Článek
Když přijde řeč na stavbu domu, je dobré si na začátku probrat několik věcí. Mezi ty základní patří si ujasnit, proč ten dům vlastně chceme a jak si život v něm představujeme. Další je realizační aspekt, tedy, kdo se o výstavbu bude starat a jak se budou řešit problémy, které to sebou přinese. No a taky je dobré vědět, jak se to celé bude platit. To vím teď. Když jsme se rozhodovali my, tak jsem to jen tak mlhavě tušil a odpovědím jsem přikládal zanedbatelný význam. Přitom by vypadaly zhruba takto: dům chceme, protože žena ho prostě moc chce a já zase chci potěšit ji, i když bych radši byt. Starat se o výstavbu bude ona, protože sice každý den dojíždí 50 km tam a zpět, ale na rozdíl ode mě je i přesto neustále plná elánu a hravě to zvládne. A platit to budu já, protože oslňující energií sice nehýřím, ale finance kupodivu obstarat dovedu. Odborník by mohl mít pochybnosti, že za těchto podmínek je to ten pravý záchranný impuls pro odumírající vztah, kde jeden je vyčerpaný hromaděním ekonomických prostředků a zajišťováním chodu domácnosti a ten druhý zjišťuje, že kavárenský život v krajském městě ho naplňuje o hodně víc než domácí dřina v okresu na severu. A tak bylo lepší se po žádném nepídit a radši se pustit do stavby, protože zbytečným dumáním se ještě nikdy nic nepostavilo.
Sekvence stavebních peripetií by svojí zlomyslností nejspíš zaskočila i pana Murphyho, legendárního objevitele pravdy o tom, že v životě se pokazí nejen to, co může, ale i to, co vypadá opravdu nerozbitně, a to nejlépe v naprosto zdrcujícím pořadí. To by bylo na samostatné povídání. Co ale opravdu bylo důležité, byl fakt, že ve chvíli, kdy se z rozblácených základů, navzdory zimě, větru, dešti a absenci stavebníků i materiálu, konečně začaly zvedat první zdi, žena zjistila, že energii nazbyt už nemá, protože popíjení capuccina je proklatě únavná záležitost. Procesem, který odborná literatura nazývá nedobrovolné samodelegování, jsem získal i roli stavebního dozoru. Tu jsem zvládnul se ctí. Byl jsem i dobrý investor, koordinátor domácích činností a aspoň částečně i táta. Jen na příjemného, milujícího partnera už nějak nezbyla kapacita. Matematicky se efekt takové situace dá popsat jako partnerská spirála smrti, kdy nadměrné pití kávy v krajském městě způsobuje na okrese frustraci a vztek a ten vyvolává zvýšenou potřebu konzumace kávy na kraji. Ve sportovním prostředí v takové chvíli zkušený trenér vytvoří z dlaní velké T, svolá si svěřence a dám jim pořádný kartáč, že takhle teda to rozhodně nejde. Tam, kde trenér není, jeden vedoucí rodiny pije kávu a ten druhý se vzteká, došlo na různá kreativní gesta, jen to téčko mělo zrovna absenci. Snaha napravit tuto situaci sice občas byla, ale oba vedoucí se nějak nedokázali shodnout na načasování. A tak společné soužití nejvíc ze všeho připomínalo nekonečný ping pong dobré vůle, aniž by došlo ke kýženému souznění. A protože to pořád bylo tak nějak nerozhodně, život se rozhodl, že nám to trochu přikoření. Říká se, že kam čert nemůže, tam nastrčí ženskou. A když to nestačí, tak přidá její rodiče, moji mámu a pár pokroucených myšlenek a pořádně zatřese šejkrem, aby měl debatní koktejl pořádné grády. A on měl. Měl je takové, že po jeho vypití spolu moje máma i žena přestaly komunikovat. Totálně a navždy.
Nebudete tomu věřit, ale nic nenabudí frustrovaného multifunkčního pána tvorstva k lepšímu výkonu víc než pořádný rozpor v rodině. A tak jsem se snažil a nakonec, okolnostem, Murphymu i čertovi navzdory, tu stál dům.
Dům, o kterém moje máma prohlásila, že tam NIKDY!!! nevstoupí. Dům, ze kterého mohly děti radostně pochodovat přes půl hodiny do školy, a už se nemusely tlačit v autobuse, který jim dřív stavěl přímo u nosu. Dům, o kterém žena po vypití šálku obzvlášť laskavé kolumbijské kávy pronesla, že je to hnusná psí bouda a nejlepší by bylo ho hned prodat a přestěhovat se do krajského města. Dům, který jsem chtěl oslavit, ale nebylo s kým.
Tak jsem si u sousedů na zídce otevřel lahváč a pokochal se siluetou novostavby s krásným horským panoramatem v pozadí. A řekl jsem si, že stěhovat se nebudu. Nerozeznám totiž latté macchiato od moccacina nebo capuccina, protože krajské kavárny mě neberou. Mnohem radši chodím u nás do čajovny. Anebo si dobře uvařený plzeňský čaj vychutnám na zídce s výhledem na hory.
Když ženě poprvé v životě nevyhovíte, zaručeně to vyvolá reakci. Ta její byla opravdu překvapivá a kvůli tomu budu mít o čem psát i v dalším díle.
