Vládce, který své zemi přivodil zkázu

Přestože Mojžíš s tímto faraonem hojně komunikoval, nikde ho ve svých pěti knihách konkrétně nejmenuje. Odpovídá to dobové zvyklosti, jak se můžete dočíst tady.

Existuje ještě další možnost: Mojžíš jméno tohoto faraona zapsal, ale při pozdějších revizích bylo z biblického textu odstraněno, aby se vymazala jeho památka, jak se domnívají někteří badatelé citující Izajáše a poukazující na to, že jména jiných faraonů se v Bibli vyskytují. Izajáš 26,13-14: Jahveh, náš Bože, kromě tebe nad námi vládli jiní páni, ale jen u tebe zmiňujeme tvé jméno. … Ty jsi je potrestal a zahubil a dal jsi zahynout všem památkám na ně.

Absence faraonova jména v Bibli otevírá prostor pro množství spekulací. Různí autoři tipovali faraona exodu v hodně širokém časovém záběru, od 24. stol. př. n.l. do konce 7. stol. př. n.l. Případnější je tedy spíše otázka, kdo nebyl faraonem exodu, protože „seznam podezřelých“ je dlouhý:
Pepi I. (prof. Anati), Necho II. (prof. Finkelstein), Amenhotep II. (řada autorů), Dedumose II. (D. Rohl), Tom-Taoui-Toth (I. Velikovský), Neferhotep I. (D. Down), Thutmose II. (A. Edersheim), Merenre Nemtyemsaf II. (H. Hoech), Merneptah (I. Asimov), některý Thutmose (Josephus), některý Amenhotep (Manetho), Bakenranef (Tacitus), Hatšepsut (Diodorus), Achnaton (toho tipoval slavný psycholog Sigmund Freud) a Ramses II. (Ridley Scott, režisér filmu Exodus: Bohové a králové).

Kdo tedy byl TÍM faraonem exodu?

Egyptské dějiny patří díky množství archeologických nálezů a písemných památek k těm nejvíce probádaným. Po archaickém období se člení na říše (stará, střední a nová) s přechodnými dobami, v nichž vládly rodové dynastie faraonů. Většina dynastií vládla jak hornímu Egyptu pod záštitou supí bohyně, v bílé koruně a se symbolem lotosu, tak i dolnímu Egyptu pod záštitou bohyně v podobě kobry, s červenou korunou a se symbolem papyru.

Vláda faraonů nad celým Egyptem z dynastií staré a střední říše byla přerušena vládou Hyksósů, semitských pastýřů, kteří se přistěhovali z Kanaánu. Hyksósové je egyptský výraz, který znamená „pastýřští králové“. Vládli severní části Egypta ve druhém přechodném období během 14. a 15. dynastie, asi 1650-1550, podle jiné chronologie 1670-1570 př. n.l. Jejich centrem v nilské deltě, biblické zemi Gošen, bylo město Avaris/Tell el-Dab'a, kde archeolog Manfred Bietak nalezl četné doklady nejen o jejich pobytu i po svržení vlády Hyksósů v 16. stol. př. n.l., ale i o jejich náhlém opuštění této lokality v polovině 18. dynastie. Poslední nalezená keramika pocházela z doby Amenhotepa II.

Vláda Hyksósů v Egyptě se pozoruhodně shoduje s biblickým popisem první části pobytu Izraelitů v Egyptě počínaje Jákobovou rodinou. Dokonce i dnes, po 3 500 letech, je dnešní průměrný Egypťan přesvědčen, že Hyksósové byli Židé a spojuje je se zkázou a chaosem (dle egyptologa O. Goldwassera, Jerusalem Post, 19. července 2020).

Dobytí Egypta Hyksósy se nápadně podobá událostem zaznamenaným v 1. kapitole knihy Exodus: Synové Izraele byli plodní, hojně se rozmnožovali, množili se a nesmírně se rozmohli; země jimi byla naplněna. Nad Egyptem pak povstal nový král, který Josefa neznal. Ten řekl svému lidu: „Hle, lid synů Izraele je pro nás příliš početný a příliš silný; pojďme, naložme s nimi chytře…“. (verše 7-10).

Za vlády Hyksósů v dolním Egyptě vládla hornímu Egyptu 17. dynastie faraonů z Théb. Její vládci se snažili ovládnout i dolní Egypt, což se jim podařilo asi v roce 1550 př. n.l. za vlády Ahmose I. Ten založil 18. dynastii Thutmosidů, s níž začala doba Nové říše. Většina odborníků se shoduje, že události spojené s vyjitím Izraelitů z Egypta se odehrávaly právě v období egyptské Nové říše, v letech 1570-1070 před naším letopočtem.

K určení roku exodu a datování biblické historie přispěl pozoruhodný objev záznamů na klínových tabulkách v Ninive (více zde). Biblická chronologie na základě 1Kr 6,1 a 1Pa 6 (19 generací od exodu až po stavbu Šalomounova chrámu) zařazuje exodus do roku 1446 př. n.l., což odpovídá době vlády 18. dynastie (asi 1570-1300 př. n.l.).

Datování egyptských dějin není stanoveno přesně, upravuje se podle nových objevů a používá „nízkou“ a „vysokou“ chronologii lišící se desetiletími. Máme ale už jasně dané období a vládnoucí dynastii, během níž k exodu došlo. Který faraon však v roce exodu vládl?

Toto je posloupnost faraonů 18. dynastie: Ahmose I. - Amenhotep I. - Thutmose I. - Thutmose II. - Hatšepsut – Thutmose III. - Amenhotep II. (=Amenopsis) - Thutmose IV. - Amenhotep III. - Amenhotep IV. (=Achnaton) - Smenchkare – Tutanchamon – Aj II. - Haremheb

Podívejme se teď blíže na faraony od Thutmose I. po Amenhotepa IV., kteří vládli v období, kdy s největší pravděpodobností k exodu došlo, a hledejme důkazy související s exodem (v dalším textu jsou zvýrazněné tučným písmem), které by pomohly odhalit totožnost faraona vládnoucího v roce exodu. Biblické texty jsou tučně kurzívou.

Thutmose I.
Zadával po celém Egyptě velké stavební projekty, které vyžadovaly obrovské množství pracovních sil.

Zplodil plně královskou dceru Hatšepsut (narozenou z jeho královské manželky Ahmose) a napůl královského syna Thutmose II. (narozeného z jeho vedlejší manželky Mutnofret). Aby Thutmose I. zajistil svému synovi právoplatné místo na egyptském trůnu, nechal svého osmnáctiletého syna oženit s jeho čtyřiadvacetiletou nevlastní sestrou Hatšepsut. To byla tehdy běžná praxe.

Thutmose II.
Byl to slabý a nemocný faraon. Jeho vláda byla krátká, trvala maximálně tři roky. Byl brutální, zabíjel muže a chlapce, jak dosvědčuje i Asuánský nápis z prvního roku jeho vlády: ..nenechám naživu ani jednoho muže.. Vojsko jeho veličenstva ty cizince porazilo, každého muže připravilo o život podle všeho, co jeho veličenstvo přikázalo…

Exodus 1:22: Farao přikázal celému svému lidu: ‚Každého narozeného syna vhoďte do řeky a každou dceru zachraňte živou.‘

Hatšepsut
Královská dcera Thutmose I., nevlastní sestra a manželka Thutmose II., porodila svému manželovi jen dceru Neferure. Po 22 let byla zastupující vládkyní syna svého manžela Thutmose III., který se mu narodil z konkubíny. Zpočátku užívala titul „královská/faraonova dcera“, později se stylizovala do mužského vládce, faraona. Její pozdější sochy proto potlačovaly ženské rysy.

Vládla pokojně a podporovala novou architekturu i výtvarné umění. Její otevřený chrám v Deir el-Bahri naproti Thébám (dnešní Luxor) je jedinečně zasazený do terénu. Členěním připomíná jeruzalémský chrám sestávající z nádvoří, svatyně a svatyně svatých a je protikladem tehdejších egyptských chrámů obehnaných zdmi jako pevnosti. Z jejích nápisů se můžeme dočíst, že měla „srdce plné lásky“, a že se její „duch přiklonil k cizímu lidu“.

Ve dvacátých a třicátých letech 20. století byly v prostoru jejího chrámu nalezeny dvě jámy plné úlomků jejích soch. I její nápisy byly zcela zničeny, překryty omítkou a přepsány jinými texty. Snaha o vymazání její památky, tzv. damnatio memoriae, byla systematická a téměř totální. Kdo byl viníkem? Mnozí badatelé se domnívají, že to byl faraon exodu, který se tak Hatšepsut pomstil za zkázu, kterou Egyptu přinesl Mojžíš, jehož pod jménem Senenmut, tedy „matčin bratr“ vychovala a chránila; více zde.

Thutmose III.
Byl synem Thutmose II. a konkubíny Iset/Isis. Byly mu dva roky, když jeho otec zemřel a jeho královská nevlastní matka Hatšepsut se mu stala na 22 let poručnicí. Pak vládl ještě 32 let a jeho dlouhá vláda po většinu první poloviny 15. století př. n.l. mu umožnila stát se největším a nejmocnějším egyptským faraonem, který Egyptu vydobyl historicky největší území. Jeho prvorozený syn, korunní princ Amenemhat, zemřel dříve než jeho otec.

Exodus 2,23-25: Během těch mnoha dní (po dlouhé době) [kdy byl Mojžíš v Midjánu], egyptský král zemřel, ale synové Izraele dále vzdychali kvůli té otročině a volali o pomoc. Jejich volání o pomoc kvůli té otročině vystoupilo k Bohu. Bůh uslyšel jejich sténání a připomenul si svou smlouvu s Abrahamem, s Izákem a s Jákobem a Bůh pohleděl na syny Izraelovy a Bůh se jich ujal.

Amenhotep II.
Nastoupil na trůn ve svých 18ti letech a vládl 26 let. Korunní princ Amenhotep, nejstarší syn Amenhotepa II., zemřel někdy po 20. roce vlády svého otce. Podle egyptologa Donalda Redforda se narodil během prvních pěti let vlády Amenhotepa II. a byl starší než následující vládce Thutmose IV.

Z několika královských nápisů vyplývá, že Amenhotep II. vedl tři rozsáhlá vojenská tažení; k těmto výbojům došlo ve třetím, sedmém a devátém roce jeho vlády. Během svého třetího tažení dovezl do Egypta zřejmě více než 101 000 zajatců z Levanty, což je nejvyšší počet otroků, které kdy do Egypta přivezl kterýkoli faraon. Když předchozí faraonové zabíjeli hebrejské chlapce, nedostávalo se zřejmě Egyptu pracovních sil.

Takový počet otroků vyžadoval schopného dozorce nad otroky. Nejslavnějším otrokářem je proto asi jeho přední úředník, vezír Rekhmire. Stěny Rekhmirovy hrobky z poloviny 15. století zdobí mimo jiné malby semitských otroků, kteří vyrábějí cihly z bláta, vody a plev (podle přesného receptu, který je podrobně popsán v 2. Mojžíšově 5). Nápis v Rekhmirově hrobce zní: „Raduj se, kníže, všechny tvé záležitosti vzkvétají. Skladiště pokladů přetékají …“.

Porovnejte to s textem v knize Exodus 1:11, kde se doslova píše, že izraelští otroci stavěli „města pokladů“. Zajímavé je, že verze Exodu 1,11 ze třetího století př. n.l. v Septuagintě označuje za klíčové egyptské město pokladů v této době Heliopolis. Na několika nápisech je tento faraon označován jako „Amenhotep, bůh, který vládne v Heliopolis“.

Amenhotep II. nepodnikal tak rozsáhlé dobyvačné a stavební akce jako jeho otec, avšak jeho stély v Amadě a Elefantině vyzdvihují jeho nelidskou krutost. Své významné zajatce například převážel na přídi své lodi hlavou dolů a jejich bezruká těla přibíjel na thébské hradby. Jiné zajatce ve velkých počtech upaloval. Byl zobrazován na voze se zajatci přivázanými k podvozku.

Na druhé polovině 26leté vlády Amenhotepa II., od jeho třetího tažení je nejpozoruhodnější, že neexistují skoro žádné archeologické nálezy, které se ho týkají. Nedochoval se ani jeden text o nějakém jeho důležitém činu či významném nařízení. Jeho stavby zůstaly rozestavěné a poškozené.

Co se stalo v druhé části vlády Amenhotepa II? A proč byla jeho vláda ve srovnání s vládou jeho otce tak krátká? Manuelian napsal, že Amenhotep II. byl mladý a zdravý. Je znám jako atletický faraon pěstující lukostřelbu a vozatajství. Přesto zemřel ve věku asi 40 let, což potvrdila analýza jeho mumie (CG 61069, z hrobky KV35).

Když bylo v roce 1907 zkoumáno mumifikované tělo Amenhotepa II., bylo plné neobvyklých nádorků. Elliot Smith, který ho studoval, napsal v knize Poznámka k mumiím v hrobce Amenhotepa II. v Bibân el Molouk (1907): „Kůže na celém těle [Amenhotepa II.] je hustě poseta malými tuberkulami.. jsou rozhodně neobvyklé.“ Přesná příčina smrti Amenhotepa II. není známa, ale tyto nádorky odpovídají biblickému popisu morových ran.

Existuje jeden nápis z 23. roku vlády Amenhotepa II., který svého místokrále v Núbii Usersateta varoval, aby si dával pozor na lid, jemuž vládne: Měj se na pozoru před jejich kouzelníky. Neposlouchej jejich slova a nevěnuj pozornost jejich poselství. Usersatet tento dopis nechal vytesat do kamene, je znám jako Usersatetova stéla Semna. Proč se Amenhotep II. zabýval nebezpečím ze strany cizinců, zejména jejich kouzelníků, v pozdní době své vlády? Je to náhoda, že biblický text popisuje žalostné selhání egyptských kouzelníků, kteří se snažili svými kouzly čelit znamením, která Bůh činil skrze Mojžíše a Árona? (viz Exodus 8,14-15).

Před více než dvěma tisíci lety dva egyptští kněží a historikové Manetho a Chaeremon napsali, že faraonem exodu byl Amenophis, což je v ptolemaiovské řečtině Amenhotep.

Thutmose IV.
Tento faraon vládl pouhých devět let ve druhé polovině 15. století. Byl otcem Amenhotepa III. Ačkoli byla jeho vláda krátká, je překvapivá. Mezi tlapami Velké sfingy v Gíze je Stéla snů, téměř čtyřmetrový žulový nápis z prvního roku jeho vlády s textem ospravedlňujícím ho coby jedinečnou a božskou bytost. Proč Thutmose IV. veřejně proklamoval svůj božský původ? Protože, jak napsal egyptolog Peter Manuelian, nebyl prvorozeným, tedy ani dědicem egyptského trůnu.

Co se stalo s prvorozeným synem Amenhotepa II., jehož místo zaujal Thutmose IV.? Někteří badatelé si kladou otázku, zda Thutmose IV. vraždil, aby se dostal na trůn. Pro tento názor však neexistují žádné důkazy. Egyptské záznamy odhalují, že ani Amenhotep II. nebyl prvorozeným dědicem trůnu.

Eodus 12,29-30: O půlnoci se stalo, že JHVH v egyptské zemi pobil všechno prvorozené od prvorozeného syna faraona, který seděl na svém trůnu, až po prvorozeného zajatce, který seděl v žaláři, i všechno prvorozené z dobytka. Tu farao té noci vstal, i všichni jeho otroci, i všichni Egypťané, a v Egyptě nastal veliký křik, protože nebyl dům, ve kterém by nebyl někdo mrtvý.

Amenhotep III.
Amenhotep III., otec Amenhotepa IV. (=Achnatona), vládl přibližně 40 let, od konce 15. století do počátku 14. století. Někteří egyptologové se domnívají, že položil základy náboženské proměny, k níž došlo za Achnatona.

Na rozdíl od většiny faraonů je Amenhotep III. charakterizován jako „pacifista“. Navzdory jeho dlouhé vládě je známo, že se zúčastnil pouze jednoho vojenského tažení na jih od Egypta, nikoliv na východ směrem ke Kanaánu, kam táhlo několik dřívějších faraonů. Amenhotep III. byl známý tím, že nechal vytvářet sochy. Zvláštní je, že asi šest set z nich je věnováno Sehmet, bohyni uzdravování. Proč takový důraz na léčení? Proč žádné války?

Z doby vlády Amenhotepa III. pochází další zajímavý nález: V nápisu na pylonu z jeho královské nekropole v Solebu se hovoří o nomádské skupině lidí nazývané „šasu (=nomádi) JHVH“. Je o nich zaznamenáno jen to, že se nacházeli východně od Egypta. Amenhotepův nápis je nejstarší známou zmínkou o jménu JHVH - Boha Abrahama, Izáka a Jákoba, který toto své jméno zjevil až Mojžíšovi a to hned třikrát (Exodus 3,15.16.18).

Je náhoda, že vláda Amenhotepa III. spadá do doby kočování Izraelců? A není zajímavé, že Egypt za vlády Amenhotepa III. zažil nezvykle klidnou dobu, po níž následoval kolaps egyptského náboženského systému?

Amenhotep IV. = Achnaton
Achnaton panoval na počátku 14. století př. n.l. Jak dokládají Amarnské dopisy, za jeho vlády nastaly v Kanaánu, který byl Egyptem ovládán, otřesy při obsazování Kanaánu lidem Habiru. Začalo kolem roku 1400 př. n.l. za vlády Amenhotepa III. a pokračovalo nejméně dvě nebo tři desetiletí. Achnaton ale neposlal Kenaancům proti lidu Habiru žádnou vojenskou pomoc.

Zrušil však polyteistický náboženský systém Egypta a nahradil ho monoteismem. Uctíval boha Atona, po němž se přejmenoval, protože ztratil víru v četné egyptské bohy. Jak to víme?

Nápis v chrámovém komplexu v Karnaku u Théb zaznamenává Achnatonovu výpověď: Chrámy bohů jsou v troskách, jejich těla nevydrží. Díval jsem se, jak se jeden po druhém přestávají zjevovat. Všichni přestali, kromě boha, který zrodil sám sebe. A nikdo nezná tajemství, jak plní své úkoly. Tento bůh chodí, kam se mu zlíbí, a nikdo nezná jeho kroky.

Řekl prakticky totéž co později David v 97. žalmu: Budou zahanbeni všichni, kdo slouží modlám, ti, kdo se chlubí nicotnostmi. Jemu (Jahveh) se klanějí všechny božské bytosti (verš 7). Achnaton pochopil a pojmenoval Stvořitele tak, jak dokázal. My máme tu výsadu, že máme na pomoc Bibli.

Zdroje: