Článek
Je zvláštní, jak dlouho trvá, než si člověk rozumově připustí, co v hloubi duše už dávno ví. U nás na první pohled vše běželo ve stejných kolejích, žena zářila nadšením nad rozvojem svých diplomaticko-politických dovedností a já si naplno vychutnával rodičovské radovánky s vědomím toho, že žádná další ratolest už strom našeho rodinného štěstí neobohatí. Jenže když vám dojde, že v partnerském svazku jste na seznamu priorit obsadili velmi pěkné devatenácté místo, hned za opravou poškozené zimní obuvi, zkrátka vás záplava smajlíků a srdíček z ciziny hluboko nad ránem už nezahřeje.
A trocha tepla by přišla vhod, zrovna začala zima a na dveře klepaly Vánoce. Provinční Ježíšek dostal nelehký úkol obstarat drtivou většinu dárků, protože konto v Praze podstoupilo drastickou švýcarskou redukční dietu. Aby se mu trochu ulevilo, dárky pro paní domu stačilo jen sesbírat po obchodech, kde úhledně zabalené čekaly na magické pohlazení platební kartou. Asi panovaly obavy, že mimo okruh velkoměsta dochází k razantnímu poklesu IQ i u nadpřirozených bytostí, které na vsi dokážou obstarat pouze gumáky a vidle. Byly zbytečné, Ježíšek je od nepaměti šikula, a tak dopadl i stromeček, dekorace a suroviny pro slavnostní večeři. Jediné, co trochu podcenil, byla kontrola domácí lékárničky. Bacily pod pláštíkem vánočních evergreenů zaútočily na trávící trakt manželky, zhýčkanou pochoutkami z bister pro megavegajedlíky všeho zdravého. Zákeřná střevní infekce nutila mou ženu trávit podstatnou část dne na toaletě. Potřebné prášky jsme tedy, jak z udělání, doma neměli. A bylo obrovské štěstí, že k léčbě postačilo pár minut mobilovací záchodové terapie, aby se žena vrátila do života rozzářená jako sluníčko.
Nebýt té záludné choroby, mohli jsme si užít poměrně pěkné svátky. Pod stromečkem jsem našel poukaz na romantické chvilky v bublající lázni i letenky do města oplývajícího architektonickými skvosty a celou škálou vynikajících restaurací. To vypadalo skoro jako svého druhu omluva a byl jsem opravdu v pokušení se znovu pokusit slepit několikrát rozbitý manželský džbánek. Jenže zkuste si něco slepovat s někým, kdo v jednom kuse dřepí na záchodě. Takže sváteční atmosféra pomalu odplynula a s ní i touha po bublinkách v lázni doplněné šuměním ve sklence z ušlechtilého skla. Ani na to létání už nedošlo. Některé věci je prostě potřeba řešit ve chvíli, kdy je na ně chuť. A když máte chuť na zmrzlinu v říjnu, protože je zrovna úžasné babí léto, nezachrání to, když dorazí v lednu.
Za odměnu,že jsem odmítl tak velkorysé dary, jsem ke svým padesátinám obdržel mrazivé potřesení rukou, kulicha proti chladu a nevšedně nevzhledný přívěsek na krk plný nesrozumitelných klikiháků. Chvíli jsem přemítal, jestli nezměním přístup celoživotního odmítače nošení ozdobiček všeho druhu, ale nakonec jsem zůstal věrný svému postoji a zázrak asijské rukodělné tvorby jsem uložil do kontejneru k ostatním věcem, co v životě nejsou k ničemu potřeba. Na manželském bitevním poli bylo prostě dobojováno a nad tím, co po boji zbylo, bzučel vytrvalý smuteční pochod neúnavného mobilního telefonu.
Zvuk to byl tak otravný, že mi kvůli němu poprvé v životě vypadl svátek mé ženy. To bylo opravdu na pováženou, protože já jsem si, pro jistotu, abych snad nezpůsobil nějaké faux-pas, našel obě ženy stejného jména. Takže takové roky prověřené datum mi v kalendáři zářilo na týdny dopředu a nikdy jsem cestou domů nezapomněl natrhat v městském parku čerstvé květiny. Žena si toho kupodivu všimla a možná by se i trochu trápila, ale naštěstí ji na telefon dorazila záplava noční pracovní korespondence a bylo zase dobře.
Jaro pozvolna odkvetlo a o slovo se začalo hlásit léto. Tou dobou jsem už měl doma certifikovaného diplomata, jehož fotky ve studentském hábitu obletěly svět. Snad, že nejsem zvyklý trávit čas ve společnosti takových celebrit, jsem na otázku, jak budeme letos trávit dovolenou, odpověděl, že bych jel se synem radši sám. Nebudu muset poslouchat, jak jsem to zas blbě vymyslel, zařídil a ještě hodlám škudlit při nákupech famózní italské módy. Reakce byla, že to už se tedy můžeme klidně rozvést. Tak jsem souhlasně pokýval hlavou, že to zní jako poměrně rozumný nápad. Tato slavností chvíle se odehrála na docela obyčejném parkovišti ve městě. Aby to dostalo trochu serióznější rámec, žena navrhla zajít na kávu, kterou nepiju. Ale stejně jsem vyrazil, aspoň jsem mohl celkem za levno sledovat obstojný divadelní výstup s názvem „Já nikoho nemám a půjdu se postavit na vlastní nohy.“
Po tomto rozhovoru se najednou doma vše uklidnilo a čas plynul. Říkal jsem si, že se musím zeptat, co tedy bude dál. Místo odpovědi jsem dostal otázku, jestli bychom přeci jen nemohli jet na dovolenou všichni společně. Dodnes nevím, proč jsem neřekl, že ne, a místo toho jsem zase zařídil a zaplatil pěkné dva týdny, které jsme si se synem opravdu užili. My dva, protože žena na střídačku nadávala na vše, co se nějak dalo zkritizovat, a mezitím se tulila ke svému mobilnímu mazlíčkovi. Po tomto úžasném zážitku na dva týdny zmizela do Prahy, vrátila se jen na oslavu synových narozenin a hned zase zmizela pryč s tím, že mají s kamarádkami oslavu na horách, protože den po synovi slaví i ona. Když se po dalším týdnu znovu objevila, poměrně přímočaře jsem se optal, jestli už má někoho jiného, protože to zrovna tak vypadalo. V životě jsem se spletl už mockrát, ale jako z udělání zrovna teď jsem měl pravdu. Naivně jsem čekal nějakou nudně šedou historku o tom, že tak to v životě chodí, ale má žena je typický extrovert milující pestrobarevné příběhy. Tento připomínal brazilský karneval s ohňostrojem opravdu hýřícím všemi barvami a rachotícím daleko za hranicemi mé skromné fantazie. Základem bylo pochopit jemné nuance mezi termíny manžel a partner. Protože zatímco s manželem byla žena na dovolené, s partnerem po telefonu zařizovala famózní společné bydlení, aby po návratu bylo kde nabrat ztracené síly. Pochválen buď roaming a datové služby, ještě před pár lety by se to muselo řešit osobně a chudák manžel by musel jet na dovču sám.
Celkem nerad musím připustit, že kdybych si jako nestranná pozorovatelka měl vybrat, taky bych sáhl po partnerovi. Je to od pohledu veselá kopa, která si z kdejaké životní šlamastyky nesedne na židli a má ten správný nadhled, ze kterého se děvčatům podlamují kolena. Zkrátka nehnul ani brvou, když žena vlivem nepřesnosti GPS o pár kroků minula svou narozeninovou párty s kámoškami, a místo toho omylem vlezla do domku jeho rodičů, kde se z leknutí představila jako jeho nová životní družka. Místo toho skočil vedle pro bráchu, aby se ten navigační zádrhel pořádně oslavil.
Přiznám se, že jsem musel trochu rozdýchat, že příběh skončil takovým happyendem dřív, než jsem se o něm vůbec dozvěděl. Až dosud jsem trpěl pocitem, že se nám věci sice příliš nedaří, ale i tak se k sobě dokážeme chovat s jistou dávkou vzájemného respektu. Ale ani žena, ani život nebyli příliš fér, dokonce by se dalo říct, že ten život je celkem slušná průrva - to je umělé sladidlo, které místní pravidla tolerují namísto plnohodnotného, zdraví škodlivého cukru. A taky to je taková pěkná sladká tečka za dnešním povídáním. O tom, co všechno se stalo s happyendem, se bude psát v díle s tematicky šťastným číslem sedm.
