevědomky mění v archiv někdejších jistot. Modely dinosaurů, mapy pohybu desek i dioramata dávných moří ukazují spíše, jak jsme si Zemi představovali – ne jak skutečně funguje.
To ovšem není ostuda, ale výzva!
Chlupáčovo muzeum by se mohlo stát místem, kde se staré vědecké příběhy střetávají s novými daty. Místem, které ukazuje, že věda není soubor dogmat, ale nepřetržitý proces revize. Že planeta není mrtvá a předvídatelná, ale živá, proměnlivá a také chtonijská – jak říká Měšťan, „pozůstatek dávné plynné obří planety, která stále dýchá“.
Je tedy čas, aby se muzeum samo proměnilo: z chrámu minulých jistot v laboratoř současného poznání. Aby neukazovalo jen zkameněliny dávných tvorů, ale i zkamenělé představy o světě, které je třeba znovu rozpohybovat.
