Pyl na Turínském plátně bez růžových brýlí Maxe Freie

To, že existuje velká pestrost tvarů pylových zrn, díky níž lze poznat dokonce i druh rostlin, z něhož pyl pochází, už asi většina z nás ví, třeba díky fotografickým soutěžím.

Mnozí máme díky „zlatému dešti“ představu, že pyl je žlutý. Včelaři z prostředí s pestrým rostlinstvem však vědí, že různé druhy rostlin vytvářejí pyl v barvách pokrývajících širokou barevnou škálu, a že dokonce existuje i výrazně růžový pyl, ze slézu lesního (Malva sylvestris), viz poslední odkaz. Dle všeho ale nosil růžové pylové brýle i palynolog Max Frei studující pyl na Plátnu. Někteří sindonologové (vědci zabývající se studiem jemného lněného plátna, do něhož dle všeho zabalili Ježíšovo tělo před jeho položením do hrobu) komentují jeho závěry tak, že jsou „příliš dobré na to, aby mohly být skutečné“.

Co tím chtějí říct? Že mají problém věřit, že by seznam druhů rostlin, které Max Frei sestavil na základě svého studia pylových zrn Turínského plátna (a později i obličejové roušky z Ovieda), a který svědčí o tom, kudy Plátno putovalo, než se dostalo do Evropy, odpovídal skutečnosti. Nejpodrobněji to popsal Gaetano Ciccone v obsáhlém souhrnu z roku 2011, kde shromáždil proti Freiovým závěrům mnoho námitek; některé jsou slabé. Uveďme zde ty podstatné:

Vzorky prachu s pylem odebrali z Turínského plátna tito vědci: Max Frei v letech 1973 a 1978, Giovanni Riggi v letech 1978 a 1988, Raymond Rogers v roce 1978 a konečně Pier Luigi Baima Bollone v letech 1978 a 2002. Z těchto badatelů pouze ten první oznámil jednoznačné výsledky.

Max Frei pracoval kriminalistickou metodou lepicí pásky, kterou převzal i Raymond Rogers z projektu STURP, když v roce 1978 odebíral vzorky na mikrochemické analýzy pro McCrona. Riggi použil metodu odsávání a zachycování na filtrech. Frei pásky údajně ihned po odběru slepil k sobě, aby nedošlo k druhotné kontaminaci, ale existují fotografie, kde jsou proužky pásky nalepeny na podložní sklíčka. Ať tak či onak, jednotlivá pylová zrna pak uvolňoval po naříznutí pásky a přenášel k očištění a nafixování do média pro mikroskopování.

Frei uvedl, že po prozkoumání pylových zrn, která ulpěla na lepicí pásce, tato identifikoval jako pocházející zdruhů rostlin sloužících jako geografické indikátory – rostou jen v určitých oblastech: 21 druhů typických pro Izrael; 15 středomořských druhů; 6 druhů typických pro Anatolii; 9 druhů rozšířených jak v Izraeli, tak v Anatolii; 1 druh typický pro Konstantinopol; 10 druhů typických pro Itálii a Francii; 1 druh ze severní Afriky; 1 neznámý druh.

Max Frei počítal s tím, že pyly těchto druhů se šířily větrem, ale některé z nich se šíří pouze pomocí hmyzu. Především však míra přiřazení pylových zrn k druhům je velice sporná, protože pylová zrna některých druhů se dají na základě morfologických znaků přiřadit pouze k rodům nebo dokonce jen k čeledím. Freiův současník, palynolog Scannerini k tomu v roce 1989 uvedl, že pro přesné přiřazení pylu k určitému druhu je nutné provést měření na mnoha zrnech, protože zrna mají různé tvary a z různých úhlů se jeví jinak.

Max Frei prezentoval ve svých přednáškách i publikacích pouze fotografie pylových zrn (i z elektronového mikroskopu) z rostlin srovnávacího materiálu, tedy z herbářových položek a sběrů, nikoli ta pylová zrna, která na svých páskách našel. Ta jsou totiž ve špatném stavu, často pokrytá tukovými povlaky a inkrustovaná minerálními látkami.

I palynolog z Izraelského úřadu pro starověk, prof. Uri Baruch, se při revizi Freiových závěrů v roce 1998 v určení některých druhů zmýlil. Baruch zjistil, že Freiovy pásky obsahovaly průměrně 8 pylových zrn na 5 cm2. Sám prozkoumal 31 pylových zrn, která Frei izoloval ze svých lepicích pásek pro pozorování pod mikroskopem, a z Freiových druhů potvrdil čtyři. Z toho správně jen tři, Prosopis farcta, Ricinus communis a Scabiosa prolifera, ale jeho určení pylových zrn jako patřících druhu Gundelia tournefortii jiní palynologové jako prof. Litt rozporovali. Palynoložka Marzia Boi se domnívá, že patří některému druhu z rodu Helichrysum a dostala se na Plátno s balzamovací směsí.

Frei také tvrdil, že pořídil fotografie z elektronového mikroskopu i z odběru z roku 1978, ale jeho pásky z té doby, které jeho vdova přenechala organizaci ASSIST, jsou neporušené a vypadá to, že z nich žádná zrna neextrahoval. Také své fotografie pylu současných rostlin prezentoval tak, aby si posluchači a čtenáři mysleli, že jde o pylová zrna, která odebral z Plátna.

Jsou též otazníky nad Freiovým datováním pylů pomocí srovnávání s palynologickými profily z takových sedimentů v Izraeli, jako Mrtvé moře či Genezaretské jezero. Pylových zrn, které odebral, totiž bylo příliš málo na potřebné statistické hodnocení.

Takže to vypadá, že i když pylová zrna na Turínském plátně byla (a ještě jsou), mnohé si Max Frei přikrášlil, aby podpořil přijetí některých hypotéz, hlavně o tom, kudy v historii cestovalo nejen Turínské plátno, ale i obličejová rouška z Ovieda.

Kvalitní výsledky zkoumání pylů z Plátna pomocí elektronové mikroskopie zveřejnil Lucotte v roce 2015. Měl k dispozici trojúhelníček (1,36 mm dlouhý se základnou 0,6 mm) vyříznutý z lepicí pásky, pomocí níž sejmul vzorek z oblasti obličeje nedaleko krevní skvrny Riggi v roce 1978. Našel na něm 10 pylových zrn, z nichž tři patřila rohovníku obecnému Ceratonia siliqua, jehož plody jsou známé také jako „svatojánský chléb“. Jedno zrno určil jako patřící druhu pouštní palmy a jedno zmarlice jidášově, Cercis siliquastrum. To jsou stromy rostoucí v Izraeli. Dvě pylová zrna určil jako pocházející z druhu pomněnky chlumní Myosotis ramosissima, která pravděpodobně pocházejí z květin, jež lidé kladli na Plátno, aby získali posvěcený materiál. Dodnes se dají koupit pohlednice s částmi rostlin, jež se dotkly uctívaných předmětů.

Současní badatelé však nejsou odkázáni jen na mikroskopické metody, jakkoli pokročilé. Metody analýzy DNA jsou již schopné i z jediného pylového zrna určit druh rostliny, z níž to zrno pochází, takže při znalosti DNA spolehlivě stanovených druhů rostlin lze zjistit, ze kterých rostlinných druhů byl na Plátno pyl přenesen. Barcaccia a kol. analyzovali prach získaný z Plátna odsáváním a podařilo se jim sekvenovat 77 PCA amplikonů, které přiřadili k 19 taxonům rostlin z Evropy, Středomoří, severní Afriky i Blízkého východu. Asi polovina jich ale pocházela z okraje Plátna, jehož se prokazatelně dotýkalo mnoho lidí nejen rukama, ale i rty a vousy, takže nelze určit, zda rostlinná DNA pochází z pylu, z plodů nebo z jiných částí rostlin. Nezbyde tedy než analyzovat DNA jednotlivých pylových zrn, máme-li se s jistotou dozvědět, které rostliny na plátně zanechaly svůj pyl.

Falešné datování stáří Plátna metodou C14 je křiklavým příkladem podvodu ve vědě z konce 80. let, jež dle odborníků zbrzdilo práce na zkoumání Plátna asi o 30 let. Ještě předtím se však Max Frei nejspíš ve snaze napomoci Boží věci dopustil podvodu, který není tak zřejmý, ale o to víc mohl být ničivý.

A jak se vůbec Max Frei k Turínskému plátnu dostal? V roce 1973 byl přizván jako člen expertní komise, která měla posoudit pravost fotografií a při posuzování požádal turínského kardinála Pellegrina o povolení k odběru vzorků, které obratem získal.

I „svatá“ lež má však krátké nohy a „dobré“ motivy mohou vykonat medvědí službu. Když Uza podržel Boží schránu, protože se bál, aby nespadla, na místě při ní zemřel (2. Samuelova 6,6-7). Když Ananiáš se Safirou z 5. kapitoly Skutků Petrovi lhali, okamžitě zemřeli též. Max Frei zemřel v roce 1983; některé jeho práce vyšly až po jeho smrti. Vděčíme mu však za to, že pyl na Plátně objevil a některé druhy rostlin i správně identifikoval. Otevřel tak cestu k dalšímu zkoumání Plátna z hlediska pylu, byť toto zkoumání současně na delší dobu zastavil, protože jeho výsledky byly předkládány jako nezpochybnitelné.

Anketní otázka se ptá, zda si přejete, aby se ve studiu pylu na Turínském plátnu pokračovalo:

Zdroje: