Dobrodružství kolem nápisu moábského krále Méši

Od dokončení jejich prací se totiž objevily další práce, které se Méšovou stélou či Moábským nápisem, jak se mu také říká, zabývají. Jedná se o objekt, který významně podpořil názor, že Bible je historicky věrohodná. Badatelé o něm přinášejí stále nové poznatky, někdy ve velkém detailu. Například, Schade se v celé své práci z roku 2017 zabývá pouze jediným písmenem tohoto nápisu, které by se mohlo číst buď jako R nebo jako H, čímž by ovlivnilo překlad slova, jehož je součástí, a tím i význam celé věty.

Příběh jeho objevu se v různých podáních trochu liší. Zde je jedna z jeho dramatičtějších verzí:

Když se v roce 1868 vypravil lékař a misionář F. A. Klein z Jeruzaléma do Dibónu, který leží u spodního okraje Mrtvého moře v dnešním Jordánsku, popil čaj s místními beduíny a ti mu ukázali na pahorku v ruinách starověkého města černý čedičový kámen s vytesaným nápisem. Byl těžký, takže ho nemohl odnést, ale alespoň ho změřil, pořídil náčrtek a zakreslil jednotlivá písmena. Z jeho zájmu beduíni pochopili, že mají něco, co by mohlo mít cenu. Od Kleina se o kameni dozvěděl pruský konzul v Jeruzalémě Heinrich Petermann, který ho chtěl získat pro Berlínské muzeum.

Archeolog při francouzském konzulátu Charles Clemont-Ganneau, který se zajímal hlavně o nápisy, vyslal na místo nálezu podle jedné verze Salīma al-Qārī, který (podle jiné verze) poslal jednoho až tři Araby, aby sejmuli otisk nápisu pomocí mokrého papíru. Když čekal/i, až papír uschne, došlo k šarvátce a beduíni (jedno)mu poranili nohu kopím. Otisk se mu/jim ale podařilo v poslední chvíli strhnout, nasednout na koně a ujet. Byl sice poškozený, ale velice cenný z hlediska toho, co se s kamenem dál dělo.

Zájem o něj měli všichni evropští nákupčí starožitností, ale území bylo pod tureckou správou a v roce 1869 Turci požádali, aby jim beduíni kámen odevzdali. Ti ale raději kámen rozpálili v ohni a když ho pak polili studenou vodou, rozpukal na mnoho kusů, o něž se beduínské rodiny podělily, své díly ukryly a Turci nic nenašli. Charlesovi Clemont-Ganneauovi se ale během roku podařilo shromáždit dvě třetiny úlomků s nápisem a pomocí toho papírového otisku sestavil a doplnil chybějící části textu. Od roku 1873 je v Louvru, kde nepřitahuje ani zdaleka takovou pozornost jako Mona Lisa.

Podobně jako křížovkáři luští křížovky pomocí křížovkářských slovníků, epigrafikové používají k luštění nápisů jiné nápisy ze stejné doby, aby mohli daný text posoudit nejen z hlediska jazykového a historického, ale využívají i metodické postupy dalších oborů jako je statistika, geologie, a dalších.

Michaela Klimešová, která se zabývala hlavně epigrafií nápisu, i Veronika Kučerová, jež srovnávala text na stéle se třetí kapitolou biblické Druhé knihy Královské, ve svých pracech čestně uvedly, že o pravosti tohoto nápisu sice existují pochybnosti, ale pracovaly s ním stejně jako většina ostatních badatelů jako s historickým textem a předložily i své překlady, protože existují různé verze čtení některých míst.

U Méšova nápisu, který je asi 115 cm vysoký a 60-68 cm široký a psaný starým hebrejským písmem, upoutává pozornost badatelů a u některých vyvolává podezření na padělek fakt, že obsahuje řadu slov, která jsou i v Bibli – byť se popis historických událostí nápisu s popisem těch v Bibli nepřekrývají, i když se shodují v tom, že Moáb byl po určitou dobu vazalskou zemí Izraele.

Nápis začíná takto: Já jsem Méša, král Moábu. A v druhé knize Královské 3,4 čteme: Méša, král Moábu, byl drobopravec (=druh věstce; ale toto slovo se často překládá „chovatel ovcí“). Odváděl izraelskému králi sto tisíc jehňat a sto tisíc beranů s vlnou.

(1)Já (jsem) Méša, Kemóš(jatův) syn, král Moábu, Dí(2)bónský. Můj otec byl králem nad Moábem třicet let a já jsem se stal (3) králem po svém otci. A učinil jsem tuto výsost pro Kemóše v Karchó (výsost(4)spásy), protože mě zachránil od všech králů, a protože mi dal pohlédnout na každého, kdo mě nenávidí.

Omr(5)í (byl) král Izraele, a stíhal Moáb útrapami po mnoho dnů. Hněval se totiž Kemóš na svou ze(6)mi. Pak ho vystřídal jeho syn. A také on řekl: „Budu činit příkoří Moábu“. V mých dnech tak řekl, (7)a tak jsem pohlédl na něj i na jeho dům. A Izrael zahynul, zahynul na věky.

Omrí (předtím totiž) obsadil celou ze(8)mi Médeba a usadil se od ní na západ až do poloviny dnů svého syna, 40 let. Ale pobý(9)val v ní Kemóš za mých dnů.

A vystavěl jsem Baal-meón a udělal jsem v něm rezervoár. A vystavěl jsem (10) Kirjatajim. Muži Gádští odedávna sídlili v zemi Atarót. A král I(11)zraele si vybudoval Atarót.

Pak jsem bojoval proti městu a pohlédl jsem na něj. Pak jsem povraždil všechen lid (12)toho města jako oběť pro Kemóše a Moáb. I přivezl jsem odtamtud topeniště z oltáře jeho Milého/Davida, abych jím (13) smýknul před Kemóšovu tvář v Kerijótu. A znovu jsem v něm usídlil muže šáronského a muže (14) macharitského.

A pak mi Kemóš řekl: „Jdi, uchop Nebó od Izraele!“ A tak jsem v noci o(15)dešel, abych proti němu bojoval od soumraku až do poledne. A pohlédl jsem (16) na něj a všechny jsem povraždil, sedm tisíc mužů, starousedlíků i přistěhovalců a žen, starousedlých i přistěhova(17)ných, i konkubíny, neboť jsem to (všechno) zasvětil Aštarkemóšovi. A vzal jsem odtamtud JHVH nádo(18)by a smýkl jimi před Kemóše.

A izraelský král pak vybudoval (19) Jahas a sídlil v něm, když bojoval proti mně. A pak ho Kemóš vypudil od mé tváře. A (20) vzal jsem z Moábu dvě stě mužů, celý jeho elitní oddíl. A zpustošil jsem Jahas a pohlédl jsem na něj, (21) abych (jej) připojil k Díbónu.

Já jsem pak vybudoval Karchó, hradby parkánu, hradby (22) ófelu. A já jsem pak postavil jeho brány. A já jsem postavil jeho věže. A j(23)á jsem postavil dům krále. A já jsem zhotovil dvojitý rezervoár na vodu uprostřed (24) města. Nebyla totiž žádná nádrž uvnitř města, v Karchó. A pak jsem řekl všem lidem: „Udělejte si, (každý) (25)z vás, nádrž ve svém domě“. A já jsem pak vykopal příkop pro Karchó prostřednictvím zajatců (26)z Izraele. Já jsem vybudoval Aróer. A já udělal silnici do Arnónu. (27) Já jsem vystavěl Bét Bamót, neboť on(en) byl zbořen. Já jsem vystavěl Beser, protože on(en) (ležel) (28) v troskách.

S muži díbónskými jsme se řadili do bojových skupin, protože všichni díbónští jsou věrní poddaní. Já jsem krá(29)lem nad stovkami ve městech, která jsem připojil k zemi. A vystavěl (30) jsem Médebský dům a dům Diblatský a dům Baal-meón. Pak jsem tam vzal své chovatele(31)ovcí, aby pásli ovce té země. A Chóranajim, v něm se usadil… (32)…

A Kemóš mi řekl: „Sestup dolů, bojuj proti Chóranajimu!“ A tak jsem sestoupil a bo(33)joval proti městu a pohlédl jsem na něj. A sídlil v něm Kemóš za mých dnů. A … odtamtud… (34)… A já …

Čísla řádků nápisu jsou v závorkách; zvýrazněná slova se shodují se slovy v biblickém textu. Ten si i s výkladem můžete česky přečíst tady.

Vysoký počet slov stejných s těmi v Bibli lze, stejně jako jazykovou podobnost se starou hebrejštinou, vysvětlit předchozí dlouhou dobou izraelské nadvlády nad Moábem za králů Davida, Šalamouna, Omrího a jeho syna Achaba. JHVH je Boží jméno, více o něm zde. Různost v obsahu sdělení tohoto nápisu a příběhu ve třetí kapitole Druhé knihy Královské, která popisuje vítězné a zázraky doprovázené tažení izraelského krále Jórama a dvou jeho spojenců proti Méšovi, vysvětluje věrohodně V. Kučerová tak, že šlo o dvě různá období, přičemž tažení popisované v Bibli, o němž shodně píše i Josephus (Židovské starožitnosti, kniha IX, kapitola 3), předcházelo událostem popisovaným na stéle.

Zajímavé je téma vody, které Méšův nápis s biblickým příběhem výrazně spojuje. 2Kr 3 líčí, jak byla skrze slovo poznání a moudrosti zprostředkované prorokem Elíšou podivuhodně zajištěna voda pro vojska spojenců táhnoucích na Moáb, jak voda v kombinaci s dopadajícím světlem při svítání oklamala Moábce a přispěla tak k vítězství spojeneckých vojsk, a že se naplnilo Elíšovo proroctví o zničení moábských vodních zdrojů.

Méšův nápis pak píše o jeho stavebním úsilí zajistit vodu pro Karchó, jež řada badatelů považovala za čtvrť Dibónu, byť jde pravděpodobně o Kerak. Jak uvádějí El-Naqa či Routledge, vodonosná vrstva Amman-Wadi as-Sir pod planinou, na níž leží město Dibón či jižněji Karchó/Kerak, má vynikající vodu, ovšem 250 m hluboko. Ta nebyla vrtnou technologií doby železné dostupná. Celá tato oblast má dnes 250 mm ročního úhrnu srážek, ale i kdyby to bylo tehdy o něco víc, stejně byli lidé odkázáni na systémy na zadržování a uchovávání dešťové vody, nebo museli chodit pro vodu k pramenům hluboko do údolí. Rozborem slov, které označují tyto záchytné systémy na Méšově nápisu, se odborníci snaží určit, jakého druhu tyto stavby byly: ʾšwḥ od kořene šwḥ „propadat se“ označuje pravděpodobně podzemní dutinu, cisternu či nádrž, zatímco mkrt od kořene kry „kopat“ může být příkop či přívodní kanál. Systémy na zadržování vody v semiaridních krajích jsou však bohatým, dalším tématem.

Někteří (Löwy, nově Ventura) však pravost Méšova nápisu zpochybňují. Ti se opírají o zvláštní okolnosti jeho nálezu - především o to, že dva muži, nejen Salīm al-Qārī, ale i Moses Šapira, kteří s ním jsou spojování, byli též podezřelými ze šíření padělků, které prodávali sběratelům i muzeím. Problém ale je, jak uvádí například Guil, že kromě padělků zřejmě prodávali i pravé předměty, takže když se kolem nich rozvířila aféra, která zpochybnila vše, co od nich pocházelo, byla spolu s falzy ze sbírek odstraněna či dokonce zlikvidována i řada cenných historických předmětů.

Hypotéza zpochybňující autenticitu nápisu je ještě podivnější než okolnosti jeho nálezu. Ventura bez jakýchkoli důkazů, což sám přiznává, předpokládá, že prodavač starožitností Šapira měl k dispozici starší nápisy, podle nichž vyfabuloval celý nápis tak, aby připomínal biblický zápis, a Salīm al-Qārī ho vysekal, aby ho mohli s tučným ziskem prodat.

Protože Albright již roku 1945 doložil, že v době nálezu (1868) nebylo známo, jak písmena moábské abecedy z období panování Méši vypadala, většina badatelů i přes pochybnosti některých stále zastává názor, že Moábský kámen je pravý. Několik dalších nápisů z tohoto období bylo objeveno teprve po roce 1869 a ty jsou s Méšovým nápisem v souladu, tedy pravost Méšova nápisu podporují, a další lze očekávat.

Například v Karchó, dnešním jordánském Keraku, o němž se Méšův nápis zmiňuje též, byl v roce 1958 za věrohodných okolností při zemních pracech nalezen další, byť krátký nápis na čediči, který také pochází od Méši a byl zřejmě součástí jeho sochy (více o tom Reed a Winnett). Od typu písmen Méšovy stély se liší jen detailem v jednom písmeni, které je na stéle psané jednodušším způsobem. Protože však každý písař manuskriptů má vlastní rukopis, jak se může kdokoli snadno přesvědčit, jelikož je jich už mnoho zdigitalizovaných, nemuselo by nikoho překvapovat, že vlastní „rukopis“ má také každý rytec.

Přímo se tedy nabízí myšlenka, že Ventura chtěl absurditou své hypotézy na nápis na Moábské stéle ve skutečnosti upozornit a poukázat na to, co svědčí pro jeho pravost. Tak až se pojedete podívat do Louvru na Monu Lisu, zastavte se i u Moábského kamene, aby mu nebylo líto, že tam stojí tak sám. Budete mít dost klidu, abyste si ho mohli dobře prohlédnout a přiblížit si jím dobu železnou.

Zdroje: