Článek
Když vám v životě chybí adrenalin a za každou cenu potřebujete vystoupit ze své komfortní zóny, mohu vřele doporučit partnerský rozchod. Kdysi dávno, někde mezi první a druhou manželskou chybou, jsem v Mexiku zavítal na místní zemědělskou výstavu. Součástí byla i široká škála pouťových atrakcí, které vás roztočily ve všech existujících osách, občas vystřelily k nebesům a občas vás nechaly z ohromné výšky padat volným pádem. Bylo to super, tequila i nachos mi tekly všemi možnými cestami z žaludku zpátky na zem, odkud původně vzešly a celý koloběh zrození jsem opakoval asi tak pětkrát. Mexičani mě s úsměvem plácali po zhroucených ramenou, evidentně jsem oslavil jejich fiestu, jak se patří. Proti tomu, co jsem prožíval po tom, co mi konečně do rozumového centra dorazila informace, že život bude celkově jinak, to bylo jak mátový odvar. Za bezesných nocí jsem s láskou vzpomínal, jak mi směs agávové dezinfekce a chilli čistí dutiny, protože to bylo snazší než se v myšlenkách prát s realitou.
Zvláštní pro mě bylo, že na začátku mi přišlo, že to vůbec nebude tak hrozné, a se vším si nějak poradím. Možná to bylo i tím, že žena tahala z rukávu jedno překvapení za druhým, takže v permanentním údivu prostě nebyl prostor se nějak trápit. Když jsem se během úvodního rozhovoru zeptal, kdo je ten šťastlivec, se kterým teď všichni společně kráčíme životem, dozvěděl jsem se, že to vůbec není důležité. Mně to pro změnu přišlo přinejmenším zajímavé, naštěstí vědomí, že zanedlouho ze mne bude Sherlock Homeless, ve mně probudilo skrytou genialitu a intuici, a tak už o týden později bylo jasné, že je to její nadřízený z práce. Podle mě s tím nebylo nutné dělat takové drahoty, není nic špatného na tom, když pohledné děvče na cestě za kariérním růstem využije kromě běžných prostředků i podpůrné silikonové systémy. Jen to povýšení na ředitelku čehosi úžasného, kterým se mi v průběhu naší rozverné konverzace stihla pochlubit, ztratilo svůj zářivý lesk.
Hlavní přednost partnera spočívala v tom, že, na rozdíl ode mne, je milující otec, co se láskyplně stará o své děti. Kolik jich vlastně má, nebylo tak úplně zřejmé, podle prvotních informací něco mezi dvěma až třemi. Ale má je ve střídavé péči a že je naprosto skvělý, je úplně jasné, protože žena ho zná už opravdu dlouho. To znamená od Vánoc a za tu dobu už jejich vztah prošel nejednou zatěžkávací zkouškou, která ukázala jeho pevný charakter. Do jeho rozlehlého srdečního prostoru se bez potíží vejde k mé ženě i náš nejmladší synek, se kterým se ostatně už počítalo při zařizování nového bydlení. S kým se naopak úplně nepočítalo, byli moji dva skorosynové. Sice jsem se k nim celou dobu choval jako obzvlášť vypečená kombinace Satana a Saddáma Hussajna, ale stejně mi to nedalo a chtěl jsem vědět, co je naplánováno v té růžové pohádce pro ně? Kupodivu nic, jsou přece dospělí a můžou se radostně starat sami o sebe. Mateřskou péči koneckonců několik let nezažili, tak se jim vlastně nic nezmění. V mém vidění světa jsem v té chvíli narazil opět na ty zapeklité nuance, tentokrát byl v centru pozornosti odporně znějící termín „zaopatřený“. Když máte jedno dítě rok před maturitou a druhé v prvním ročníku VŠ, dospělí bez debat jsou. Co se nuancí týká, na to už se názory lišily. Růžový scénář předpokládal, že jeden bude bydlet se svojí šestnáctiletou přítelkyní v domě jejích rodičů, zatímco druhý má přeci bydlení v Praze. Co na tom, že jde jen o jeden pokoj v bytě plném dalších studentů. Jako zrozenec pekel jsem v té chvíli nemilosrdně trval na tom, že můžou v pohodě dál bydlet se mnou, protože je sice bytostně nesnáším, ale za ty roky jsem si na ně aspoň trochu zvyknul. Otevřené zůstalo, kde to asi tak bude, protože další krok růžového plánu počítal s prodejem boudy u lesa a rozpůlením zůstatku. Luxusní hadříky, kabelky i kosmetická vylepšení totiž zásadně zvýšily lesk jinak nudné nemovitosti, a to je potřeba náležitě odměnit.
Na období dvou týdnů to byla slušná porce záležitostí k dořešení, takže na nějaké smutnění nezbýval moc čas. Malý synek odjel na svůj první tábor, aniž by tušil, že vracet se už nebude domů. To rozhodnutí pro mě vůbec nebylo snadné, ale nějak mi nepřišlo správné bojovat s matkou o dítě a spíš jsem promýšlel, jak to celé té křehké duši vysvětlit. Prázdniny už totiž byly u konce, a kromě nového bydlení a nových sourozenců na něj čekala i nová škola, prostě slušná porce zemětřesení v životních základech.
Život se netřásl jenom jemu, protože jsem sice souhlasil s tím, že bude žít primárně s matkou, ale úplně jsem si nedovedl představit, že ho najednou budu vídat jen jednou za uherských 14 dní. Finálně dohodnutý scénář nakonec skončil ve variantě střídavá péče s hromadou organizačních zádrhelů. Ten hlavní byl, jak si obstarat bydlení v Praze, kde jsou podnájmy statisticky nejdražší v celé Evropě. V té chvíli se na mne poprvé za delší dobu zazubila štěstěna, protože jsem zjistil, že moje příbuzenstvo disponuje nevyužívaným bytem v metropoli, který je shodou okolností téměř na dohled od nového bydliště mého synka a jeho vzdělávacího ústavu. Na dohled znamená 10 minut autobusem a pak kousek pěšky, ale i tak to byl obstojný zázrak uprostřed nekončících manželsko-partnerských radovánek.
Ve škole se zadařil zázrak číslo dva. Synkovi umožnili pravidelně navštěvovat jeho původní bydliště i během standardní výuky. Jediná platba za to byla, že jsem se na dva dny musel stát učitelem. To jsem za mlada nikdy nechtěl, zejména na učitelky prvního stupně jsem hleděl s despektem a nikdy jsem nezapomněl přidat nějaký dobrý vtip opěvující jejich mládí, krásu a všeobecnou moudrost. Úvodní schůzka s tou naší byla lehce rozverná, ale hned co pochopila, že synkův spolusedící je jeho nový bratr, že zatímco se baví s rodiči, tak synka hlídá partner a že učitel bude to asociální individuum, co jí s úsměvem tvrdí do očí, že ten blázinec bude vlastně fajn, už šlo všechno hladce. A než jsme odcházeli ze třídy, dokonce se jí oči vrátily zpátky do důlků, odkud si na chvilku odskočily na procházku.
Situace s partnerem se mezitím posunula do varianty, že rozvedený ještě není, ale už mají podané papíry na soudu, takže vlastně jako by byl, prostě formalita na pár dní. Počet dětí se ustálil na třech a vypadalo to, že život pomalu vplouvá do nových kolejí. Jenže Praha není nudný venkov, tam to žije jinak a o pořádná překvapení není nouze. Aspoň bude o čem psát i v dalším díle.
