Mojžíšovy knihy že (ne)napsal Mojžíš?

Po dlouhá staletí nikdo nepochyboval, že autorem Mojžíšových knih je Mojžíš, až do 19. století, kdy někteří začali prosazovat takzvanou dokumentární hypotézu připisující autorství Tóry jiným, žijícím celá staletí po Mojžíšovi. Zpochybňováním autorství a datace Tóry je však zpochybňována i věrohodnost jejího poselství. Mojžíšovy knihy se tím dostávají do kategorie fikce.

Věrohodností Bible se zabývalo několik mých předchozích příspěvků, které čerpaly z poznatků archeologie, archeoseismologie a geologie. Pojďme se teď podívat na svědectví samotného biblického textu.

Profesor biblické katedry Zalmana Šamira na Bar-Ilanově univerzitě v Izraeli, Joshua Berman, zpočátku dokumentární hypotézu zastával, ale po důkladném studiu ji musel zamítnout. Považuje za nutné hledat stopy egyptské kultury v Tóře, která obsahuje kromě pravidel a legislativy také značnou část nejen židovských, ale i světových dějin.

Vyjití (=exodus) Izraelců z Egypta je událostí, kterou si v poslušnosti Božího příkazu celý židovský národ každoročně připomíná během pesachu. Tento svátek došel v Novém zákoně svého naplnění v tom, co se událo na Golgotě. Všichni proto asi znají pojmy „deset egyptských ran“ a „hod beránka“. To ale není zdaleka to jediné, co si Izraelci z Egypta přinesli. Profesor Berman našel v Tóře množství egyptských vlivů nejen v oblasti frazeologie, jmen a běžných pojmů každodenního života, ale i ve výrazech typických pro faraonův dvůr a jeho administrativu, včetně uzavírání mezinárodních smluv.

Například výraz mocná ruka a vztažená paže, jsou v hebrejské Bibli použity mnohokrát - ale vždy jen v souvislosti s vyjitím z Egypta nebo s faraony. Proč je bibličtí autoři nepoužili i pro jiné případy Boží intervence ve prospěch jeho lidu? Jde o typicky faraonský „vítězný“ obraz, který se začal objevovat v době Střední říše; v době Nové říše už byl běžný a výrazem „mocná paže“ bývali dokonce označováni sami faraoni. V Tóře naopak pyšného faraona ničí svou mocnou paží Stvořitel (Hoffmeier 1986).

Dalším podobným výrazem je stravovat nepřátele jako plevy/strniště. Ani zde nejde jen o biblické rčení; použil ho Ramses (Ramesse) II. ve své básni Kádeš, která pojednává o jeho vítězství nad Chetity. V řadě rysů se podobá vítězné Mojžíšově písni po přechodu Rákosového moře z 15. kapitoly Exodu, kde se v 7. verši píše: Strhl jsi své protivníky, strávil je jako strniště. Autor této biblické písně musel být obeznámen se stylem vyjadřování na faraonově dvoře v době Nové říše.

Poslední Mojžíšovo poselství k izraelskému lidu v Deuteronomiu má stejnou strukturu jako četné smlouvy (je jich už známo asi 40) uzavírané v oblasti Blízkého východu ve druhém tisíciletí před naším letopočtem - preambuli, historické pozadí, smluvní ustanovení, svědky, ukládá povinnost písemného vyhotovení smlouvy a končí kletbami jako následky nedodržování smlouvy, a s požehnáními, která přicházejí v důsledku jejího dodržování. I autor smluvního textu v Deuteronomiu tyto smlouvy musel znát, když používal jejich formát.

Z Mojžíšových knih se dá dovodit i to, že jejich autor znal místopis Egypta v době Nové říše lépe než místopis Kanaanu. V Genesis 33,18 například cítil potřebu sdělit, že „Jákob přišel do města Šekemu, které je v kenaanské zemi“. Pokud by to psal někdo žijící v Izraeli, nedávalo by to upřesnění smysl.

Nejsilnějším svědectví je ale skutečnost, že v celé Tóře se ani jednou nevyskytuje název nejdůležitějšího města Bible, Jeruzaléma, přestože se o oblasti, kde leží, mluví ve 22. kapitole Genesis. V ostatních knihách počínaje knihou Jozue je přitom jmenováno asi 700krát.

V Numeri 11,5 můžeme číst, jak Izraelci, když vyšli z Egypta, vzpomínali v pustině na to, co v Egyptě jedli „zadarmo“: okurky, melouny, pórek, cibuli a česnek. Hérodotos, řecký historik z 5. století př. n.l., ve svých Dějinách (2.124) uvedl, že si při prohlídce pyramid všiml nápisu, který sděloval, že dělníci dostávali k jídlu pórek a cibulí.

Egyptského původu je řada hebrejských slov pro „obyčejné“ věci běžného života. Hoffmeister uvádí, že sem patří například slovo pro akácie (šittim), stromy, jejichž dřevo bylo použito na stavbu stánku, nebo slovo koš, býlí, smola, rákos, řeka či břeh. Podobných příkladů lze nalézt mnoho.

Deuteronomium 28,27 píše o neléčitelných „egyptských vředech“, což je dle různých autorů nemoc vázaná na Nil a pravidelné kolísání jeho vodní hladiny.

Také hebrejská jména významných postav Tóry jsou egyptského původu:

Faraon v Bibli jako by ale byl „noname“, bezejmenný. Bible o něm mluví jenom jako o faraonovi. Že by autor Mojžíšových knih jeho jméno neznal? Jakkoli se to může zdát podivné, egyptské záznamy ukazují, že to odpovídá praxi Nové říše v druhé polovině druhého tisíciletí před naším letopočtem. I když faraonové konkrétní jména a další tituly měli, jak je zřejmé z nápisů jednotlivých faraonů na kartuších i jinde, používali pouze titul „faraon“. Od prof. Hoffmeiera se dozvídáme, že se tento termín v Egyptě používal jako samostatný titul bez připojování osobních jmen od 15. do 10. století, konkrétně od vlády Thutmose III. Odpovídá to datování Tóry a pomáhá při určení autorství. Mojžíš byl prostě „in“.

Nad každým lidským vládcem je Bůh. Jméno Boha Izraele, JHVH, se vyskytuje v celé Bibli velice často, téměř sedm tisíckrát; více zde. Je častou součástí jmen lidských: Jeremi-jah (přepisovaný do češtiny jako Jeremiáš nebo Jeremjáš), Eli-jah (Elijáš), Jeho-šua (zkráceně Ješua = Ježíš; znamená Jehovah zachraňuje). Taková jména měla většina judských králů a třetina židovských mužů. Jak si všiml Craig Davis, s výjimkou Jehošuy, syna Nunova, který se původně jmenoval Hošea (= on zachraňuje), než ho Mojžíš před vysláním na zvědy do keaanské země přejmenoval (Numeri 13,16), se však v celé Tóře nevyskytuje žádné jméno člověka, jehož součástí je jméno JHVH.

Vysvětlení najdeme v samotné Tóře. Když Mojžíš přijímal u hořícího keře své životní poslání, bojoval s pochybnostmi, zda ti, k nimž je posílán, ho přijmou. Stvořitel ho proto vybavil poznáním svého jména: „Toto řekneš synům Izraele: JÁ JSEM mě k vám poslal. … Jehovah [JHVH], Bůh vašich otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův, mě k vám poslal; to je mé jméno navěky… Abrahamovi, Izákovi a Jákobovi jsem se zjevil jako Bůh všemohoucí, ale svým jménem JHVH jsem se jim poznat nedal“ (Exodus 3,13-15; 6,3). Mojžíš toto jméno znal a svěřil ho Jozuovi, ale v době vzniku Tóry se ještě nestačilo rozšířit mezi lid.

V Tóře nenajdeme ani Boží tituly „Pán zástupů“ či „Svatý“, používané v pozdějších dobách často. Tóra také nepoužívá jména kanaanských božstev, jejichž typickým zástupcem je Baal. Svědčí to pro její vznik v době před vstupem Izraelitů do keaanské země.

Autor Tóry věděl, jak egyptské ženy rodily: v dřepu nebo v kleku „na stoličkách“, tedy na dvou cihlách nebo kamenech (Exodus 1,16). Dosvědčují to i texty na papyrech a jedno takové porodní místo z poloviny druhého tisíciletí př. n.l. bylo v roce 2001 objeveno.

Tóra také vykazuje dobrou znalost egyptského vozatajství. První egyptská zmínka o válečných vozech pochází ze 16. století př. n.l. Tóra říká, že k pronásledování Izraelitů použil faraon šest set královských vozů (Exodus 14). Zdá-li se toto číslo někomu přehnaně vysoké, nechť uváží toto: V největší vozové bitvě světové historie u Kádeše nasadili Egypťané proti Chetitům asi dva tisíce vozů. Mojžíš počítal dobře.

Pátá kapitola Exodu přináší recept na výrobu cihel - z bláta a slámy. Stejná metoda je známá z nástěnných maleb v Rekhmirově hrobce z 15. století př. n.l., tedy z období Nové říše, které zobrazují otroky vykonávající namáhavou práci. Vlevo nahoře nabírají vodu, aby s její pomocí vytvořili blátivou hmotu na cihly.

V Exodu je i podrobný popis deseti ran „proti všem bohům Egypta“ (12,12). Studium těchto ran ukazuje, že každá z nich byla namířena proti jednotlivým božstvům egyptského panteonu z druhého tisíciletí př. n.l.

Skutečnost, že další biblické knihy z Tóry citují, by sama o sobě mohla postačovat k jejímu uznání jako prvního pramene. Vnitřní důkazy v textu Tóry navíc soustavně a konzistentně dokazují, že Tóra byla sepsána na konci druhého tisíciletí před naším letopočtem, a že ji nenapsal otrok, ale vysoce vzdělaný člověk vyučený i v mezinárodní diplomacii – Mojžíš. Jemu samotnému se můžeme věnovat někdy příště.

Našinec tedy ve světle všech těchto skutečností těžko chápe, jak mohl protestantský teolog Julius Wellhausen (1844-1918), otec dokumentární hypotézy, který je považován za hebraistu, arabistu, biblistu, islamologa a orientalistu, souhlasit s pozdějším datováním Tóry a předpokládat, že ji napsal někdo z těch, kteří byli usazeni v Izraeli dávno po vyjití z Egypta. Tady je věta, kterou o tom sám řekl: „Při jedné náhodné návštěvě v Göttingenu v létě 1867 jsem se prostřednictvím Ritschla dozvěděl, že Karl Heinrich Graf klade Zákon [Tóru] za Proroky, a aniž bych znal jeho důvody pro tuto hypotézu, byl jsem připraven ji přijmout“.

Christopher Eames napsal: „Čím lépe pochopíte, kolik je v Tóře Egypta, tím těžší je uvěřit, že byla napsána v prvním tisíciletí př. n.l. Kdyby tomu tak bylo, jistě by svou historickou přesností představovala jedno z nejdokonalejších děl literárního podvodu“.

Člověku se v této souvislosti připomíná Pavlova rada Timoteovi: „Zachovej, co ti bylo svěřeno, vyhýbej se prázdným světským řečem a protikladným tvrzením toho, co se falešně nazývá poznání, k němuž se někteří přiznávali a zbloudili ve víře.“ (1.Timoteovi 6,20-21)

Zdroje: