Dítě - parazit matky, nebo její záchrana?

Evoluční biologové někdy označují plod v matčině těle za vetřelce nebo za parazita. Takové věci se můžete dočíst například v časopise Vesmír v článcích o sobeckých genech, o egoismu živých organismů, (ne)zabíjení babiček. Takový pohled na život poskytuje ospravedlnění ženám rozhodujícím se pro potrat, ale nastávající matky dohání k slzám. Je tedy čas podívat se na život z jiného úhlu, třeba z hlediska poměrně nedávného objevu, který se nazývá „fetomaternální a maternofetální mikrochimérismus“. Zní to hodně vědecky, ale úsilí tomu porozumět za tu námahu stojí.

Chiméra je slovo, kterou si biologové vypůjčili z bájné mytologie, kde značí „vidinu, přelud nebo nereálnou představu“. V biologii se tímto slovem označuje stav, kdy se v jednom těle vyskytuje více než jedna populace geneticky shodných buněk. V našem případě se v těle matky vyskytují neporušené, funkční buňky dítěte a v těle jejího dosud nenarozeného miminka se nacházejí její vlastní buňky. Buňky matky se od buněk jejího dítěte geneticky liší, protože každé dítě získává polovinu své genetické výbavy od otce.

Tady je dobré pro osvěžení paměti uvést, že lidská tělní buňka má 46 chromozomů. Každá pohlavní buňka jich má jen polovinu, otcova spermie 23 a matčino vajíčko také 23. Když se po oplodnění vajíčka obě sady chromozomů spárují, vznikne buňka s třiadvaceti dvojicemi chromozomů. Dvaadvacet párů je stejných a 23. pár vytvoří buď dva chromozomy X a vznikne holčička nebo jeden chromozom X a druhý Y a vznikne chlapeček. Jenom Ježíš měl podle výzkumů Rona Wyatta skoro všechny své chromozomy od matky (23) a jen jediný chromosom Y určující jeho pohlaví pocházející shůry, jak o tom také píše J.L. Harris. To je ale jiné téma.

Placenta, kterou si tvoří dítě v těle matky, byla dlouho považována za bariéru, která odděluje geneticky odlišné dítě od matky a tím dítě chrání před tím, aby ho její imunitní systém nezlikvidoval jako vetřelce. Cizí buňky má obranný imunitní systém organizmu likvidovat, a buňky matky a buňky dítěte jsou si navzájem geneticky cizí: buňky plodu obsahují jen 50 procent genetické informace matky; zbylých 50 procent pochází od otce.

Když byly v krvi matek nosících chlapečky nalezeny chromozomy Y, byl už jen krůček k objevu fetomaternálních a maternofetálních mikrochimér. Jednoznačně je potvrdily molekulárně genetické metody amplifikace a fluorescenční hybridizace, které v krvi těhotných žen pomohly nalézt DNA jejich dětí.

Buňky svých dětí mají ve svém krevním oběhu všechny těhotné ženy; dají se u nich zjistit v malém množství už od 6. týdne těhotenství a při porodu může jejich objem narůst až na 30 ml v důsledku narušení bariéry mezi krevním oběhem matky a plodu. Také při spontánním potratu přecházejí buňky plodu do těla matky. Při typickém těhotenství se v 1 ml krve matky vyskytují 1-2 fetální buňky různého druhu včetně buněk embryonální tkáně, buněk podílejících se na krvetvorbě či bílých a červených krvinek.

Cismaru a kol. nalezli, izolovali a kultivovali kmenové buňky pocházející z těhotenských plodů ve váčcích vlasových kořínků obočí 43 leté ženy ještě 19 a 17 let po porodu jejích synů. Tyto buňky si stále uchovávaly schopnost přeměnit se na osteocyty - buňky kostí schopné ovlivňovat metabolismus vápníku, na adipocyty - buňky schopné ukládat a uvolňovat tuky, a na chondrocyty - buňky podílející se na tvorbě chrupavek. Jiní autoři detekovali buňky plodu v krvi matek dokonce 27 let po porodu.

Přestože se chimérické buňky snadněji zjišťují u matek synů, kde byly nalezeny v ledvinách, játrech, srdci, štítné žláze, plicích, kůži a v lymfatických uzlinách, vyskytují se ve stejné míře i u matek dcer. Nejvíce chimérických fetálních buněk dětí bylo nalezeno v plicích jejich matek. Včleňují se však i do kostní dřeně, kde žijí celá desetiletí.

Fetální buňky dětí pravděpodobně reagují na signály vyvolané poraněním matčiny kůže, kam se přesouvají nebo se tam množí, aby pomáhaly při obnově matčiny tkáně, protože byly nalezeny v jizvách zahojených po porodu císařským řezem. Byly nalezeny i v pevných nádorech a předpokládá se, že tam pomáhají monitorovat a likvidovat nádorové buňky a opravovat poškozené tkáně. Pomáhají při fibróze ledvin a dokonce se diferencovaly v mateřském srdci jako kardiomyocyty. Mají hojivý potenciál u infarktu myokardu, u cévních mozkových příhod, u zánětlivých onemocnění kůže a dokonce u melanomu matky, kde všude vytvořily ze svých buněk cévy, které se připojily k cévám matky. Mnoho pokusů se uskutečnilo na myších, protože mikrochiméry se vyskytují u všech savců.

V krvi těhotných matek se tedy vyskytují neporušené buňky dětí, které nosí, a dokonce i těch, které nosily při předchozích těhotenstvích. A je to obousměrné: také v tělíčkách dosud nenarozených dětí se vyskytují neporušené buňky jejich matek, a to i mnoho let po narození. Mateřské buňky byly nalezeny v srdcích, játrech, plicích nebo mozcích dětí, od novorozenců po dospělé. Buňky matek se nalezly u jejich potomků trpících cukrovkou v místech produkce inzulínu, v srdcích kojenců s arytmiemi nebo při kožních chorobách v jejich kůži, což napovídá o jejich podpoře při léčení, i když je zapotřebí najít účinnější způsoby k probádání těchto věcí. Buňky matky také zásadně ovlivňují rozvoj imunitního systému plodu, který má například význam pro úspěšnost přijetí transplantátu krvetvorných kmenových buněk při poruchách krvetvorby dítěte.

Předpokládá se také, že mateřské buňky předávané potomkům postupně od druhého trimestru jim brání vyvinout přehnanou imunitní odpověď vůči matce a podporují vyzrávání imunity novorozenců v souladu s postupným vývojem jejich orgánů. Takto navozená imunitní tolerance pak příznivě ovlivňuje i výsledek těhotenství dalších generací. Například těhotenstvím vyvolaná citlivost na antigen Rh je významně nižší u Rh negativních žen, které se narodily Rh pozitivním matkám, než u Rh negativních dcer Rh negativních matek.

Dokonce existuje něco jako imunologická paměť z předchozích těhotenství, protože buňky prvních dětí v tělech jejich matek zvyšují úspěšnost jejich dalších těhotenství.

Kromě přenosu buněk matek do těl jejich dětí skrze placentu a pupečník existuje ještě další významný způsob, jakým matky předávají své buňky dětem – z mateřského mléka přes sliznice kojenců. Jejich střeva jsou pro velké molekuly propustná jen v prvních dnech života. Mateřské kmenové buňky tvoří až šest procent buněk mateřského mléka a mohou navodit toleranci kojenců k nedědičným mateřským antigenům, přispět k vývoji imunity kojenců, k růstu a obnově jejich střevních tkání a k ochraně před infekčními chorobami. Střevo novorozenců tak po narození přebírá roli placenty a mateřské mléko zastává roli mateřské krve v tom, že dodává dítěti nejen makromolekuly, imunoglobuliny či cytokininy, ale i imunologicky aktivní buňky (Molès a kol.).

Mateřské buňky v plodu tedy pozitivně ovlivňují vyvíjející se organismus dítěte a buňky plodu v matce pozitivně ovlivňují zdraví matky. Výměna živých a funkčních buněk mezi matkou a každým jejím dítětem – bez ohledu na to, jak dlouho dítě ve svém těle chovala – má hluboký vliv na celý další život jak matky, tak i dítěte. Ovlivňuje nejen vývoj dítěte, ale i jeho zdraví a také zdraví matky. Přispívá k přežití jich obou a vytváří mezi nimi biologické pouto do konce jejich života.

To byly zprávy od vědců. Člověku se při čtení těchto informací vybaví kralické: „žena bude spasena v plození dětí“ (1 Tim 2,15a). Překlad 21. století píše: „v jejím mateřství je záchrana“. Ten verš ještě pokračuje, ale to, co přinesl a stále přináší výzkum mikrochimér, dává nové pochopení tohoto výroku, který platí už v tomto světě.

Zdroje: