Cenzura (nejen) ve starém Egyptě

V roce 2006 jí bylo věnováno několik výstav souběžných s hlavní výstavou v Metropolitním muzeu umění v New Yorku. Když jeho pracovníci odkryli ve třicátých letech 20. století jámu plnou úlomků soch u jejího pozoruhodného chrámu v Deir el-Bahri naproti Thébám (dnešní Luxor), zjistili, že pocházejí z různých soch této vládkyně, Hatšepsut, která zemřela roku 1458 př. n. l. Některé sochy se jim podařilo sestavit.

Její poničené a rozbité sochy ale nejsou jediným dokladem výrazné snahy o vymazání její památky. Existuje řada kamenných reliéfů, na kterých byla původně zobrazena, a ze kterých byla různými technikami odtesána její postava i nápisy, které se k ní vztahovaly.

Mezi egyptology nepanuje jednoznačný názor na to, kdo byl autorem těchto téměř 3500 let starých cenzurních zásahů, ani jaké důvody ho k tomu vedly. Někteří se domnívají, že šlo o genderovou záležitost. Když se ujala vlády, nesly její sochy ženské rysy. Pozdější sochy a reliéfy ji zobrazovaly jako muže-faraona. Některé reliéfy byly později přetesány, jako by patřily jejímu muži Thutmose II., který zemřel mladý. Protože jeho mužskému potomku Thutmose III., jehož měl s konkubínou Isis, byly v době jeho úmrtí teprve dva roky, musela jeho žena a poloviční sestra Hatšepsut dlouho (spolu)vládnout se svým nevlastním synem.

Její vládu popisují egyptologové a historici jako mírumilovnou a hodnotí Hatšepsut jako panovnici razící nový styl umění a architektury. Její otevřený chrám, jehož středobodem byla djeser djeseru (svatyně svatých – egyptských bohů), byl protikladem soudobých chrámů obehnaných zdmi, které sloužily spíš jako pevnosti. Tato žena zbořila řadu dobových zvyklostí a konvencí. Nešlo jen o to, že její sochy byly daleko rozmanitější a nápaditější než sochy jejích předchůdců, ale bořila i jejich prostřednictvím společenská pravidla o kontaktu královských (=božských) a neurozených osob.

Thutmose III. po její smrti vládl ještě dlouho a po celou tu dobu památku své nevlastní matky ctil. Byl zobrazován společně s ní a dokonce i svůj chrám nechal postavit těsně vedle toho jejího a v podobném stylu. Ti, kteří se domnívají, že tím cenzorem byl on, nemají pro své tvrzení silné argumenty.

Dalším adeptem na cenzora Hatšepsutiných památek je faraon následující v řadě, Amenhotep II., který byl znám svou krutostí, ale většina autorů uzavírá své zkoumání s tím, že motivy cenzurních zásahů vůči Hatšepsut, k nimž došlo zřejmě až dlouho po její smrti, stále zůstávají tajemstvím, protože ani jedna teorie „nesedí“ přesně.

Jeden pravděpodobný důvod probereme snad příště. Zkusme se teď zastavit u cenzury jako takové. Je to zajímavější a hlubší téma, než za jaké ho asi většina lidí považuje. Protože v Čechách existovala cenzura v nějaké podobě vždy, vzpomeňme na Koniáše, Karla Havlíčka Borovského nebo na hry Voskovce a Wericha, jsme na ni možná už natolik zvyklí, že máme tendenci považovat ji za něco normálního.

Starší generace pamatuje nejen přepisování samizdatových materiálů na psacích strojích přes kopíráky, ale i přepisování obsahu Karafiátových Broučků, Robinsona Crusoa či Vinnetoua. Také ničení celých nákladů knih v rámci takzvané následné cenzury, když předběžná cenzura schvalující jednotlivé tituly selhala. Protože to způsobovalo hmotné ztráty, začalo se víc tlačit na autocenzuru. I když byla v roce 1968 cenzura oficiálně zrušena, neoficiálně pokračovala do roku 1989 v plném rozsahu a jako „korektnost“ různého druhu trvá v různých podobách dodnes. Autoři se dosud přistihují, jak přemýšlejí nad tím, co je ještě možné či vhodné napsat a co už ne. Platforma, která necenzuruje nad požadavky zákonů, je skutečným darem.

Cenzura se definuje jako „způsob státního a církevního dozoru nad rukopisně či tiskem šířenými informacemi“. V 16. a 17. století byla řada evropských tiskařů popravena za vydávání biblí v národních jazycích. V roce 1536 byl ve Vilvoorde u Bruselu popraven William Tyndale za překlad Bible do angličtiny, což se hodnotilo jako kacířství. Z jeho překladu pak během dalších 400 let vycházely další anglické překlady počínaje slavným překladem krále Jakuba (King James) z roku 1611.

Málo známým mučedníkem cenzury u nás je olomoucký tiskař a knihkupec Jan Olivetský z litomyšlské tiskařské rodiny Olivetských. V roce 1543 vydal například spis Benedikta Bavorynského Kníha tato jest o pravém náboženství křesťanském. Byl popraven 20. září 1547 za vydávání a šíření náboženské literatury a materiálů kritizujících papeže, panovníka či Vojtěcha z Pernštejna.

Pro cenzuru v širším slova smyslu existuje i další termín: damnatio memoriae, „potření, vymazání památky na určitou osobu z paměti či její prokletí“. Dělo se to i s dějinnými událostmi, které se nehodily do obrazu, který se vládci snažili vytvořit, podle sloganu „vítěz píše dějiny“. Když se pak objeví důkaz, že něco bylo jinak než jsme se učili, je to pro mnohé překvapení.

Jdeme-li ke kořenu věci, jak ukazuje případ Jana Olivetského, Jana Husa, Williama Tyndala a mnoha dalších, je cenzura podobná pokusu o vraždu či přímo vraždě. Co je podstatou cenzury? Potřeba či touha, aby cenzurované neexistovalo, která může přerůst ve snahu, aby neexistoval ani tvůrce a šiřitel nežádoucího obsahu. Nemá to moc daleko k praktikám voodoo.

Jak tedy cenzuru hodnotit? Napadají nás takovéto otázky: Čí vůle je „dobrá“ a čí vůle je „zlá“? Je cenzura pouze a jedině špatná, nebo může být i dobrá cenzura, stejně jako mohou být dobré nebo špatné zákony? Je cenzura něco jako „měkké právo“, které posuzuje a třídí to, co si člověk myslí, zatímco právo hodnotí to, co člověk má/nemá dělat a (ne)dělal? Jaký je vztah mezi mocí, právem a cenzurou?

Za císaře Nerona, Hitlera či Stalina si mnozí přáli, aby moc těchto despotických vládců šířících smrt byla omezena, nebo aby raději neexistovali. Před rokem 1989 si mnozí přáli, aby byla zrušena cenzura a nastolena svoboda. Ti stejní teď ale občas litují, že tato svoboda umožňuje lidem propagovat v různých formách i smrt.

Jak interpretovat cenzuru z biblického pohledu? Bůh postavil pravidla, ale necenzuruje. Biblické příběhy, nejen ty o vítězstvích, ale hlavně o selháních významných postav nejpřesvědčivěji mluví o tom, že je Bible pravdivá, když se ani svým velkým hrdinům typu krále Davida či apoštola Petra a Pavla nesnaží vylepšit píár.

Stvořitel nám všem dává svobodu se rozhodnout, ať již pro život nebo pro smrt. Neskrývá ale, jakou cestou si přeje, abychom se vydali:

Předložil jsem ti život a smrt, požehnání a kletbu. Zvol si život, abys zůstal naživu ty i tvé potomstvo, a miluj Jehovah, svého Boha, jej poslouchej a přilni k němu. Vždyť on je tvůj život a dá ti dlouhá léta.. (Deuteronomium 30, 19-20, ČSP)

Zdroje: