Kterak záchodová pravidla z Chrámového svitku z Kumránu přispěla k významnému archeologickému objevu

Když židovský historik Josephus v 1. století n.l. popisoval Jeruzalém, uvedl: Na západ od tohoto místa (věže Hippicus u Herodova paláce), klesá první (stará) hradební zeď přes místo zvané Bethso k bráně Esejců a pak se stáčí jižně, k nádrži Siloe (Válka židovská V, 145; dle překladu Thackerayho).

I když se od 19. století znalci dohadovali, že by „Bethso“ mohlo být řecké slovo odvozené z hebrejského spojení bet so´ah (=dům výkalů), definitivní jasno v tom udělal až Chrámový svitek, nejdelší svitek nalezený v kumránské jeskyni 11 (viz titulní foto). Tento svitek popisuje ideální, čistý Boží chrám ve svatém městě Jeruzalémě. Jak ale sladit ideální čistotu s nezbytnou lidskou potřebou vyměšování? I toto Chrámový svitek řeší: Na řádcích 13-16 ve sloupci XLVII uvádí: „Uděláte jim místo pro ruku (=latríny) za městem, kam budou vycházet, na severozápadě od městských domů se střechami a v nich jámy, do nichž budou klesat výkaly (so´ah), aby nebyly vidět na žádnou vzdálenost od města.“ (Yadin Y. 1985. The Temple Scroll, 178).

Stejnému problému věnoval pozornost i další svitek Pravidla války nalezený hned v první kumránské jeskyni, který obsahuje pravidla kumránské komunity Jachad ztotožňované většinou badatelů s esejci. V době na přelomu letopočtu bylo její centrum na místě archeologických vykopávek v dnešním Khirbet Qumranu (arabsky zřícenina Kumránu). Měli zde komunitní budovy, cisterny, nádrže k očišťování, společnou kuchyni a jídelnu, kamenné mlýny, hrnčířský kruh a pece a zařízení pro další druhy řemeslné výroby. Její (po většinu doby výhradně) mužští příslušníci, oddělení pro korupci tehdejších kněží od jeruzalémského Druhého chrámu, bydleli hlavně v jeskyních a stanových příbytcích v okolí. Přidružené výrobní středisko měli v nedaleké osadě Feshka. Ve svém sídlišti sdíleli společný majetek, očišťovali se a shromažďovali k poradám i ke společnému jídlu, vyráběli užitnou keramiku, psali na pergamenové svitky nejen pravidla své komunity, ale opsali i mnoho knih, které se později staly součástí Starého zákona. Svitky psané na poměrně trvanlivém pergamenu ze zvířecích kůží uchránili i pro nás tak, že je zabalili do lněných látek a vložili do hliněných nádob, které jejich hrnčíři k tomu účelu zhotovovali. V jeskyních suchého pouštního prostředí přetrvaly dva tisíce let. I když zde tato komunita fungovala jen něco přes dvě století, než ji v roce 68 n.l. rozprášili Římané a její činnost byla též na pár let přerušena zemětřesením v roce 31 př. n.l., zanechala významnější dědictví než mnohé jiné komunity. Zájemci se o ní mohou spoustu podrobností dozvědět ze zprávy archeologa Ronalda de Vauxe, který tyto vykopávky v Kumránu i jeho okolí řídil (česky zde). Moc pěkný přehled je dostupný také tady.

Pravidla války obsahují instrukce pro vedení svaté války proti zlu v posledních dnech. Tato jejich pasáž se týká rituálně znečišťujících vlastností tělesných výkalů i pohoršlivosti nahoty spojené s defekací: „V den boje s nimi nepůjde dolů nikdo, kdo je nečistý kvůli svým ‚výkalům‘, neboť s jejich zástupy budou svatí andělé. A mezi všemi jejich tábory bude prostor asi dvou tisíc loktů pro místo sloužící jako latrína, aby v okolí jejich táborů nebyla vidět žádná neslušná nahota.“ (1QM VII).

Tento text je přesnou paralelou k dalšímu Josephovu sdělení, který ve Válce židovské (2.147-149) napsal, že esejci nevykonávali o sabatu velkou potřebu (protože se drželi předpisů pro tento svátek, v němž se nevykonává žádná práce, tedy ani nekope do země; tím byl určen i den jejich půstu): V jiné dny vykopou metr hluboký příkop sekerou a zahalí se do pláště, aby neurazili paprsky božstva, a sedí nad ním. Vykopanou hlínu pak nasypou do příkopu. K tomuto účelu si vybírají odlehlejší místa. A přestože je toto vypouštění exkrementů přirozenou funkcí, je jejich pravidlem, že se po něm umývají, jako by se poskvrnili.

Jacob Milgrom, odborník na starověké izraelské pojetí čistoty a svatosti, to komentoval takto: „Díky Chrámovému svitku máme v externím zdroji oporu pro tvrzení, že kumránská skupina byla skutečně součástí esejského hnutí. Jeruzalémští esejci totiž praktikovali kumránský zákon (rozuměj: záchodové předpisy). Josephus nám navíc říká, že jedna z jeruzalémských bran se nazývala Esejská brána. Josephus ji lokalizuje do blízkosti místa zvaného Bethso. Dlouho se nevědělo, kde tato místa byla. Díky Chrámovému svitku jsou však oba problémy vyřešeny. Ukázalo se, že Bethso je hebrejské beth so'ah neboli „záchod“. (Brown 1983)

To ale ještě není k tomuto tématu všechno, co Kumrán vydal. V jeskyni 11 byla nalezena právě taková sekera nebo spíš malý krumpáč, o níž Josephus psal.

Poté, co bylo Bethso definitivně ověřeno, museli archeologové ještě objevit, kde se nachází. Severozápadní lokalizace z Chrámového svitku neseděla. Protože Josephus má jako historik značný kredit a podle jeho popisů se archeologové s úspěchem řídí, usoudili, že se jeho Bethso skutečně nachází při západní linii první hradební zdi starého Jeruzaléma.

Archeolog Bargil Pixner, který se snažil Esejskou bránu najít na základě archeologického průzkumu Henryho Maudslaye z roku 1874, v němž v 90. letech 19. století pokračoval Frederick Bliss, věřil, že Esejská brána leží v místě, kde se původní hradební zeď otáčí ze severojižního směru k východu, čímž do ohrazeného prostoru začleňuje i jihozápadní pahorek známý dnes jako hora Sijón, kde Ježíš těsně před ukřižováním večeřel se svými učedníky. Vně hradeb tam nalezl dvě mikve, nádrže na vodu určené k předepsanému očišťování, a poblíž i malý drenážní tunel ústící do údolí Hinnom, který považoval za Bethso.

Jižně od Citadely u Jaffské brány jeruzalémského Starého města prováděl v letech 1975-1978 vykopávky Broshi. Během nich byl objeven veliký tunel stoky dlouhé 16 m, vedoucí pod linií herodiánského opevnění u jižního hradebního příkopu směrem na západ. Západní část toho tunelu měří 14,6 m. Sestává ze dvou rovnoběžných kamenných zdí zakrytých shora kamennými deskami.

Od roku 1982 byly prováděny další vykopávky v části bývalého Herodova paláce, kde bylo směrem na východ objeveno dalších 27 m stokového tunelu o stejně impozantních rozměrech – je 1,2 až 1,45 m široký a 6,5 m vysoký. Do jeho skalního dna byl vyhlouben kanál 0,5 m široký a 1,15 m hluboký, ve kterém našli archeologové keramiku z 1. století n.l. a řadu kovových předmětů včetně mincí datovaných do doby správy Judska za Antonia Felixe (52-60 n.l.), tedy do období Druhého chrámu. Na západním konci tunelu je otvor široký jen 0,2 m na vylévání odpadní vody.

Tento stokový tunel vycházející z míst pod bývalými budovami Herodova paláce protínal hradby v místě, jež Brosi, Gibson a další renomovaní archeologové považují za Bethso. Táhl se přes půl kilometru dolů do údolí Hinnom. Je to údolí, kde bývaly v temných dobách úpadku přinášeny děti coby oběti pohanskému bohu Molochovi za zvuku bubnů přehlušujících jejich křik, když je upalovali zaživa. Skoro pořád tam hořel oheň; spalovaly se tam také odpadky. V Bibli se o tom píše ve druhé knize Královské 23,10 a v Jeremjášovi 19,6. Ze slov „údolí Hinnom“, hebrejsky ge´hinnom se odvozuje slovo popisující peklo či podsvětí, gehenna. Býval tam nejen oheň, ale i zápach. Ten fyzický i ten duchovní. Kdo by si nepřál, aby takové místo nikdy neexistovalo?

A co ta Esejská brána? Jak Pixner, tak i Brosi s Gibsonem mají „tu svoji“. Při Brosiho vykopávkách byly asi v polovině západní hradební zdi Starého města, jižně od stokového tunelu, objeveny základy komplexu hradební brány, jíž prochází novější hradební zeď postavená za otomanské nadvlády. Brosi s Gibsonem i další archeologové se domnívají, že jde o Esejskou bránu, o níž psal Josephus.
Její komplex sestává ze dvou souběžných zdí, vnitřní a vnější, z 1. století n.l. V každé té zdi byla brána s otvorem o šířce 3 m; tloušťka jejich zdiva byla 2,5 m a prostranství mezi nimi měřilo 30 × 11 m. Po obou stranách stály věže, jejichž půdorys byl 20 × 9 a 19,5 × 13,5 m. Celá stavba byla demolována buď roku 70 n.l. či brzo poté, při zničení jeruzalémského Druhého chrámu.

Tato brána sloužila jako vstup do přilehlého Herodova paláce (který byl později používán jako praetorium), tedy nikoli pro průchod veřejnosti do města. To však nevylučovalo veřejnou činnost v jejím okolí i na prostranství uvnitř brány. Starověké brány byly místy, kde se řešily důležité správní, právní i obchodní záležitosti. Vládci zde soudili lid a proroci jako Jeremiáš přinášeli Boží poselství. I když jsou obě adeptky na Esejskou bránu blízko sebe, ta blíž k Jaffské bráně se stala dějištěm události s velkým dopadem.

Protože v bráně bylo snadné kontrolovat dav, mohly se na tomto prostranství odehrávat i takové soudní procesy jako byl ten Ježíšův. Jan ve svém evangeliu (18,28 a dále) píše, že od Kaifáše dovedli Ježíše do vládního (tedy Herodova) paláce, kde ho Pilát vyslýchal a opakovaně vycházel „ven“ a dohadoval se s Ježíšovými žalobci, aby zjistil, co proti němu mají (Jan 18,29), a aby jim navrhl, že Ježíše propustí v rámci pesachové (=velikonoční) amnestie (Jan 18,38). Ve dvou dalších případech vyvedl „ven“ také Ježíše. Poprvé ho vyvedl krutě zbičovaného, možná proto, že doufal, že takový trest bude jeho žalobcům stačit: Pilát vyšel znovu ven a řekl jim: „Hle, vedu vám ho ven, abyste poznali, že na něm nenalézám žádnou vinu.“ Ježíš vyšel ven, měl na sobě trnový věnec a purpurový plášť. Pilát jim řekl: „Hle, člověk!“ Když ho velekněží a strážci uviděli, zvolali: „Ukřižuj! Ukřižuj!“ (Jan 19,4-6).

Nestačilo to. Žalobci Pilátovi pohrozili, že bude považován za odpůrce císaře, pokud Ježíše propustí, což chtěl udělat, ale bál se, aby neupadl u císaře v nemilost. Když ho tedy vyvedl „ven“ podruhé, usedl na místo, z něhož se vyhlašovaly rozsudky, jak napsal Jan (19,13): Když Pilát uslyšel tato slova, vyvedl Ježíše ven a usedl na soudní stolici na místě zvaném ‚Kamenná dlažba‘, hebrejsky ‚Gabbatha‘ (ČSP). To místo „venku“, kde Pilát vydal Ježíše k ukřižování, bylo v bráně sousedící s Herodovým vládním palácem. Dnes je na místě tohoto paláce parkoviště, pod nímž je vysoká navážka materiálu a jedná se o vykopávkách, které by ovšem vyžadovaly všechen ten materiál prosít.

Proč by se ale právě tato brána měla nazývat Esejská? Josephus zaznamenal ve Starožitnostech XV, 371-379, že jistý esejec jménem Menachem Herodovi prorokoval, že bude Židům vládnout. Od té doby měl Herodes esejce v oblibě. Jejich přítomnost v Jeruzalémě nepřekvapuje, protože Josephus také sdělil, že jsou v každém městě (Válka židovská 124) a že žijí v oddělených komunitách (Starožitnosti XVIII, 21). Je proto docela pravděpodobné, že díky čistotě, kterou pečlivě dodržovali, i Herodově přízni, jim bylo dovoleno utábořit se za hradbami v blízkosti brány, jíž se do Herodova sídla vstupovalo. Město totiž považovali za znečištěné a tábořili raději venku, kde měli i latríny. Pravidla zaznamenaná v jejich svitcích svědčila i o jejich pečlivém doržování Mojžíšova nařízení, že velkou potřebu je nutno konat vně tábora a produkt zahrabat (Deuteronomium 23,13-15). Město považovali za druh tábora. A protože bývalo zvykem pojmenovat brány podle místa, kam vedly, či podle něčeho význačného v jejich okolí, mohla ta brána dostat své jméno podle nich.

Ať již esejci sídlili při této hradební zdi severněji či o něco jižněji, je víc než symbolické, že se místo právní stoky, kde byl namísto skutečného viníka ze strachu odsouzen k smrti ten, na němž nebyla nalezena vina žádná, nachází poblíž stoky skutečné. Pilát to měl na WC dostatečně blízko.

Ježíš dobře věděl, že ve skutečném pekle, též nazývaném „podsvětí“, je to daleko horší než kdy bylo v údolí Hinnom. Proto byl ochoten to všechno podstoupit, aby v něm nikdo z lidí nemusel skončit.

V autentickém hebrejském textu Zjevení nalezeném v indickém Cochinu (manuskripty Oo.1.16 a Oo.1.32) je zapsáno, co Ježíš řekl Janovi: Byl jsem mrtev a teď žiji, od věků na věky, a mám klíče od smrti a pekla (ha mavet ve ha gei-hinnom). (Zjevení 1,18; Van Rensburg 2021-2024).

Není už nutné zalidňovat peklo. Je zač být vděčný.

Zdroje: