Článek
Ústavní soud zrušil trest peněžní pokuty uložený Ladislavu Vrabelovi za šíření poplašné zprávy o údajném záměru české vlády provést úder jaderným zbraněmi na Rusku. Vrabel se takto vyjádřil v (jednom z mnohých) živých vysílání na svých účtech na sociálních sítích v souvislosti s plánovaným nákupem letounů F-35. Ať už si o závěru soudu myslíme cokoli, nelze popřít, že svým rozhodnutím demonstroval velmi robustní ochranu svobody projevu v České republice.
Ústavní soud vyhodnotil Vrabelovo tvrzení jako „projev politické povahy“, které nelze omezovat – mimo jiné proto, že „kardinální význam svobody projevu v demokratickém právním státě musí v hraničních situacích vždy vést k upřednostnění její ochrany i za cenu ponechání některých potenciálně škodlivých projevů bez trestu, jinak riskujeme podstatně více.“ Ústavní soud také argumentuje, že pokud by byl Vrábelův výrok (chápán jako subjektivní interpretaci vládního kroku – tedy nákupu letounů, které teoretickou mohou nést jaderné zbraně) vyhodnocen jako poplašná zpráva, bylo by nutné obdobně posuzovat i spekulace o tom, že Rusku plánuje zaútočit na země NATO.
Nález Ústavního soud se také vyslovuje k boji proti dezinformacím jako celku a pomáhá načrtnout jasnější právní kontury této problematiky. Konstatuje, že dezinformace mohou představovat společenské riziko, ale zároveň varuje před tím, aby boji proti nim vyvolal více škody než užitku. Uznává, že „trestní postih úmyslného šíření nepravdivých zpráv (dezinformací všeho druhu), které mají poplašný charakter a vyvolávají nebezpečí vážného znepokojení alespoň části obyvatelstva, je in abstracto vzhledem k závažnosti hrozících následků opatřením, které lze považovat v demokratické společnosti za nezbytné zejména pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví (čl. 17 odst. 4 Listiny).“
Podle Ústavního soudu jsou situace, kdy by se šíření dezinformací právně postihovat mělo. Aby tak bylo možné učinit v rámci zákona o šíření poplašné zprávy, musí být dané tvrzení nepravdivé, vyvolat strach u velké skupiny lidí a vztahovat se k bezprostřední hrozbě. Pokud by se tedy například během nedávných povodní objevila osoba, která by v zasažených vyvolávat paniku nepravdivým tvrzení o chystaném odstřelu hrází poblíž lidských obydlí (jako se stalo v Polsku), státní instituce byl měly právo svobodu projevu tohoto člověka omezit.
Nález Ústavního soudu představuje důležitý právní rámec pro boj s dezinformacemi. Nález se však bohužel nevěnoval (a z logiky případu ani věnovat nemohl) tomu, že šíření dezinformací není činnost nahodilá a omezená na jeden případ, ale systematické a strategické úsilí dosáhnout prostřednictvím manipulací veřejnosti určitého cíle. Jinými slovy šíření dezinformací není čin, ale činnost. A to činnost, která cíleně podemílá „model tržiště idejí“, jímž nález svobodu slova jako prostředek pro testování různých informací a projevů obhajuje. Každopádně na výrok Ústavního soudu v této věci je třeba si počkat na nějaký jiný případ.
