To světlo, které svítí ve tmě, není jen pro věřící - je pro všechny lidi

Lidé by si mohli myslet, že Vánoce s betlémem, který zobrazuje scénu po narození Ježíše, jsou jen pro věřící, pro křesťany. V křesťanském prostředí se „vánoční příběh“ z Lukášova evangelia čte kolem Vánoc nejčastěji. Apoštol Jan však při příchodu Ježíše zdůrazňuje něco jiného: Světlo, které svítí ve tmě, které tma nemá moc omezit, a které svítí pro každého.

Tomu, kdo se ptá, proč se Vánoce neslaví v den skutečného Ježíšova narození, se dostává odpovědí, že tento den nelze s jistotou zjistit, nebo že se i všichni pohanští bohové narodili 25. prosince, a že zvrhlé oslavy jejich narozenin jako saturnálie ve starověkém Římě, během nichž přestávalo platit právo a spravedlnost, se snažila církev nahradit něčím milým, pokojným a nadějným. V této souvislosti je zajímavé, že letos, v roce 2024, připadá na 25. prosince i svátek světel, Chanuka. Zimní svátek, na který přišel do jeruzalémského Chrámu i Ježíš.

Připomeňme si tedy, co napsal Lukáš:

V téže krajině byli pastýři, kteří pobývali venku a v noci drželi hlídky nad svým stádem. A hle, postavil se k nim Pánův anděl a Pánova sláva je ozářila; i zmocnil se jich veliký strach. Anděl jim řekl: „Nebojte se. Hle, zvěstuji vám dobrou zprávu o veliké radosti, která bude pro všechen lid, že se vám dnes narodil Zachránce, který je Kristus Pán, v městě Davidově. Toto vám bude znamením: Naleznete děťátko zavinuté do plenek a ležící v jeslích.“ A náhle se s andělem objevilo množství nebeského vojska chválícího Boha a říkajícího: „Sláva na výsostech Bohu a na zemi pokoj mezi lidmi Božího zalíbení.“ (Lukáš 2, 8-14, ČSP)

Janovo evangelium mluví o pravém světle, které poskytuje světlo každému, nejen věřícím: „Bylo tu pravé světlo, které osvěcuje každého člověka, a to přicházelo na svět“ (Jan 1,9; ČSP).

O tom světle psal už Izajáš v 9. kapitole:

Lid, který chodí v temnotě, uvidí veliké světlo. Na ty, kdo přebývají v zemi stínu smrti, zazáří světlo. (Iz 9,1; ČSP)

Tady se můžeme podívat na hebrejský text Izajáše 9,1 zapsaný v aramejském čtvercovém písmu:

Čte se to takto: Haam haholechim bachošech rau or gadol jošvei beerec calmavet or naga alehem.

Doslovný překlad: Lid chodící v té temnotě uviděl světlo veliké, sídlícím v zemi stínů (a) smrti světlo se ukázalo.

To slovo calmavet, stíny smrti, se vyskytuje i ve 23. žalmu, který se často recituje či zpívá, zvlášť na pohřbech: „I kdybych měl jít roklí stínů smrti, nebudu se bát zlého, protože ty (Bože) jsi se mnou“.

A jak by zněl Janův text o světle v hebrejštině? Jan 1,4-5:

V něm byl ten život (dosl.: „V něm byly ty životy“, bo haju chajim)

A ten život byl to světlo pro syny člověka (vehachajim haju hair livnej haadam)

A to světlo svítilo do té temnoty a ta temnota ho nepřekonala (vehaor meir bachošech ve hachošech lo hisigo).

V temných dnech zimy předcházející roku jeho narození byl Ježíš ještě v útrobách své matky. Přijmeme-li časové určení rabína a autora mnoha betsellerů Jonathana Cahna, přišel na svět jako pesachový (velikonoční) beránek na jaře, kdy se tito beránci rodili. Na pastvinách kolem Betléma, kde se chovali pro chrámové oběti; pastýři hlídali v noci svá stáda hlavně v době, kdy ovce rodily jehňata. Více zde.

A kde trávil Ježíš temné dny poslední zimy svého pozemského života před ukřižováním? Na to přišel historik, archeolog a textový znalec James Tabor na základě textu Markova a Janova evangelia a průzkumem jeskyní v jednom vádí v dnešním Jordánsku.

Markovo evangelium je nejstarší a převzali ho ze značné části i Matouš (asi z devadesáti procent) a Lukáš (asi z osmdesáti procent), kteří ho doplnili. Proto jsou si tato tři evangelia podobná. Janovo evangelium se od těchto tří podstatně liší. Bývalo označováno jako značně teologické a nepříliš užitečné pro hledání konkrétních věcí, například lokalit na mapách. Toto hodnocení se v posledních letech mění. Nejen s ohledem na citování dlouhých pasáží Ježíšových slov, ale i na chronologii – jak šly události za sebou.

Například Marek 1,4-5 vypráví, že Jan (Jochanan) křtil v poušti v Jordánu a přicházela k němu celá Judea i Jeruzalém, vyznávali své hříchy a on je ponořoval. Kde tehdy Jan byl? Mysleli bychom, že na jihu u spodního toku Jordánu, kde se vlévá do Mrtvého moře. Lukáš 3,2-3 nám ale říká, že se Jan pohyboval na delším úseku podél Jordánu: „šel do celé oblasti kolem Jordánu“, působil po obou jeho březích.

Jan 1,28 pak prozrazuje, že Jan „křtil v Betanii za Jordánem“. O místu této Betanie se vedou diskuse. Jan 3,22-23 však sděluje velice zajímavou informaci: Ježíš šel se svými učedníky do krajiny v okolí Jordánu, zatímco Jan křtil v Ainon u Salimu. Rozdělili si pole působnosti. Salim je na severu. Tel Salim je pahorek či hora Šalem, asi 2 km na západ od Jordánu. V okolí jsou vydatné prameny čisté vody, v níž se dnes chovají ryby a využívá se i k zavlažování polí.

Marek 10,1 mluví o poslední Ježíšově cestě ze severu na jih do Jeruzaléma, kdy šel z Kafarnaum na severu do Judska a za Jordán. Tedy, že přešel Jordán ze západu na východ. Jan (10,40) říká, že když se Ježíše snažili zajmout, přešel Jordán k místu, kde Jan prvně křtil, a zůstal tam.

Kde tedy Ježíš během té poslední zimy byl? Přímo proti Tel Salim/Šalem je za Jordánem biblický potok Kerít, což znamená „zářez“, arabsky Wadi el-Yabis či Wadi el-Rayyan. Ukrýval se tam Eliáš před Achabem; havrani mu tam nosili ráno i večer chléb a maso (1Kr 17). Stal se místem úkrytu i pro Ježíše a jeho skupinu. A v dobách římského plenění se stalo útočištěm i pro Ježíšovy následovníky, kterým Ježíš už předem radil utéct „do hor“. Strávili tam podle historika Eusebia tři a půl roku. Vádí Kerít má převýšení 1500 m a v jeho četných jeskyních našlo několik expedic vedených J. Taborem střepy keramiky z doby Ježíšova života.

Můžeme se ptát, kdo je vlastně ne/věřící. Kdo ne/potřebuje světlo. Někdy se až tváří v tvář smrti ukáže, jak na tom jsme. Jób poté, co přišel o deset dětí, prohlásil: „Nahý jsem vyšel z nitra své matky a nahý se tam navrátím; JHVH dal a JHVH vzal. Budiž požehnáno jméno JHVH“ (Jób 1,21; ČSP). Nebyl ochoten přiznat smrti jakýkoli význam. Věděl, že si ty děti s manželkou sami vyrobit nedokázali, že je dal Bůh. Když pak dospěl k osobnímu vztahu s ním a dostal dvojnásob všeho co při zkouškách ztratil, dětí dostal zase „jen“ deset. Proč? Protože o těch deset prvních nepřišel. Možná i pro ztrátu těch prvních deseti se teď může už pořád radovat ze všech svých dvaceti dětí.

Styk se smrtí člověka znečišťuje, protože ho skrze smutek ze ztráty blízkých otevírá myšlenkám na lákavost smrti vlastní. Přiznáváme-li smrti velký význam, je to jako kdybychom ji uctívali a dávali jí přednost před Dárcem života. Kněz se proto nepřibližoval k mrtvému, i kdyby to byl jeho otec či matka, aby svým neúměrným žalem nepředal touhu po smrti ostatním (Leviticus 21,11). Dosvědčoval sobě i druhým, že Bůh jako dárce života je silnější než smrt. Jinými slovy: Že světlo zahání temnotu, i tu duchovní. Svůj postoj k těmto skutečnostem si potřebujeme ujasnit všichni. Vánoce i Chanuka jsou k tomu velmi vhodné.

Někdo by mohl namítnout, že Ježíš se přece smrti podrobil. Ano, ale díky tomu, že měl čistý trestní rejstřík hříchů, ho neměla právo udržet. Proto nad ní zvítězil, má klíče od smrti i pekla (Jan 1,18). Abychom od ní nemuseli být sužováni my.

Zdroje: