Článek
Když se vám manželství dostane do stádia klinické smrti, tak začnete ztrácet pojem o čase. Dny plynou jeden za druhým vyplněné rutinními záležitostmi a každý si hledí svého, pokud možno sám. V krajském městě se nešetřilo obdivem nad nově vyšperkovanou krásou mé ženy. A doma zas pro změnu sílil pocit, že mnohem lepší jsou přírodní tvary, protože sebelepší chirurg nepřekoná umění matky stvořitelky. Došlo samozřejmě i na úvahy o tom, jaké by to tak bylo se vydat vlastní cestou a třeba ještě někdy nějaké potkat. Ale setrvačnost, pohodlnost i trocha nostalgie vás nutí setrvávat v emocionální poušti do doby, než přijde nějaký výraznější impuls, který spustí finální změnu.
Žena měla po ruce impulsů spousty, ale všechny ztratily na intenzitě, jakmile se ukázalo, že součástí dárkového balíčku je hromada dětí, domácích zvířat, sdílených dluhů a dalších podobných posilovačů vášně. A moje rozpustilé fantazie o přírodních pahorkatinách vždycky narazily na zavřená oční víčka, tam se poslušně otočily a šly zase spát.
Tak jsme si dál vesele umírali zaživa, ale protože nám nitro pořád ještě trochu doutnalo, občas jsme to proložili sbližovacími záchvěvy. Pořád postaru, se stejně osvědčenými výsledky, jeden by se až divil, že dvě relativně bystré hlavy nedokázaly vymyslet něco lepšího a jenom znovu a znovu s rozběhem narážely do zdi. Nečekaný zázrak nastal ve chvíli, kdy konečně došlo ke změně nefungujícího algoritmu a přestali jsme na to jít po dobrém. Třídenní hádka plná křiku, slz, mlácení dveřmi a běhání po domě nahoru a dolů odnesla všechno špatné jak jarní bouřka. Zůstal jen čerstvý vzduch vonící nadějí, a my dva, po letech zase spolu. Přifouknuté obliny mi najednou přišly přitažlivé a i já jsem začal být zničehonic zase okouzlující. Pravda, bylo proto potřeba obměnit podstatnou část mého šatníku, ale co by jeden neudělal pro lásku. Vzájemná atraktivita nám otupila smysly až do té míry, že došlo i na úvahy o rozšíření společného potomstva. V početné sbírce ratolestí nám totiž stále ještě chyběla dcera a byl tu ničím nepodložený pocit, že statisticky už to tentokrát určitě musí dopadnout.
Byli jsme zkrátka šťastní a všichni okolo nás to chytili jako chřipku. Puberťáci, kteří zjistili, že k večeři už není jen hutné dusno obložené výčitkami, si přestali odnášet jídlo do pokoje a sesedli se s námi k jednomu stolu. Občas i uvařili, aby rodiče měli trochu prostoru náležitě prodebatovat to rozšíření rodiny. Smích přestal bloumat někde okolo, nastěhoval se do obýváku a psí bouda se mávnutím kouzelného proutku konečně změnila na domov.
Připomínalo to zázrak seslaný shůry a já, stále ještě životem nepoučený, jsem naivně věřil, že to špatné už máme za sebou. Přitom mi mělo být jasné, že tak jednoduché to zase nebude. Ten, kdo nahoře sedí u volantu, nemá rád nudu, ale míchá karty divoce a hrou se baví. Jenže když vás po letech soužení najednou zavalí lavina štěstí, tak máte sklon to považovat za spravedlivou odměnu a nečekáte, že jde jen o dobře maskovanou prověrku charakteru.
Začalo to celkem nevinně tím, že si žena připsala další čárku do registru úspěšně opuštěných zaměstnaneckých poměrů. Její znovuobjevený smysl pro rodinný život nebyl v prostředí krajského politicko-ekonomického impéria přijat s pochopením a bylo na čase tam angažovat nějaký nový, neokoukaný model. Blízké okolí našeho bydliště už bylo, z pohledu lukrativních pracovních příležitostí, poměrně vyčerpané a tak nakonec padla volba na Prahu. To sebou přineslo nutnost částečného odloučení, protože 2h dojíždění dvakrát za den už je přeci jenom poměrně dost. Plán zněl vcelku snesitelně, s pondělní a páteční prací z domu se jednalo o pouhé dvě noci a na oplátku bychom měli dva dny navíc, které můžeme trávit společně. Jenže plán vzal záhy za své, protože když se chcete v nové práci ukázat v růžovém světle, tak se to mnohem lépe dělá z kanceláře v centru dění než z nějaké periferie, kde by lišky sice chtěly dávat dobrou noc, ale je to pro ně za tmy trochu z ruky. To by ještě tak nevadilo, protože o víkendech romantika kvetla, plánovaly se cesty po Evropě i kratší rozmazlovací pobyty v domovině a zdálo se, že stačí jen počkat, až úvodní nápor trochu pomine.
Jenže jako z udělání se z mlhoviny rozsáhlých kontaktů mojí manželky vynořila vábnička v podobě ročního studijního programu v malebném Švýcarsku. Program byl orientován na vzdělávání budoucích politických veličin, přednášející byli minulé či současné hlavy států, premiéři a ministři. Tomu odpovídala i veskrze švýcarská cena, takže normálně by nebylo nad čím uvažovat, ale šlo o první ročník, kapacita nebyla zcela naplněna a pár míst se vybraným jedincům nabídlo zdarma.
Když žena s tou myšlenkou přišla, ocitnul jsem se v situaci, kdy nešlo správně zareagovat. Buď jsem mohl říct, ať nikam nejezdí a rozšlapat ji její úžasný sen, anebo blahosklonně pokývat, ať samozřejmě vyrazí a pohřbít si ten svůj. Protože zdarma bylo jen studium, doprava a ubytování už ne, a za deset návštěv se jednalo o poměrně úctyhodnou sumu. Deset víkendů pak matematicky vyústilo v rok, kdy každý měsíc ženu dva týdny neuvidíme doma vůbec a další dva týdny jenom o víkendech. Cestování a společně strávený čas prostě musí rok počkat, nakonec při péči o děti a domácnost mi to uteče jako voda. Pokusil jsem se ohleduplně prosadit variantu číslo jedna, ale zápas ambice versus romantika skončil 1:0 pro domácí. To byla pro čerstvě rozkvétající květ znovuzrozeného láskyplného vztahu zálivka z herbicidu. Test odolnosti nově objevené lásky dopadl jak pověstní sedláci a ani život ani žádná vyšší autorita už nehodlaly ztrácet čas dalšími marnými pokusy ji nějak oživit. Šťastný konec proletěl okolo jak meteor, lehce nám popálil konečky prstů a zmizel v hlubinách vesmíru. Zbylo jen mrazivé vzduchoprázdno a v tom se žít nedá.
