Šest dní poté: Jak se můžeme poučit ze srážky letadel

Civilní letadlo linky American Airlines Blue Streak CRJ5342 z kansaské Wichity se čtyřmi členy posádky a šedesáti lidmi na palubě, mezi nimiž byla i skupina krasobruslařů, mělo přistávat na letišti Ronalda Reagana ve Washingtonu DC. Směřovalo původně k přistávací dráze 1; řídící věž ho přesměrovala na dráhu 33, kvůli čemuž muselo letadlo udělat nad řekou oblouk. Těsně před přistáním do něj narazila vojenská helikoptéra Sikorsky H-60, kterou pravděpodobně v rámci výcviku pilotovala osmadvacetiletá Rebecca Lobach s pěti sty nalétanými hodinami, pod dozorem devětatřicetiletého Andrewa Eavese, který měl nalétáno 1000 hodin. Vzadu byl ještě jeden mladý člen posádky.

Oba stroje po srážce doprovázené ohnivým výbuchem spadly do řeky Potomac, odkud se záchranné jednotky Pobřežní hlídky spolu s hasiči snažili pasažéry zachránit. V noci a v ledové vodě se jejich záchranná akce posléze změnila v akci vyprošťovací. Mnoho rodin přišlo o své blízké, příbuzní se sjížděli k identifikaci těl, atmosféra byla nabita emocemi. Začaly se konat brífinky, na kterých zodpovědní lidé informovali veřejnost o tom, co se stalo, jak k tomu mohlo dojít, a jak probíhají vyprošťovací práce.

Na internetu se začala objevovat videa zkušených pilotů, jak civilních letadel tak i vojenských helikoptér, kteří vysvětlovali, co se mohlo stát, k jakým chybám asi došlo. Nález černých (ve skutečnosti oranžových) schránek z obou letadel jistě mnohé objasní, ale na výsledky si budeme muset počkat; někdy trvá i rok, než se odborníci doberou spolehlivých závěrů o příčině neštěstí. Neví se dosud, nakolik mohla být data poškozena vodou, která se dostala dovnitř, ale předběžné analýzy dat již byly zveřejněny.

Událost má mnoho rozměrů: Bolest těch, kteří utrpěli ztrátu svých milovaných, zveřejňování toho podstatného z jejich odkazu, hledání pravých příčin, návrhy na zlepšení bezpečnostních opatření, politické aspekty s mezinárodním dopadem, protože mezi oběťmi této katastrofy jsou i lidé z jiných zemí než USA. Nahlédněme do toho také, s tím, že jde jen o pár postřehů, z nichž některé jsou jen hypotézami.

Jak k tomu mohlo dojít

K této události přispělo hned několik věcí současně:

Tím se dostáváme k politickému rozměru celé události. Staronový prezident Donald J. Trump řešil bezpečnost leteckého provozu již během svého prvního období, kdy vydal opatření k jejímu posílení. Jeho nařízení však byla následující administrativou J. Bidena zrušena a do řízení letového provozu byl zaveden princip DEI (= zkratka pro Diversity, Equity and Inclusion), což je „závazek vytvořit inkluzivní a spravedlivé pracovní prostředí, které podporuje rozmanitost, respektuje individuální rozdíly a oceňuje všechny příspěvky bez ohledu na původ“.

Došlo tak k situaci, kdy mohli být přijímáni i na pozice dispečerů letového provozu lidé nejen s fyzickými, ale i psychickými handikapy, zatímco ti, kteří nesplňovali kritérium diverzity, byť byli pro svou práci dokonale připraveni, nebyli přijati, například pro svou rasovou příslušnost. To spojilo přes 1000 odmítnutých uchazečů k žalobě, kterou se proti svému nepřijetí soudně ohradili (New York Post 31. 1. 2025; News.com.au). Vše v době, kdy v USA chybělo asi 1500 dispečerů. Jedním z prvních kroků současné Trumpovy administrativy byla opatření cílená k tomu, aby se bezpečnost letového provozu zase zvýšila a byli přijímáni ti nejlepší uchazeči na základě odborných znalostí, schopností a dovedností, aniž by je diskvalifikovalo něco, co sami nemohou ovlivnit.

I když v České republice jsou školy, kde se řízení letového provozu vyučuje, asi ne každý ví, že Řízení letového provozu přímo školí zájemce na pozici řídící letového provozu, kde je podmínkou přijetí k dvouletému výcviku kromě čistého trestního rejstříku maturitní zkouška, znalost angličtiny B2, zdravotní způsobilost a psychická odolnost. Uchazeči přijatí do výcviku se ihned stávají zaměstnanci ŘLP a naučí se mnohým dovednostem užitečným i pro jejich osobní život. Nastoupí-li pak na pozici řídícího letového provozu, mají velkou zodpovědnost za lidi i majetek, ale v práci se nenudí. Více zde. Možná by naši mladí zájemci (i jejich rodiče) ještě užili informaci, že hraní videoher je pro takové zaměstnání dobrou průpravou a že je nutná i schopnost přemýšlet několik kroků dopředu.

Každé takové neštěstí přináší mnoho utrpení a bolesti, ale může být také k něčemu dobré. Již odkrylo řadu slabých míst a jistě urychlí opatření nutná ke snížení stávajících rizik. V USA se již začalo mluvit o převedení většiny civilních letů z vnitřního letiště Ronalda Reagana ve Washingtonu na letiště Washington Dulles International Airport (IAD), které je od centra města asi 25 mil vzdálené, o jeho rozšíření a o vybudování podzemního rychlovlaku z tohoto letiště do centra města.

Mezi pasažéry civilního letadla byla řada amerických krasobruslařů. I jejich předchůdce potkalo v roce 1961 podobné, ale dosud neobjasněné letecké neštěstí při letu na světový krasobruslařský šampionát v Praze, když se letadlo s celou americkou krasobruslařskou výpravou zřítilo před přistáním u Bruselu. Třeba se letošní srážka letadel stane podnětem k novému přezkoumání příčin i této staré události.

Mnozí se podivovali nad úkazem, k němuž došlo v noci na Nový rok 2025, kdy současně sjely čtyři blesky do těch největších symbolů USA, dvou ve Washingtonu (Kapitol a Washingtonův památník) a dvou v New Yorku, přestože tam nebyly bouřky. Více o tom zde. Nese i tato havárie nějaké poselství?

Byť je tato událost velikou ztrátou, může posloužit jako podnět, abychom přemýšleli, co bychom mohli zlepšit, i o tom, jestli ten čas, který je nám zde vymezen, trávíme nejlépe jak můžeme. Život každého člověka má velikou cenu a čas je jeho neoddělitenou součástí.

Média přinášejí rozhovory s příbuznými a přáteli lidí, kteří při této havárii zahynuli, i jejich životní příběhy. O jednom z pasažérů letadla, Bobu Schrockovi, který zahynul společně s manželkou Lori, mluvil jeho mladší přítel Michael Simpson. Sdílel, jak bylo pro jeho život zásadní, že ho Bob od jeho dvanácti let nezištně podporoval, nejprve při vzpírání v posilovně a pak i později, když Michael založil a vedl tréninkové a výukové středisko pro mladé chlapce, především z ohrožených rodin. Bob na to věnoval mnoho svých prostředků.

Při jednom z posledních rozhovorů Bob Michaelovi vyprávěl, že se v životě potkal s mnoha lidmi, kteří měli spoustu peněz a vybudovali velké firmy, ale také trpěli depresemi a brali léky proti úzkostem, protože řešili strach z toho, že by to, co mají, mohli ztratit. Řekl, že nemají ani potuchy o klidu, který má člověk, který ví, že mu nic z toho co má nepatří, protože jsme tu jen na krátký okamžik. Michael proto netrpí skličujícím žalem, protože má jistotu, že se s Bobem zase setká. Život smrtí nekončí. Bob svěřil svůj život do rukou Dispečerovi, který žádné chyby nedělá, a jeho pokyny se řídil. Kdo to udělá, ten nemůže skončit špatně, i když se to tak někomu může jevit.

Zdroje: