Mravenčí práce. Kde se ji ale naučili?

Díky Ondřeji Sekorovi jsme se poučili o mnohém ze života velkých mravenců z rodu Formica, kteří stavějí nápadné hnízdní kupy z jehličí v lesích. Existuje ale spousta dalších druhů mravenců, kteří obývají skoro celou suchozemskou část světa, kromě oblastí mrazu, sněhu a ledu. Uvádí se, že biomasa jejich těl vyvažuje biomasu těl lidských. I mravenec je, podobně jako člověk, tvorem sociálním. Jedinec by bez společenství dlouhodobě nepřežil.

Jako si člověk staví obydlí, mravenci si stavějí hnízda. Jsou různé lidské domy a jsou i různá mravenčí hnízda. Tropičtí mravenci rodu Oecophylla si pomocí svých larev slepují hnízdo ze živých listů na stromech. Jejich larvy tvoří lepkavé, na vzduchu tuhnoucí sekrety podobné pavoučím vláknům. Mravenčí dělnice uchopí larvu a pracuje s ní jako my s tavnou pistolí. Stimuluje ji, aby produkovala sekret a přikládá larvu na potřebná místa tak, aby na nich sekret ulpěl. Ostatní dělnice přitahují vhodné listy k sobě a drží je, dokud nejsou slepené. Někdy přitom předvádějí neskutečné výkony – tvoří dlouhé řetězy z vlastních těl a pracují koordinovaně na více místech. Jednotlivé larvičky tím, že věnují svoji zásobu lepivé hmoty na výrobu společného příbytku, přicházejí o svoji individuální ochranu, protože si pak nemají z čeho vytvořit svůj vlastní kokon, ale spolu s ostatními sdílejí chráněný prostor, na jehož vytváření se podílely.

Artistické a současně lezecké výkony výškových prací při stavbě hnízda: Mravenci druhu Oecophylla smaragdina vytvářejí živé řetězy, jejichž pomocí přitahují listy k sobě, aby je mohli spojit. Na prvním obrázku se mravenci připravují na svis, na druhém situace před spojením řetězce visícího shora s partou čekající dole a na třetím obrázku je živý řetězec již spojen a mravenci ho postupně zkracují tak, aby horní list přitáhli ke spodnímu. Na hlavním obrázku vedle titulku je výsledek.

Tady můžeme vidět výsledek práce mravenčích tkalců - hotové hnízdo:

Mravenci z rodu Dorylus netvoří hnízdo trvalejší povahy, ale seskupují se do roje, čímž vytvoří „hnízdo“ z vlastních těl:

Podobně i obávaní tropičtí nájezdní mravenci z rodu Eciton tvoří ze svých těl, navěšených na sebe jako řetízky, dočasné bivaky, uvnitř kterých chrání královnu.

Pozoruhodné jsou i způsoby, jimiž si mravenci zajišťují potravu. Draví nájezdní mravenci z rodu Eciton burchelli v tropech Ameriky zlikvidují vše živé, včetně velkých organismů, kterým se nepodaří uprchnout z dosahu jejich postupujícího roje. V Asii podobně působí mravenci rodu Pheidologeton, kteří se pohybují v rojnici. Spoluprací při lovu dosáhnou nájezdní mravenci na kořist takové velikosti, jakou by samotný mravenec neulovil.

Jiné druhy mravenců se orientují na rostlinnou potravu. Mezi těmi vynikají tropičtí listoví mravenci střihači z rodu Atta, kteří mají několik velikostních kategorií dělnic specializovaných na různé druhy práce. Ty největší sklízejí listy ze stromů a kouskují je na tak velké části, jaké dokážou unést. V hnízdě je pak porcují menší dělnice na menší a menší kousky, až vznikne drť, kterou ukládají do předem připravených podzemních komůrek. Tam slouží jako substrát pro pěstování určitého druhu houby, který je podobný substrátu, na jakém my pěstujeme hlívu ústřičnou.

Mycelium, malý kousek té houby, si královna matka donesla jako věno z rodného hnízda v ústech a ty nejmenší dělnice pečují o to, aby v substrátu rostla jenom tato houba, a ne jiné druhy hub, které průběžně vytrhávají. Když vyroste „ta jejich“, sklízí ji. Slouží pak za potravu celému hnízdu. To bývá značně veliké a někdy v podzemí dosahuje plochy fotbalového hřiště s mnoha komůrkami nejen pro vajíčka, larvy a kukly, ale i na substrát, se substrátem aktivním, na kterém roste houba v různých fázích zralosti, i vyčerpaným, který je v komůrkách, jež mravenci zaslepují. Celá stavba je vybavena důmyslným systémem ventilace. Tito mravenci dokážou přemísťováním zeminy změnit modelaci terénu na velkých plochách a při sběru listí oholit celé stromy.

Zde vidíme mravence rodu Atta při sklizni a transportu listů do hnízda:

Abychom nezůstávali jen v tropech, podívejme se i do teplých a suchých oblastí, kde se mravenci musí uchýlit pod zem, stejně jako to v podobných podmínkách občas dělají lidé. Mravenci sběrači si nosí zralá semena do komůrek svých podzemních zásobáren.

Mravenci rodu Myrmecocystus si v době hojnosti nektaru střádají sladké šťávy do zásobáren živých: Některé dělnice se přichytí ke stropu a nechají se ostatními krmit, až se jim mnohokrát zvětší zadeček:

V době nouze zase zásoby ze svých zadečků vydávají. Kde je ale poklad, tam se vkrádají zloději. Nejen ti z říše zvířat; i lidé si rádi pochutnají na těchto medových sladkostech:

Z našeho prostředí známe mravenčí pastevce. Ti „pasou“ mšice, které roznášejí na mladé výhonky a listy. Mšice nabodávají rostlinná pletiva a sají sladkou mízu, která na jaře proudí z kořenů vzhůru. Tu pak už jen mravenci nasávají ze zadečku mšic, který jim slouží jako pípa. Když to dělají včely, máme z toho medovicový med. Když nestačí medovici z lip napadených mšicemi odsávat ani mravenci, ani včely či další odběratelé, medovice kape na zem a pod lípami je všechno ulepené.

Nevidíme však už v akci podzemní pastevce, žluté mravence druhu Lasius flavus žijící v zemních kupách na našich pastvinách a loukách, kteří roznášejí malé mšice na kořínky trav. Protože většinu času tráví pod zemí, není je moc vidět, ale na transportu materiálů se podílejí také, byť ne v tak velkém rozsahu jako listoví mravenci rodu Atta.

Řada druhů našich mravenců se živí semeny rostlin. V některých zemních kupách malého černého mravence druhu Tetramorium caespitum byly nalezeny stovky až tisíce semínek rozrazilů, druhu Veronica officinalis a V. chamaedrys, a velké množství obilek psinečku obecného Agrostis capillaris. Zkuste někam k mraveništi položit pár semínek těch druhů rostlin, které mají mravenci rádi, a uvidíte, jak rychle zmizí.

Některé druhy bylin mravencům dokonce vytvářejí lahůdky v podobě dužnatých částí semen, takzvaná „masíčka“, odborně zvaná elaiosomy, která mravence přitahují. Tím, jak se semeny manipulují, pomáhají tyto druhy rozšiřovat. Tady jsou semena několika našich druhů bylin s těmito mravenčími pochoutkami:

Semena několika rostlin tvořících elaiosomy. U druhů, s nimiž se setkáváme v naší přírodě, jsou uvedeny i české názvy. Zleva doprava a odshora dolů:

Pokud si však mravenci donesou nějaká semena do mraveniště, pečlivě z nich odstraní klíčky nebo je rozpůlí či dokonce rozčtvrtí, aby jim v mraveništi nevyklíčily. Podobně čistí i okolí mraveniště ode všech rostlin, protože kdyby jim ty rostliny mraveniště zastínily a přerostly, tak by půda zvlhla a neměli by kde vyhřívat své kukly. Jak to asi vědí?

Můžeme přemýšlet o tom, jak je to v přírodě úžasně zařízené, i jak je možné, že toho o mravencích i o nás věděl tolik už Šalamoun, který už asi před třemi tisíci lety napsal (Přísloví 6, 6-11):

Jdi k mravenci, lenochu, podívej se na jeho cesty, abys zmoudřel. Ačkoliv nemá vůdce, dozorce ani vládce, připravuje si v létě pokrm, shromažďuje ve žni svou potravu. Dokdy budeš ležet, lenochu? Kdy se probereš ze spánku? Trochu spánku, trochu dřímoty, trochu složit ruce a poležet si — a tvá chudoba přijde jako tulák a tvá nouze jako ozbrojenec.

Následující historka patří do kategorie „Věda v županu“: Kdysi byl jistý nejmenovaný šéf nejmenovaného vědeckého ústavu konfrontován s uvedeným Šalamounovým citátem. Rezolutně prohlásil, že není možné, aby mravenci neměli vůdce. Kdo by je jinak řídil? Zní vám to také jako výrok z doby totalitního řízení?

V říši mravenců se většina komunikace odehrává přes chemické signály. Příslušníci jedné kolonie se mezi sebou poznávají podle pachu. Těla mravenců jsou malé chemické bomby. Disponují chemickými zbraněmi – stříkají na nepřátele chemickou obranu ve spreji, nejčastěji kyselinu mravenčí. Zanechávají si pachové stopy se zprávami, kde je zdroj potravy. Když nakapete na živého mravence chemikálii, kterou uvolňuje mrtvé mravenčí tělo, budou ho ostatní vynášet na své smetiště tak dlouho, dokud nevyčichne, bez ohledu na to, jak moc sebou škube a mrská.

Chemického signálu kolonie však zneužívají mravenčí parazité – cizí druhy mravenců používající stejný pachový signál jako kolonie, do níž se infiltrovali. Vetřelci však postupným soužitím ztrácejí svou funkčnost, až nakonec používají jen ty funkce, které jim pomohou pokračovat v existenci druhu, ale v plné závislosti na hostiteli. Takový parazitický vztah je popsán například u mravence druhu Teleutomyrmex schneideri, který parazituje na již zmíněném černém mravenci Tetramorium caespitum. Královny parazita jezdí na zádech královen hostitele jako na koni, živí se její potravou a kladou každou minutu 1-2 vajíčka, o něž dělnice hostitelského mravence vzorně pečují. Pokud se však taková parazitická královna oddělí od hostitelské kolonie a opustí ji, je zcela ztracena.

O mravencích i dalších tvorech by se dalo psát ještě dlouho. Protože je kniha Hölldoblera a Wilsona již zcela vyprodaná, tento příspěvek se pokusil přiblížit alespoň něco málo z jejího obsahu těm, kteří si ji už koupit nemohou.

Pokud by někdo užil básničky, pomocí nichž by tyto informace mohl přiblížit i hodně malým dětem, může se podívat sem.

Anketní otázka se ptá na to, co je vaším hlavním zdrojem informací o mravencích a hmyzu obecně:

Zdroje: