Jak zápis o zatmění Slunce na klínových tabulkách z Ninive přispěl k datování biblických dějin

Téma času je fascinující. Den a noc se na Zemi střídají od počátku stejně jako měsíční fáze určující délku měsíce či výška Slunce nad obzorem udávající roční období. Planety a hvězdy na sebe navzájem působí v podivuhodné souhře. Časomíru Země však nejde zachytit či zapsat jednoduchým a současně dokonale přesným způsobem. Taková snaha připomíná příslovečné chytání blech do pytle.

Všichni se ve škole učíme, že Země s určitým sklonem své osy obíhá kolem Slunce, protomáme roční období. Kolem Země obíhá Měsíc určující délku měsíce a týdnů. Země také rotuje kolem své osy a každá otáčka nám přináší jeden den a jednu noc. Až potud to vypadá celkem pochopitelně. Není to ale všechno.

Místo, kde se nachází střed Slunce v okamžiku rovnodennosti zvané „jarní bod“, udává rovníkové souřadnice pro stanovení polohy planet i hvězd. Průchody slunečního středu jarním bodem určují „tropický rok“, pomocí něhož se určuje přestupný rok. Gravitační pole Slunce i Měsíce kupříkladu působí, že zemská osa opisuje dvojkužel při pohybu zvaném precese. Zemská osa kromě toho ještě mění sklon, nutuje a provádí tzv. Chandlerův výkyv. Vygůglíte-li i pojem Milankovičovy cykly, dostanete lepší představu o tom, co všechno hraje roli v této nebeské hře, která ovlivňuje náš pozemský čas, byť někdy sotva postřehnutelným způsobem.

Když někdo řekne „den“ nebo „hodina“, nemusí tím myslet to, co si pod tím slovem představí někdo jiný. Standardizovaný čas staré společnosti jako například ta egyptská nepoužívaly. Den tedy může označovat (v různých ročních obdobích různě dlouhou) dobu, během níž máme denní světlo, nebo 24 hodin. Byl však definován i „hvězdný den“, který se odečítá z otáčení Země na hvězdném pozadí, a „sluneční den“, který vztahuje otáčení Země ke Slunci. Hvězdný den je o necelé čtyři minuty kratší než sluneční den; jejich rozdíl dává jeden den za rok.

Pro lidi používající lunární kalendář začíná den typicky večerem, ale den Egypťanů, kteří se řídili slunečním kalendářem, začínal se zmizením Měsíce za rozbřesku. V raných civilizacích bylo běžné, že den i noc byly rozděleny na 12 stejných částí a ty se s měnící se délkou dne zkracovaly či prodlužovaly. Naše „hodina“ je tedy jinak dlouhá než egyptská „hodina“. Zařízení na měření času proto musela zohledňovat roční dobu, ať již to byly stínové sluneční hodiny, které všichni známe, nebo nonstop pracující, leč obsluhu vyžadující vodní hodiny zvané klepsydra.

Jak tohle všechno uchopit? Pro členění času na dny, měsíce a roky a pro dohodu očasování událostí v rámci roku používá lidstvo od pradávna systém, jemužse podle svátků novoluní (latinsky calendae) říká kalendář. My se dnes řídíme gregoriánským kalendářem, který je upřesněním kalendáře juliánského, který je odvozen z kalendáře římského. Všechny kalendáře včetně toho římského ale vycházejí z kalendářů egyptských.

V Egyptě se používaly různé kalendáře, jež se lišily v tom, do jaké míry se řídily Sluncem, Měsícem a hvězdou Sirius. Nový rok tam začínal v polovině léta. Protože lunární rok je o 10-11 dní kratší než solární rok, vkládal se do něho vždy po několika letech 13. měsíc. Vedle lunárního a solárního roku zavedli Egypťané pro vládní a administrativní účely ještě civilní rok o třech sezónách po čtyřech měsících každý o 30ti dnech, a doplnili ho pěti dny na 365 dní. Ty sezóny zhruba odpovídaly třem obdobím v egyptském zemědělství určovaném Nilem: 1) období záplav, 2) doba setí a růstu, a 3) čas vysychání a sklizně. Tento rok byl ale o čtvrtinu dne kratší než rok astronomický.

Jména měly jen dny a měsíce lunárního roku, který se používal pro náboženské účely. Měsíce civilního roku svá jména neměly a v dané zemědělské sezóně se označovaly řadovou číslovkou, například „třetí měsíc záplav“. Na dvorech vládnoucích faraonů se psalo například: „První rok vlády, čtvrtý měsíc záplav, pátý den, pod veličenstvem králem XY“.

Julius César změnil egyptský kalendář na juliánský asi v roce 46 př. n.l., když ke každému čtvrtému roku přidal jeden den, čímž vznikl nám dobře známý přestupný rok. Jeho nepřesnosti opravil papežskou bulou Inter gravissimas v roce 1582 papež Gregorius (Řehoř) XIII., když nechal vymazat 10 dní, které se během juliánského kalendáře vlivem odchylek od tropického roku nahromadily navíc. Do Čech byl i přes odpor stavů zaveden za císaře Rudolfa II. v roce 1584.

Egypťané sestavovali seznamy faraonů s počtem let jejich vlády. Roky počítali podobně jako Izraelité podle let vlády jednotlivých králů. Bible uvádí zajímavou časovou souvislost mezi vyjitím Izraelců z Egypta a počátkem stavby chrámu v Jeruzalémě za vlády krále Šalomouna. V první knize Královské 6,1 říká, že ve 480. roce po odchodu Izraelitů z Egypta, ve čtvrtém roce Šalomounovy vlády nad Izraelem, v měsíci ziv, druhého měsíce, začal Šalomoun stavět chrám JHVH.

Víme tedy, kterého roku se v Jeruzalémě začal stavět chrám, že to byl čtvrtý rok Šalomounovy vlády, a víme, ve kterém měsíci. Problém je ale v tom, že se nevědělo, který rok před naším letopočtem byl čtvrtým rokem vlády krále Šalomouna, protože žádný z těchto roků nebyl propojen s naším gregoriánským kalendářem.

Ta nejistota skončila až v roce 1853 významným objevem v Ninive, kde Layardův následovník Hormuzd Rassam při vykopávkách na pahorku Kujundžik/Kouyunjik objevil spoustu tabulek psaných klínovým písmem v pohřbené knihovně Ašurbanipalova severního paláce, které se dostaly do péče „otce asyriologie“ H. Rowlinsona v Britském muzeu v Londýně, kde byly překládány.

Na několika z nich byly takzvané seznamy limmu či seznamy eponym. Sloužily jako kroniky. Byly zapisované formou třech sloupců, kde na každém řádku bylo v prvním sloupci jméno guvernéra úřadujícího v určitém roce, ve druhém jeho titul a ve třetím zápis hlavních událostí daného roku. Guvernéři se střídali po roce.

Klínopisných tabulek s různým obsahem byly desetitisíce, ale tabulek s těmito seznamy bylo známo jen sedm a ještě neúplných. Rowlinson tehdy pověřil George Smitha, který uměl klínové písmo číst, aby se pokusil sestavit z nich úplný seznam eponym, a to se mu roku 1867 skutečně podařilo. Objev absolutního datování, který umožnil propojit asyrský letopočet s tím naším, publikoval Smith v roce 1875 v knize nazvané The Assyrian Eponym Canon.

V tabulce číslo pět z těch sedmi (asyrský eponym ve sbírce Britského muzea označený jako k51) přečetl Smith jméno jednoho guvernéra jako Esdu sarabe (později změněno na Burale), který byl guvernérem Guzan (druhý sloupec) a ve třetím sloupci byla zaznamenána hlavní událost, k níž v daném roce došlo: zatmění Slunce. To byl úžasný objev.

Aby určil rok zatmění Slunce, potřeboval Smith dvě informace: 1) kdy bylo zatmění Slunce pozorováno z Ninive v Asýrii, a 2) kdy k němu došlo kolem 8. století př. n.l. Podíval se do katalogu, kdy bylo zatmění Slunce kolem 8. století před naším letopočtem, a našel něco v archeologii velmi vzácného: datum, které bylo s jistotou známé, a toto datum bylo 15. června 763 př. n.l.

Protože víme, jak Měsíc obíhá kolem Země, a jak Země obíhá kolem Slunce, můžeme zatmění předpovědět přesně na vteřiny. Nejenže můžeme předpovědět, kdy k němu dojde, ale můžeme také předpovědět, ze kterého místa na Zemi bude to zatmění možné pozorovat. Můžeme se podívat dopředu a předpovědět, kdy zatmění bude, a můžeme se také podívat nazpět a říct, kdy bylo. NASA má na svých webových stránkách přehled budoucích i  minulých zatmění a když přejdete na -762, uvidíte to, o které z nich zde šlo.

Důvodem, proč je to -762, nikoli -763 je, že NASA používá astronomické roky a my používáme gregoriánské roky, ale je to stejné zatmění. George Smith zjistil, kdy došlo k zatmění kolem 8. století před naším letopočtem. Potom hledal, které z nich bylo vidět z Ninive. Mohl jít nazpět a pomocí astronomických údajů určit právě to zatmění, které bylo zaznamenané v seznamech eponym. Zjistil, že to bylo zatmění, k němuž došlo dne 15. června 763 př. n.l. To je nesmírně významné, protože to dalo absolutní datum nejen asyrské, ale i biblické chronologii. Profesor archeologie Joel Kramer to považuje za jeden ze tří nejvýznamnějších archeologických objevů vůbec.

Díky němu byl určen každý rok v rozpětí 244 let asyrské historie, od roku 892 do roku 648 př. n.l., což datovalo asyrskou chronologii. Další otázkou bylo, zda existuje způsob, jak propojit asyrskou chronologii s chronologií biblickou. K něčemu takovému potřebujeme společnou událost mezi těmito dvěma dějinnými liniemi.

Smith věděl, že asyrský král Sancheríb nastoupil na trůn v Ninive v roce 705 př. n.l. Proto také věděl, že když podle asyrských záznamů vedl o čtyři roky později výpravu do Judska, bylo to roku 701 př. n.l.

Bible, druhá Královská 18,13 říká, že ve čtrnáctém roce vlády krále Chizkijáše napadl asyrský král Sancheríb všechna opevněná judská města a dobyl je. Čtrnáctý rok vlády krále Chizkijáše v biblické chronologii je tedy čtvrtým Sancheríbovým rokem v asyrské chronologii. Na Tylorově hranolu je Sancheríbův vlastní popis jeho vpádu do království Judska 701 př. n. l. (odpovídající část jeho textu najdete zde). V tomto roce se díky zatmění Slunce zaznamenanému v Ninive na den přesně propojila biblická chronologie s chronologií asyrskou. Ostatní data pro biblickou chronologii se z toho dala odvodit.

Počítáme-li zpátky do čtvrtého roku Šalomouna, kdy začal stavět chrám, dojdeme k tomu, že to bylo 966 př. n.l. Pak už jen stačí přičíst 480 k 966 a máme biblickou hodnotu data exodu v roce 1446 př. n.l. Do této doby byl obecně přijímaným datem pro exodus rok 1491 př. n.l., což bylo tímto objevem upřesněno.

Společných událostí, které propojují asyrskou a biblickou chronologii, je víc. Zájemci se s dalšími mohou seznámit třeba tady. Tato je však asi tím nejkrásnějším příkladem toho, jak přesná vzájemná poloha dvou planet a jedné hvězdy, jakou bylo možné pozorovat při zatmění Slunce 15. června 763 př. n.l. v Ninive, pomáhá určovat náš pozemský čas i zpětně. Odpovídá to tomu, co o čtvrtém dnu stvoření píše Bible hned v první kapitole ve verších 14-18:

I řekl Bůh: Ať jsou světla na nebeské klenbě, aby oddělovala den od noci a byla na znamení, k určování časů, dnů a let. A ať jsou světly na nebeské klenbě, aby svítila na zemi. A stalo se tak. Bůh udělal dvě veliká světla: Větší světlo, aby vládlo ve dne, a menší světlo, aby vládlo v noci, a hvězdy. Bůh je dal na nebeskou klenbu, aby svítila na zemi, a aby ovládala den a noc a oddělovala světlo od tmy.

Zdroje: