Ke kauze kněze Marka Orko Váchy

Pan farář vedl mši podle katolického ritu v prostorách bývalé sýpky Břevnovského kláštera. Mše byla sloužena v rámci akce Hospodin v hospodě věnované setkání věřících s nevěřícími. Protože v očích některých nebyly splněny všechny předepsané náležitosti typu ubrusu na stole, stěžovali si údajně představitelům katolické církve někteří její členové. Citován dopis jisté paní z Orlickoústecka, v němž sloužení této mše v nesvatém prostředí označila za znesvěcující úkon, dokonce za pohanu Stvořitele. Rychlostí blesku byla knězi Váchalovi ukončena jeho činnost v Praze, kde úspěšně sloužil v kostele u Nejsvětějšího Salvátora. Zatím je ještě knězem brněnské diecéze sloužící na farnosti v Lechovicích.

Zpráva vyvolala pozoruhodně bouřlivou vlnu reakcí; dnes již v tisících diskusních příspěvků u řady článků probírá veřejnost spoustu věcí, které s touto kauzou souvisejí. Ukazuje to mimo jiné na to, kolik máme v tomto národě lidí, kteří kvalitně přemýšlejí i formulují své názory a znají Bibli. A kteří neztratili humor. Řada komentářů jistě rozesmála i Stvořitele.

Zde pár postřehů, co asi mohlo přispět k nejasnostem těch z nás, kteří nad celou kauzou kroutíme hlavou. Nejprve je dobré ujasnit terminologii, abychom nemíchali hrušky s jablky.

Za prvé: Co je vlastně „církev“?

Někteří chápou pojem „církev“ jako totožný s pojmem „řecko-katolická (evangelická, pravoslavná..) církev“. Pojmem „církev“ se totiž označuje jak náboženská instituce, tak i biblické označení společenství lidí shromažďujících se k uctívání Boha, k výuce, k modlitbám za potřeby svých členů i za záležitosti a lidi celé společnosti včetně jejích představitelů. Biblickým slovem pro církev je v Novém zákoně ekklésia (řecky), s významem „shromáždění, církevní obec, místní církev, komunita“. Tomu odpovídá ve Starém zákoně kehilah (hebrejsky).

Podle Bible má církev (ekklésia, kehilah) pečovat o věřící prostřednictvím těch, které k tomu Bůh určil a vybavil, a které jim dal jako dary: pastory, učitele, služebníky s dary uzdravování, proroky a apoštoly (12. kapitola první Korintským). Společenství věřících, kteří podrobili Stvořiteli své životy, se v Bibli také říká Boží děti, tělo Kristovo nebo nevěsta Kristova.

Církve coby instituce se do větší či menší míry překrývaly a překrývají s církví coby živým tělem Kristovým. Jinými slovy: ne všichni členové církevních institucí se plně řídí Biblí. A neřídí se jí dokonale ani všechny církevní instituce, z nichž některé nadřazují některá svá pravidla a předpisy nad ta biblická (celibát je jen jedním z příkladů).

Prvotní církev založená Ježíšovými učedníky, o níž čteme ve Skutcích, neměla se svou institucionalizací problémy, protože byla pronásledována jak současnou ortodoxií, tak i vládnoucí mocí. Římané většinu apoštolů ukřižovali či jinak umučili, další generace Ježíšových následovníků házeli lvům. Teprve když císař Konstantin ukřižování zakázal a roku 313 n.l. učinil křesťanství státním náboženstvím, otevřel tím i možnost jemnějšího a tím i zrádnějšího nátlaku na církev, aby své biblické učení pozměnila, některé biblické požadavky vyloučila a jiné naopak přidala.

Katolická církev je institucí, která má svá pravidla, v rámci kterých se odehrává život jejích kněží i laiků. Těžko čekat, že by se ta pravidla dala lehce změnit. Pokud někdo z kněží vybočí tak, že jsou jeho činnost a postoje s pravidly této organizace neslučitelné, pak logicky dojde k tomu, že ho organizace vypudí, podobně jako když velká ryba vyvrhla Jonáše. Pak bude tam, kde má podle Boží vůle být, a dělat to, co dosud dělal, ale s daleko větším dosahem. Václav Malý kázal během sametové revoluce na Letenské pláni a tisíce nás jsme se tehdy spolu s ním modlili modlitbu Páně. Možná i díky tomu byla ta revoluce sametová a netekla krev.

Za druhé: Oprávnění ke vstupu

Další zdroj nedorozumění či zmatku kolem toho, co se odehrálo kolem Marka Orka Váchy je v tom, že někteří vnímali jako nedostatečně oddělený prostor „pro nevěřící“ od prostoru „pro věřící“. To má dlouhou tradici. Ve zdi kolem jeruzalémského Chrámu byly řecké nápisy varující pod trestem smrti cizince, aby nevcházeli do chrámu a neznečistili ho tím. Dva z nich archeologové objevili, s nápisem: „Ať žádný cizinec nevstoupí za zeď, která obklopuje chrámové prostory. Každý, kdo bude přistižen [při porušení], bude zodpovědný za svou následnou smrt“. Je tento zákaz dosud platný?

Mojžíšův stánek i Šalomounův chrám sestávaly ze tří částí: z prostranství zvaného nádvoří, ze svatyně a ze svatyně svatých. Do nádvoří mohli všichni, do svatyně jen ti očištění skrze oběť, a do svatyně svatých vstupoval jen jednou za rok velekněz, poté co přinesl oběti za sebe i za lid, který se přitom venku modlil. Na lemu roucha měl zlaté zvonečky (jeden takový se při vykopávkách na Chrámové hoře našel – a dosud zvoní), aby bylo díky jeho pohybu slyšet, že žije. Na noze měl přivázaný provaz pro případ, že by nesnesl Boží přítomnost a zemřel by uvnitř – aby mohlo být jeho tělo vytaženo. Svatyně svatých skrývala truhlu svědectví s deskami Desatera. Byla navržena jako trůn Boží na zemi. Její víko se zlatými cheruby se nazývá slitovnice, protože Boží slitování je nad zákonem.

To vše sloužilo k uvedení služby Ježíše, Ješuy (Ješua znamená záchrana). Popis a výklad jednotlivostí by vydal na mnoho knih. Zde to hlavní. On o sobě řekl: Já jsem ta cesta, pravda a život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne. Jak to souvisí s naším tématem? Takto: Vstupy do těch tří částí svatostánku/chrámu měly podle tradice své názvy. Vstup na nádvoří se nazýval cesta, vstup do svatyně pravda, a vstup do svatyně svatých, který byl tvořen silnou oponou, se nazýval život. A v tom okamžiku, kdy Ježíš na kříži zemřel, se chrámová opona roztrhla. Co to znamená? Že jeho smrtí získali právo přístupu do Boží přítomnosti všichni. Když tedy, bratři, máme smělou důvěru, že smíme vstoupit do svatyně Ježíšovou krví, cestou novou a živou, kterou nám otevřel skrze oponu, to jest skrze své tělo (Židům 10, 19-20) …kdo přichází k Bohu, musí uvěřit, že Bůh je a že odplácí těm, kdo ho usilovně hledají. (Židům 11,6) Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám (Jakub 4,8).

Ježíš sám se svobodně pohyboval všude: na „nádvoří pohanů“, když komunikoval a večeřel s hříšníky, celníky a prostitutkami, na něž měla jeho služba největší vliv, neboť ti, kdo si uvědomují, že jsou hříšní, vědí, že nemají výmluvu a potřebují zachránit. Lidé ho za to kárali, ale to ho neodradilo. Nejvíc milují ti, kteří vědí, že jim bylo odpuštěno mnohé.

Ježíš se pohyboval i v prostoru „svatyně“, když učil v synagogách, četl ze svitku Izajáše, nebo když už jako dvanáctiletý diskutoval v chrámě, kde ohromoval svými znalostmi i chápáním Písma. A vyučoval i v přírodě – ve slavném kázání na hoře, jak o něm píše Matouš, který je zřejmě stačil zachytit celé, protože jako bývalý celník uměl těsnopis, nebo z loďky na jezeře.

A jak rozebírá Pavel v epištole Židům, Ježíš sám je tím věčným, živým nejvyšším knězem, který nemusí opakovaně vcházet do svatyně svatých s krví obětních zvířat, protože jeho krev je zcela dostatečná na omytí všech lidí na světě od jejich hříchů.

Za třetí: Úcta k Bohu a Boží bázeň

Argument „paní z Orlickoústecka“ je správný v tom, že k Bohu je potřeba přistupovat s náležitou úctou, už proto, aby člověk neskončil mrtvý, vytažený za nohu ze svatých míst. Dva Áronovi synové zemřeli, když přinášeli na Boží oltář cizí oheň. Ananiáš a Sipora padli na místě mrtví, když lhali Duchu svatému. Nebyli chránění Ježíšovou krví a jejich těla nevydržela Boží přítomnost.

Člověka může jímat hrůza nad tím, že by mohlo dojít ke znesvěcování svatých věcí. Jak ale poznat, že člověk Boží věci znesvěcuje? A i kdyby, kdy a jak je na nás to řešit? Vztah k Bohu je v postoji srdce. Pokud by někdo pohrdl Božím slovem/Ježíšem, a ani by to nemusel vyslovit, dopustil by se znesvěcení Božího slova/Ježíše. Je to stejné, jako kdyby Boha zneuctil. Podle ubrusu se to nepozná. Někteří diskutující trefně zmínili, že když se dva nebo tři sejdou ve jménu Ježíše Krista, Ježíš je přítomen a textil není toho podmínkou. A že ubrus nefiguroval ani v popisu poslední sederové večeře, kdy Ježíš jedl beránka se svými učedníky. Tam se řešilo, kdo je a kdo není zrádce.

Bázeň Boží nás chrání před pošetilostí. Kde ale má člověk Boží bázeň vzít, pokud ji ještě nemá a ví, že mu něco schází? Může mu ji vnutit někdo zvenčí? Nemyslím. To, co je důležité, je očím neviditelné. I Malý princ věděl, že co je důležité, je v srdci. Boží bázeň je darem, který můžeme získat čtením Písma, přistupujeme-li k Bohu (a jeho Synu a Duchu a Slovu) s pokorou.

Za čtvrté: K čemu je církev dobrá?

Lidé, kteří se z postavení „ateista“ ocitnou v postavení „věřící“, zažívají něco podobného, jako když se narodí dítě. Jste v jiném prostředí a musíte se zorientovat v mnoha nových věcech. Čtete Bibli a mění se vám pohled na svět. Všechno je pro vás jiné. Okolí vám najednou nerozumí, ale vy chápete, v jakém jsou oni nebezpečí. Víte, že každý má svůj úkol, ale někteří o něm ještě nevědí, což je veliká škoda. Ostatně ani vy jste ho dosud neznali.

Nově narozené děti potřebují péči rodičů, a ta se jim dostává od učitelů a pastorů. Proroci pomáhají nabrat správný směr. Jste-li nemocní, potřebujete lidi s darem uzdravování, aby se za vás modlili. Potřebujete bezpečné místo pro své děti, kam by chodily do školky a do školy, kam by jezdily v létě na tábory, kde by potkaly své budoucí partnery. Komunitu, kde děti vzdělávat, s níž sdílet radosti i strasti, dávat a brát modlitební i praktickou pomoc. Je-li vás víc, můžete být efektivnější v dávání, realizovat i větší projekty.

Za páté: Milujícím Boha napomáhá k dobrému všechno

Marek Orko Vácha se bát nemusí a jistě se nebojí. Protože ví, že všechno napomáhá k dobrému těm, kteří milují Boha (Římanům 8,28), a k těm on jistě patří. A jeho příznivci již vyhlížejí další místa a připravují další akce, na které by ho mohli pozvat. Bude-li aktivován scénář exkomunikace, což podle některých hrozí, bude z lůna řeckokatolické církve vypuzen a hozen přes palubu, přestože se ho mnozí lodníci v této bouři snaží zachránit.

Snad se jim to povede. Ale kdyby ne: Pro některé upřímně věřící může být představa vyloučení z oficiální církve nepředstavitelná a nesmírně bolestivá, a je to pochopitelné, když s ní spojovali celý svůj život. Je třeba si ale uvědomit, že vyloučení z kterékoli církevní instituce není vyloučením z těla Kristova. K tomu žádná pozemská instituce oprávnění nemá. Je ale otázkou, jestli už nenastala doba, kdy se sklízí a sváží pšenice ze všech polí (církevních institucí a denominací), a kdy se na tom musí podílet všichni, kteří jsou k tomu povoláni, bez ohledu na institucionální původ či příslušnost.

Možná by šlo začít tím, co dělají věřící v rámci současných změn v USA pod heslem „Make America Pray Again“. Kdyby se celá naše země začala modlit k Bohu skrze Ježíše Krista jako za mistra Jana Husa, byli bychom na tom i lépe jako stát. Bůh je lepším garantem naší osobní i národní bezpečnosti než kterýkoli světový či evropský orgán či jeho lídr. Kdo se přidal k modlitbám, které Marek Orko Vácha vedl, začal už na zvyšování bezpečnosti a prosperity, své vlastní i naší země, pracovat.

Odkazy:

Na tuto anketu prosím, aby odpovídali pouze ti, kteří se považují za ateisty: