Turínské plátno – svědek antisemitské šikany

Seberme odvahu otevřít jen zřídkakdy prezentovaný, další druh Ježíšova utrpení na kříži dosvědčený Turínským plátnem (dále jen Plátno, více zde) jako obrazovou dokumentací. I ti, kteří Plátno léta studují, se těmto věcem často vyhýbají, protože pro mnohé je už samotné pomyšlení na ně bolestné a zraňující.

Na Plátně totiž není jen obraz těžce fyzicky mučeného muže, v celé délce postavy zepředu i zezadu, ale někteří na něm rozlišili i různé předměty, jako například mince na očích, viz tento příspěvek. Nejsou zde však jediné.

O žádném jiném muži v historii nemáme doklad o tom, že by byl ukřižován jako korunovaný trnitou korunou, jak se o tom píše v Bibli. Na Plátně je obraz muže s krvavými skvrnami na hlavě, jež svědčí ani ne tak o trnitém věnci jako spíš o přílbě. Lze namítnout, že ukřižovaných byly v historii tisíce (trest smrti ukřižováním zrušil po 500 letech jeho používání až Konstantin ve 4. století našeho letopočtu), a že tedy i králů, zesměšňovaných před ukřižováním bolestivým a zraňujícím nasazením trnité koruny, mohlo být více než ten jeden.

O Ježíši se ale píše, že byl král Židů, nikoli král jiného národa – a že to bylo jeho provinění, jak zaznamenali evangelista Matouš ve 27. kapitole 37. verši: Nad hlavu mu dali nápis o jeho provinění: „Toto je Ježíš, král Židů“ i Marek v 15. kapitole, verši 26: „Byl napsán nápis o jeho vině: Král Židů“. Také další dva evangelisté, Lukáš a Jan, uvedli, že nad Ježíšovou hlavou byl takový nápis. Lukáš 28,38: „Byl nad ním nápis napsaný řeckými, latinskými a hebrejskými písmeny: „Toto je král Židů“. Jan 19,19: „Pilát napsal a upevnil na kříž nápis, na kterém bylo napsáno: Ježíš Nazaretský - král Židů“ (Český studijní překlad). V latině to, co se překládá jako „vina“ či „provinění“, zní titulus. Znamená„rozsudek“ nebo„trestný čin“. Bible požaduje dva svědky, a tady máme hned čtyři.

Podle čeho by bylo možné poznat „židovství“ krále Židů na první pohled? Židé jsou označováni jako „národ Knihy“ – tou Knihou se myslí 39 starozákonních knih sestávajících z pěti Mojžíšových knih tvořících Tóru, z Proroků (Neviim) a Spisů (Ketuvim), které byly za Ježíšova života jediným záznamem Božího slova k lidem - jediným Písmem. V této Knize je také napsáno, že si má Boží lid přivázat Jeho slovo k čelu a k ruce: „Ať jsou tato slova, která ti dnes přikazuji, ve tvém srdci.. Přivaž je jako znamení na ruku, a ať jsou značkou mezi tvýma očima“ (Deuteronomium 6, 6-8). Totéž se opakuje v Deuteronomiu 11,18: „Vložte tato má slova do svého srdce a do své duše. Přivažte je jako znamení na ruku, ať jsou značkou mezi vašima očima“.

Toto nařízení Židé odedávna dodržovali a stále dodržují tak, že si koženými pásky (ty se nazývají tefilin) přivazují na čelo a k nedominantní ruce malou koženou krabičku (zvanou fylaktérium) obsahující pasáže z Písma, s nimiž se modlí, viz titulní obrázek. Židovští chlapci jsou ve třinácti letech uváděni mezi dospělé při obřadu bar micva, kdy čtou hebrejský úsek z Písma a poprvé se veřejně modlí s modlitebními řemínky a fylaktérii. Tyto modlitební řemínky jsou specifické pouze pro Židy: příslušníci jiných národů je nepoužívají.

Používal takové modlitební řemínky a krabičky také Ježíš? On dbal na to, aby dělal vše, co Otec požaduje, tak není důvod o tom pochybovat. Ježíš se k tefilin vyjadřuje na začátku 23. kapitoly Matouše, kde mluví o učitelích zákona a farizeích, kteří „všechny své skutky dělají proto, aby je lidé viděli. Rozšiřují své modlitební řemínky a prodlužují třásně svých oděvů..“ (5. verš). Nekritizoval tedy samotné používání modlitebních řemínků, ale okázalé vystupování těchto mužů, kteří se předváděli i pomocí modlitebních řemínků a třásní. Snaha o získání pozornosti ostatních svědčí o závislosti na lidech místo na Bohu, která podle 17. kapitoly Jeremiáše vede k prokletí.

V jedné kumránské jeskyni bylo nalezeno dobře zachovalé fylaktérium z Ježíšovy doby, jež se dostalo do rukou izraelského archeologa Yadina z Hebrejské univerzity, který hned poznal, oč jde, byť bylo daleko menší než fylaktéria používaná v současnosti. Byla to jen 20 mm dlouhá a 13 mm široká taštička z kousku kůže, přehnuté a ze tří stran sešité k sobě. Uvnitř jako v kapsičce byly čtyři maličké svazečky tenoučké kůže, každý ve své jamce. Největší měřil 27 mm na výšku a 44 mm na šířku, každý byl převázaný vlasem a popsaný tak droboučkým písmem, že se na 27 mm vešlo 26 řádků textu z druhé a páté knihy Mojžíšovy: Exodus 13,9; 13,16; 6,8 a 11,18; Deuteronomium 6,4-9 a 11,13-21. Čtyřkomorová krabička pro čtyři svitečky se připevňovala na čelo a jednokomorová pro jeden větší svitek na ruku.

Starých modlitebních řemínků i fylaktérií bylo nalezeno více, některé dál od Kumránu v judské poušti. Přestože jsou některé porušené, staly se samostatným předmětem studia řady badatelů, kteří je zkoumali i jako textové prameny. Biblické texty byly nalezeny nejen uvnitř fylaktérií, ale i na řemíncích. Pouze v Kumránu, kde bylo mnoho těch nejoddanějších, kteří zde Písmo opisovali, však byly na řemíncích nalezeny dlouhé pasáže z Exodu 12,43–13,16 a z Deuteronomia 5,1-6,9 a 10,12-11,21.

Teď už jistě tušíte, že také na obrazu muže na Turínském plátnu někteří badatelé rozlišili obraz modlitebních řemínků a obou fylaktérií a nalezli odvahu o tom referovat.

Když ve třicátých letech 20. století sestavil Paul Vignon seznam čtrnácti znaků, které dokládaly, že se obrazem na Plátně řídili různí umělci přenášející Ježíšovu podobu především na ikony, jedním ze společných znaků bylo obrácené V na čele muže, jehož podobizna na Plátně zůstala. Všiml si toho i Haralick, když v roce 1983 dělal analýzu obrazu Plátna, a označil to za linii tvořenou fylaktériem hlavy. Dále na tom pracovali Whangerovi a potvrzují to i nové analýzy obrazu s vysokým rozlišením, byť jiní tvrdí, že jde o pareidolii, tedy něco jako „vidím to, co vidět chci“. Je ale otázka, zda to neplatí u těch z druhého tábora obráceně, tedy: „Nevidím to, co vidět nechci“. Posuďte sami.

Na tomto obrázku z videa na odkazu níže jsou vpravo viditelné linie na obrazu levé paže muže na Plátně, jež jsou na obrázku vlevo zvýrazněny zakreslením řemínků. Všimněte si, že i světlé skvrny od krve mají na této levé paži zvláštní, jakoby přerušovaný vzorec či texturu.

Přítomnost modlitebních řemínků na těle našeho muže Plátna lze vysvětlit tak, že se s nimi modlil již v Getsemanské zahradě, kde byl zajat, a že na něm zůstaly i během výslechů, šikany, bičování a ukřižování jako „krále Židů“, a protože byly potřísněné „krví života“, musel s nimi být také uložen do hrobu.

Jako kdyby všeho toho mučení nebylo dost, Whangerovi si na hrudi muže všimli obrazu dalšího předmětu, který provedením připomínal kamej v té době vládnoucího císaře Tiberia či jeho portréty na medailonech, prstenech nebo mincích.

Proč byl císařův obraz pro „krále Židů“ tak ponižující? Velekněz Starého zákona nosil předepsaný oděv, jehož součástí byl náprsník s dvanácti kameny; každý izraelský kmen byl připomínán jiným vzácným kamenem. To vyjadřovalo práci velekněze, který se za všechen lid modlil a přinášel za něj předepsané zvířecí oběti za hřích. Krev těchto zvířat přinášel Bohu k usmíření, s prosbami za odpuštění hříchů jeho samého i hříchů všeho lidu. V Novém zákoně tuto roli velekněze a zároveň i obětního beránka převzal Ježíš, který jako bezhříšný přinesl oběť sám sebe: Jeho krev vytekla k odpuštění všech hříchů každého člověka. Zvířecí krve od té chvíle už k tomu není zapotřebí. Je napsáno, že „Bůh toho, který nepoznal hřích, za nás učinil hříchem, abychom se my v něm stali Boží spravedlností“ (2 Kor 5,21).

Byli to nejspíš římští vojáci, kteří Ježíše již předtím mučili a posmívali se mu, kdo mu pověsil na krk přívěsek, který se nejvíc podobal kameji s postavou císaře Tiberia sedícího se svou matkou Livií na trůnu jako božský vládce a současně velekněz. Z obrazu toho přívěsku na Plátně visí něco jako dva svazky tenkých provázků či třásní. Whangerovi se domnívají, že šlo o třásně z Ježíšova pláště, které z něj odstranili ti, kteří losovali o jeho oděv. Třásně na oděvech Židů jsou jejich dalším poznávacím znakem. Podle Numeri 15,38-39 mají lidem připomínat Boží přikázání. Římští vojáci takové třásně nepotřebovali. Použili je ale k možná poslednímu skutku šikany, když je přivázali k císařovu talismanu, kterým Ježíše k jeho potupení ozdobili na hrudi, kde nosil náprsník velekněz, čímž současně potupili nejen úřadující velekněze Annáše a Kaifáše, ale i všechen židovský lid.

Ježíš ale umíral za všechny lidi, tedy i za Tiberia a také za ty římské vojáky, kteří ho mučili, aby nikdo nemusel trávit věčnost na tom nejhorším místě, kde není ani špetička soucitu a vlídnosti, natož lásky.

Ježíšovou smrtí na kříži a jeho vzkříšením se otevřel přístup do Boží přítomnosti i pohanům. Dnes můžeme vidět s modlitebními řemínky nejen muže, jejichž doménou tefilin dlouho byly, ale občas i ženy. A v talitu, modlitebním šálu s třásněmi, se věřící z pohanů, muži, ženy i větší děti modlí naprosto běžně. Na mnohých z nich je vyšitá stuha se šestým veršem Davidova 122. žalmu v hebrejštině, který je slovní hříčkou a zní velmi zvukomalebně: ŠAALU ŠALOM JERUŠALAJIM JIŠLAJU OHAVAJICH; zpívané to zní takto: www.youtube.com/watch?v=TXKeVf4tFzQa v českém překladu: Žádejte o pokoj pro Jeruzalém! Ať se daří těm, kdo tě milují.

Zdroje: