Článek
Každý začátek nového roku je fascinující. Spousta lidí trpí pocitem, že je to ten správný okamžik si začít lajnovat, jak se jim bude život dál odvíjet, i když pro to není žádný racionální důvod. Jiná skupina si zase myslí, že když až doteď dělali v životě něco špatně, tak že stačí zahřmění silvestrovských rachejtlí a oni znenadání změní své celoživotní návyky. Usoudil jsem, že když to tak dělají skoro všichni, mohl bych to pro jednou taky zkusit, co kdyby na tom přeci jen něco bylo. Aby mi to šlo lépe od ruky, použil jsem červený portský povzbuzovač myšlenkových pochodů. Uplynulo sotva pár sklenic a měl jsem slušnou zásobu inspirativních podnětů. Většinou šlo o variace na téma, že opustím svoji úžasnou práci v korporátu a na stará kolena prorazím jako spisovatel románů o složitosti mezilidských vztahů. Nadbytečné finance, získané sepisováním takových zbytečností, budu utrácet za auta bez střechy a děvčata, jejichž bujné tvary v nich budou přetékat skrz neexistující okénka. Jenže, když už jsem zabrousil do sféry automobilového průmyslu, vytanul mi na mysli moudrý citát ze servisu, kde mi před lety čas od času resuscitovali můj první vůz, který říkal, že jak má něco kola nebo kozy, tak s tím začnou za chvíli být problémy. Nechal jsem tedy svalnaté supersporty, ať v salónech čekají na jiné celebrity, a řekl jsem si, že pro začátek by nebylo špatné se konečně rozvést.
To znělo jako snadno dosažitelný cíl, protože už jsem to jednou úspěšně zvládnul a kdybych náhodou netušil, kudy kam, vždy jsem se mohl obrátit na svou ženu, která měla v tomto ohledu zkušeností na rozdávání. Ze začátku lehce skřípala debata o majetku, ale nakonec se nám podařilo najít průsečík protichůdných zájmů a zdálo se, že letošní úkol si odfajfkuji už někdy zjara a po zbytek roku budu moc prostopášně lenošit. Ale dokud není verbální dohoda na papíru, tak rozhodně není vyhráno a výhra zatím nebyla na dohled.
Na rozvodovém poli došlo k poměrně kuriozní situaci, kdy partner mé ženy o svůj vlastní rozvod velmi stál a snažil se ho všemi prostředky dosáhnout, zatímco jeho žena se mu to snažila zkomplikovat, jak jen mohla. A ve chvíli, kdy zjistila, že, ač nerada, si za chvíli zase bude užívat svobody, se rozhodla, že partner za to aspoň pořádně zaplatí, jak ekonomickými prostředky, tak i svým duševním zdravím.
Čekal bych, že moje žena se pustí do rozvodové procedury se stejným nadšením, protože náš právní systém prozatím vyžaduje, že před uzavřením nového sňatku je nutné stávající svazek ukončit. A ne každému se v životě poštěstí být, alespoň na chvíli, živoucím ztělesněním názvu hollywoodského trháku „Čtyři svatby a jeden pohřeb“. Jenže to drhlo, jak sáňkování na trávníku. Dny od naší verbální dohody se měnily v týdny a měsíce a papírová verze pořád nikde. Po čtvrt roce decentního připomínání jsem nevydržel a zeptal se, jestli je někde nějaký zádrhel, protože smluvené podmínky byly vcelku triviální, a i průměrný právník by z nich vytvořil dokument během několika málo hodin. Žena mi na to s naprosto bezelstným výrazem odvětila: „To jsem opravdu netušila, že to tak strašně spěchá“. Na to jsem nedokázal najít žádnou kultivovanou odpověď. Ty, které mě napadly, jsem si rozumně nechal pro sebe a odjel jsem meditovat na venkov.
Ztracenou rovnováhu jsem nepotřeboval hledat sám, o dost víc se po ní pídil partner, kterému navíc na meditace nezbýval čas, protože měl v životě docela rušno. Po několika kolech manželského zakončovacího ringu konečně utrpěl vítězství a mohl slavit vytouženou svobodu. Měla trochu nahořklou příchuť, protože se mu přitom počet ratolestí k péči smrsknul na polovinu a ty, co mu zbyly, trávily většinu času s jeho pomstychtivou exovicí. To samé platilo i o příjmech, těm se taky zalíbilo v dětské společnosti a spěchaly od něj, jak jen mohly. Takže poměrně logicky očekával, že k němu bude aspoň spěchat moje žena, aby si to životní štěstí nevychutnával sám.
Jenomže ta, jak z udělání, zatoužila po pobytu v malebné krajině pod horami, a rozhodla se, že tam vyrazí strávit jarní prázdniny. Vymyslela poměrně nevšední scénář, kdy synek měl trávit celý týden u mne doma a ona tam chtěla půl týdne zůstat s ním, jezdit lyžovat a po večerech klábosit se svými dětmi, které v Praze moc nevídala. V té době už jsem byl meditacemi zocelený zenový mistr, takže jsem jen klidně pokýval hlavou, že to tak může být. Na pár dní vyměnit home office za kancelář není tak špatný obchod, když budu mít synka doma místo pár dní celý týden.
Partnerovi k zenovému mistrovství ještě pár meditací chybělo, takže když tu novinku uslyšel, taky pokýval hlavou a dospěl k názoru, že je na čase začít usilovně trénovat. Nejlépe taky u nás pod horami, protože na mě bylo jasně vidět, že tady meditační pšenka nevídaně prosperuje. Když mi celá delegace zakotvila na dvorku, tak se přiznám, že - meditace sem, meditace tam – jsem docela slušně zpanikařil, protože tolik účastníků zájezdu jsem prostě nečekal. Naštěstí vystoupil jen synek a zbytek se jel ubytovat do nedalekého hotelu. Tento zvrat v plánech moji ženu rozrušil natolik, že sesbírala všechny své děti a vyrazila i s partnerem místo do hor na návštěvu krajského města. Tam mu je dala programově i finančně na starost a šla se uklidnit svou milovanou kávu ve společnosti kamarádek, se kterými bylo rozhodně co probírat.
Partnerovy vlastní děti v té době toužily po lyžovačce a měly ji na dosah ruky, protože byly na chalupě, která shodou okolností leží jen 40 km od nás ve stejných horách. Jen jim k tomu chyběl tatínek, protože jejich máma v životě zmákla kdeco, ale zrovna řidičák na seznamu chyběl. A koleje až k vleku zatím vedou jenom ve Švýcarsku. Tatínek měl být původně s nimi, ale změna je život, a tak si raději lebedil u nás na hotelu a autem plným řidičů vozil jiné děti do kina. Maminka si nedostatečné řidičské oprávnění kompenzovala intenzivní komunikací se mnou. Bylo obdivuhodné, kolik textu se dalo spotřebovat na zkonstatování prostého faktu, že tatínek je prostě magor. Četl jsem to jen chvilku, pak jsem meditace vyměnil za letitý karibský rum a šel jsem vymýšlet, jak partnerovi dopřát jeho vytouženou svatbu dřív, než se ze mě stane alkoholik.
Bylo opravdu načase, protože nápady partnerovy exmanželky začínaly překonávat průměrné béčkové horory, a zatímco v Praze byli na pozornost soukromých detektivů, sociálních pracovnic a temných kněžek voo-doo celkem zvyklí, pro mě to byl zcela nový rozměr (post)partnerského soužití. Vrcholem bizardního plánování byla snaha mě přesvědčit, že moji ženu už omrzel blahobyt velkoměsta a ze všeho nejvíc touží zase zpátky živořit v pastoušce pod horami. Rozvedený partner by pak měl přimhouřit oko nad opakovaným obviněním z násilí na svých dětech a radostně skočit zpátky do chomoutu, ze kterého se sotva vyvlíknul. K hollywoodskému happy endu chyběla už jen společná dovolená, kde by naše dvě rozmašírované rodiny harmonicky splynuly v jednu v nekonečné lásce a všeobjímající slasti.
Přiznám se, že v životě jsem udělal špatně celou řadu věcí, něco z toho byly skutečné propadáky, ale nikdy jsem přitom neprojevil žádné sebedestruktivní tendence. Takže návrh na asistovanou sebevraždu jsem s díky odmítnul a šel jsem se znovu připomenout ohledně rozvodových papírů. Jednou to přece musí dopadnout.
