Zrádný výstřih Markéty Habsburské a její nevhodný dar

Turínské plátno (dále jen Plátno) měří 8 × 2 babylonského lokte, což je 437 × 111 cm, a je tak jemné, že váží jen něco málo přes 1 kg. Přesná váha původního plátna není známa, protože se již část materiálu ztratila a jiný naopak přibyl se záplatami. Je jedním z nejstudovanějších a nejzkoumanějších archeologických objektů v historii lidstva. Nese komplexní obraz ukřižovaného muže se všemi znaky odpovídajícími detailnímu popisu ukřižování Ježíše Krista v evangeliích, zvláště v evangeliu Jana, který byl ukřižování osobně přítomen. Je zobrazením nejen přední, ale i zadní strany brutálně umučeného těla, včetně krve v okolí jeho ran. O obrazu na Plátně více v dalším příspěvku. Jak ale toto Plátno souvisí s Habsburky a s Čechy?

České země byly od roku 1526 pod vládou Habsburků, bohatého a vlivného rodu, jehož členové byli silně pobožní, stavěli kostely a podporovali kláštery. Jedinou dcerou Maxmiliána a Marie Habsburských byla Markéta Habsburská (1480-1530), která byla jako tříletá v provdána za třináctiletého následníka francouzského trůnu, budoucího krále Francie Karla VIII. Když se mu později naskytla výhodnější partie, zapudil ji v jejích deseti letech. Poté, co po třech letech manželství a v pouhých dvanácti letech zemřela první manželka Savojského vévody Filiberta II. (1480-1504) Jolanda Luisa, Markéta se stala jeho druhou manželkou a tím i vévodkyní Savojskou. Její milovaný manžel však jen tři roky po svatbě zemřel a Markéta se už znovu nevdala.

Savojští získali Plátno 22. 3. 1453 od Margaret de Charny, která „za cennou službu“ dostala od Savojského vévody Louise zámek Varambon a panství Miribel u Lyonu. Markéta Savojská byla proto až do své smrti roku 1530 výsadní majitelkou Plátna. Savojský rod ho vlastnil 530 let, až do roku 1983, kdy ho poslední Savojský ex-král Umberto II. odkázal papežské stolici.

Markéta věnovala kostelu v Chambéry, kde bylo Plátno uloženo, stříbrnou schránku na jeho uchovávání. Je doloženo, že 10. 8. 1509 ji na místo dovezl Laurent de Gorrevod, guvernér Bourg-en-Bresse. Do své poslední vůle sepsané v předchozím roce, 20. 2. 1508, nechala Markéta zanést požadavek, aby byl kousek Plátna věnován jejímu kostelu. Její závěť byla vykonána krátce po její smrti, asi počátkem roku 1531.

Je s ní spojován chybějící kousek Plátna o velikosti 14 × 9 cm, který nechali Savojští hned poté na Plátně doplnit záplatou. Plátno bylo totiž od roku 1506 každoročně vystavováno počátkem května, poté co papež Julius II vyhlásil 4. květen za svátek Svatého plátna. Záplata proto musela být zhotovena počátkem roku 1531.

Při záplatování byla použita francouzská technika neviditelného scelování. Jde o velice pracnou techniku. Když evropští tkalci ve středověku prováděli opravy látek, ručně vpichovali vlákna z nití záplaty do scelované tkaniny tak dovedně, že netrénované oko rozdíl mezi záplatou a původní tkaninou vůbec nepostřehlo. Bylo dokonce možné si vybrat, zda má být záplata neviditelná jen z lícové, nebo i z rubové strany.

Když pak 21. 4. 1988 odebírali proti doporučenému protokolu i proti vědeckým zásadám správného odběru vzorky k uhlíkové analýze C14, aby touto metodou stanovili stáří Plátna, z neznámého důvodu odebrali jen jediný (!) vzorek, a to právě z té záplatované části na okraji plátna. Přítomní svědčili, že ještě hodinu před odběrem nebylo jasné, jak bude odběr proveden. Obrazovou dokumentaci zajistily kromě fotografů i televizní kamery. Vzorek pak přenesli do vedlejší místnosti, kde byl rozdělen na tři části, jež byly zaslány do tří laboratoří pracující poměrně novou metodou. O podrobnostech odběru i o uhlíkové metodě datování se můžete dozvědět zde. Ty laboratoře pak asi celkem správně stanovily průměrné stáří směsného materiálu záplaty, v rozsahu 1260-1390, ale autoři studie publikované v únoru 1989, která tyto výsledky prezentovala, chybně přiřkli stáří záplaty celému Plátnu. Protože byla tato studie tendenčně a halasně medializována, mnoho lidí se začalo domnívat, že je Plátno středověkým artefaktem, přestože řada výsledků dalších studií to vyvracela.

Mnoho badatelů nezávisle na sobě dokládalo, že tkanina záplaty se od tkaniny Plátna liší v řadě charakteristik. Textilní odborníci poukazovali na viditelné rozdíly mezi záplatovanou a původní částí Plátna na fotografiích textilie, aniž by věděli, odkud pocházejí. Bylo zjištěno, že měrná hmotnost té části Plátna, ze které byly odebrány vzorky k C14 analýze, byla vyšší než měrná hmotnost ostatních částí Plátna. Souviselo to s tím, že v těsné blízkost odebraného materiálu ověřilo hned několik odborníků, různými metodami, podstatné množství bavlněných vláken spředených s vlákny lnu. Byla dokonce nalezena příměs červeného hedvábí a modrého saténu. Některé nitě byly spředeny opačně než jiné (po/proti směru hodinových ručiček).

Chemické, spektroskopické i mikroskopické analýzy prokázaly dobarvení v záplatované části (vyšší obsah hliníku, až 2 %, z hliníkového mořidla, barvivo získávané z kořene mořeny barvířské, Rubia tinctorum, alizarin, či vyšší obsah furfuralu vzniklého pyrolýzou pentózových cukrů tvořících arabskou gumu používanou k dobarvování látek). Poměr ligninu a vanilinu byl vyšší v původní lněné látce Plátna než ve lnu záplaty; obsah vanilinu se snižuje se zvyšujícím se stářím lnu.

Stanovení stáří různých materiálů obsahujících uhlík metodou C14, založenou na principu měnícího se poměru izotopů uhlíku C14 a C12 od okamžiku, kdy přestaly žít organismy, které ty materiály tvořily (rostliny byly odděleny od kořenů), je zatíženo řadou problémů. To platí zvláště v případech, kdy není přesně známo, co se, s kterým vzorkem v minulosti dělo. To dosvědčovali i ti odborníci, kteří touto metodou sami stanovovali stáří vzorků. V osmdesátých letech byla tato metoda poměrně nová. Některé vědní obory jako archeologie ji braly jen jako zdroj doplňujících údajů a pokud s ostatními výsledky uhlíkové datování nesouhlasilo, k jeho výsledkům se nepřihlíželo.

Mezi jednotlivými malými vzorky z této záplaty byly navíc rozdíly ve stanoveném stáří větší, než pravidla statistiky pro homogenní vzorky připouštějí. Stanovené stáří se lineárně zvyšovalo se vzdáleností od okraje. Bylo spočítáno, že směsný vzorek tvořený 60 procenty materiálu z roku 1500 a 40 procenty materiálu starého 2000 let by byl teoreticky datován do roku 1210. To odpovídá jak „stáří Plátna“ zjištěného metodou C14 a publikovaného v roce 1989 v časopisu Nature, tak i odhadovanému poměru původního a středověkého materiálu.

Časopis Nature je Mekkou badatelů. Honosí se vysokým impakt faktorem, který měří míru dopadu sdělovaných informací na vědeckou komunitu, a stejně tak vysokým procentem odmítnutých článků. Je snem mnoha vědců publikovat v něm výsledky jejich práce. Články přijaté k publikaci i jejich autoři dostávají vysoké ohodnocení. U tohoto článku ale redaktoři a recenzenti nevychytali vedle problémů se statistikou zásadní chybu - extrapolaci výsledků z malého, chemicky i mikroskopicky nedefinovaného vzorku Plátna na celé Plátno. I takové věci se ve vědě stávají.

Do úsilí odhalit tuto chybu a napravit škodu způsobenou i doprovodnou vlnou agresivní medializace „vědecky ověřené“ senzace, že „Turínské plátno je středověkým artefaktem“ a nemůže být tudíž autentické, však muselo být investováno mnoho mravenčí práce. Jeden archeolog situaci přirovnal k přebagrování archeologického naleziště před započetím vykopávek. Důkazy svědčící pro autenticitu Plátna jsou mnohé a přesvědčivé. Vraťme se teď ale k Markétě.

Zrádná záplata nebyla jediným Markétiným „přínosem“ Plátnu. 4. prosince 1532 vypukl v kostele v Chambéry požár, při němž dosáhla teplota bodu tání stříbra. Plátno bylo v poslední chvíli s nasazením života záchranářů z hořícího kostela vyneseno. Markétina stříbrná schránka se už tavila a žhavý kov na řadě míst Plátno propálil. Bylo poléváno vodou, která na něm zanechala skvrny. I přesto, že bylo ve schránce jako v přehřátém tlakovém hrnci s teplotou kolem 850, a kolem propálených míst byly později nalezeny stopy stříbra, obraz, který na Plátně zůstal, nebyl tímto zásahem viditelně ovlivněn. Vzniklé díry pak od 15. 4. do 2. 5. 1534 opravovaly Klarisky, jeptišky svaté Kláry, které Plátno tehdy také podložily tzv. holandskou látkou, k níž záplaty přišily.

Trojúhelníkové záplaty Klarisek se na dlouhou dobu staly součástí obrazu Plátna v podobě, jak ho dnes známe už z prvních fotografií Secunda Pia a Enrieho. Byly vyměněny až s příchodem 21. století. Tyto záplaty z roku 1534, i když byly dobarveny, aby s okolní látkou příliš nekontrastovaly, se ale nesnažily o neviditelnost. Nemohly nahradit obraz, který na některých jimi nahrazených místech původně byl. Jedna z těchto záplat dokonce zasahuje do skvrny „krve a vody“ po probodení „boku“ mezi 5. a 6. žebrem již mrtvého těla visícího na kříži, kopím římského vojáka, jak o tom svědčí Janovo evangelium (19.31-34).

Když si 23. 10. 1526 zvolili čeští stavové Ferdinanda I. Habsburského za českého krále, byla Markéta Habsburská členem rodiny, která vládla i našim zemím. A my dnes na jejích dvou počinech můžeme vidět, kam až různé „dobré skutky“ mohou vést. A také můžeme jen tiše doufat, že to stříbro, které propálilo tak nesmírně vzácný předmět, nepocházelo z českých stříbrných dolů. V Kutné Hoře se stříbro těžilo od počátku 14. století, pro celou Evropu.

Zdroje: