Článek
Ve středoevropském prostoru většina lidí ví, jaký příběh je za svátkem chanuky: Znesvěcení chrámu v Jeruzalémě Antiochem IV. Epifanem, statečný boj bratří Makabejců o jeho obnovu, a vítězství provázené zázrakem namnožení oleje při opětovném zasvěcení chrámu. O dokonale přesném naplnění proroctví z 11. kapitoly knihy Daniele mluvící o událostech spojených s tímto svátkem si mohou zájemci přečíst zde.
Chanukový svícen
Všichni snad také dosud vědí, proč se slaví Vánoce. I když k narození Ježíše došlo podle znalců na jaře, ale to je na další téma. Slavení Ježíšových narozenin v době zimního slunovratu se opírá mimo jiné o skutečnost, že Ježíš na tuto zem přišel jako světlo, které rozpouští temnotu. Ta je v této roční době na naší polokouli největší. Ježíš o sobě prohlásil: „Já jsem světlo světa. Kdo mne následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života“ (Jan 8,12) a také: „Přišel jsem na svět jako světlo, aby nikdo, kdo ve mne věří, nezůstal ve tmě“(Jan 12,46).
O chanuce hledí Židé k obnovené naději na odpuštění hříchů a smíření s Bohem skrze zvířecí oběti v chrámu. V Písmu se píše, že není odpuštění hříchu bez vylití krve. Kdo toužil za doby existence chrámu po odpuštění, přivedl obětní zvíře, položil mu ruku na hlavu a tím dal souhlas k tomu, aby to zvíře bylo zabito místo něho. Protože odplatou za hřích je smrt, a zhřešili jsme všichni, bylo zabito mnoho zvířat.
Kdo ale může dojít odpuštění, když byl chrám zbořen už roku 70 n.l., a není proto kde přinášet zvířecí oběti, je-li podmínkou k odpuštění hříchů vylití jejich krve u oltáře jeruzalémského chrámu? I dnes můžete vidět Židy plačící tak hořce, jako by ke zboření chrámu právě došlo, že nemají kde přinést svoji oběť a získat smíření. Ojvej, ojvej!
Chanuka se v některých letech překrývá s Vánocemi, kdy žido-křesťané hledí k naději na odpuštění hříchů, která přišla na svět s židovským Mesiášem, který se tou obětí smíření stal sám, pro všechny lidi. Stal se živým Chrámem, ve kterém nacházíme smíření s Bohem, díky jeho lásce, jejíž velikost si nikdo z nás nedokáže představit.
Po skončení arabsko-izraelské války v roce 1948 byl pověřen židovský archeolog Jákob Pinkerfeld prozkoumáním střelbou silně poškozené, staré židovské budovy na západním svahu Jeruzaléma. Nalezl v ní niku, kterou rozpoznal jako výklenek na ukládání svitků a knih židovských Písem. Domníval se proto, že jde o starou židovskou synagogu a že je budova orientovaná výklenkem směrem k chrámu.
Pod svrchní vrstvou podlahy nalezl podlahu z křižácké doby, pod ní podlahu z doby byzantské a ještě pod ní podlahu raně románskou, kterou datoval do 1. století n.l. Nalezl na ní zbytky sádrové omítky s nápisy, které nechal rozluštit. Na jednom z nich bylo napsáno: „Kéž bych mohl žít, Ježíši!“
Proto tato synagoga začala být považována za žido-křesťanskou. Psal o ní už historik Eusebius (asi 265-339 n.l.). Židé, kteří se tam scházeli, považovali za svého zachránce Ježíše.
Zde stála první mesiánská synagoga
Není orientovaná směrem k chrámu, ale ke Golgotě, kde byl Ježíš ukřižován. Svědčí o tom, že se Ježíš stal novým středobodem, k němuž židovští věřící upínali svou naději. Na stejném místě se v horní místnosti původního domu odehrála poslední Ježíšova večeře s jeho učedníky (Lukáš, 22. kapitola). Tam jeho učedníci také podle Ježíšova pokynu čekali, až budou „vyzbrojení mocí z výsosti“, k čemuž došlo, když na ně o letnicích, biblickém svátku šavuot, sestoupil oheň Ducha svatého (Skutky, 1. a 2. kapitola).
Archeologové zjistili, že dům s horní místností byl v roce 70 n.l. zbořen Římany a na jeho místě postavili židovští následovníci Ježíše synagogu. Neorientovali ji k chrámu, který byl v té době již také zbořen, a který považovali za stín pravé skutečnosti, ale k místu, kde došlo k tomu nejdůležitějšímu. Tato synagoga stála na tom místě, kde došlo ke zrození církve.
Zdroj: Joel P. Kramer. 2020. Where God Came Down: The Archaeological Evidence. Expedition Bible.
