Článek
Rozmarné léto se překulilo do podzimu, aniž by to bylo k poznání. Teploty z kraje října připomínaly srpen a krásy života v Praze se daly objevovat bez rizika nesympatických plýskanic. To bylo dobře, protože s životními nesnázemi se mnohem lépe vyrovnává při pobytu na čerstém vzduchu. Také pohled na obyvatelky metropole v letním oblečení konejšil pochroumanou mužskou duši a naznačoval, že život možná ještě nekončí. Na zemi je přeci jen několik miliard žen a explicitně o mě nestojí jen jedna. Tedy vlastně dvě. Matematik ve mně při tom zjištění zajásal. Melancholik pro změnu usoudil, že statistika není všechno a je dobré si obstarat nějaký program na dobu, než si ty miliardy všimnou, že už jsem zase perspektivní exemplář. Protože mi v hlavě neustále vrtaly nějaké neutěšené myšlenky, napadlo mne, že volné chvíle by neškodilo aspoň občas strávit diskuzí s nějakým odborníkem na mezilidské zádrhely. Byl to výborný nápad, protože zádrhelů bylo nepočítaně a trocha toho odborného pohledu přišla vysloveně vhod.
Takový interní problém, s kterým si můj rozum úplně nevěděl rady, bylo zbrusu nové chování mé ženy. Ta se několik posledních let zcela zarputile vyhýbala jakýmkoli domácím pracím, s výjimkou žehlení vlastní garderoby. Na dovolenou musela jezdit výhradně do komfortního ubytování a největší hrůzu ji naháněla představa, že se v naší blízkosti zabydlí nějaká parta s větším počtem malých dětí. Větší počet znamenal jakékoli číslo vyšší než nula. Tato principiální popíračka tradiční ženské role najednou radostně pobíhala po Praze s rukama plnýma igelitek s nákupem, chystala teplé večeře a na dovolenou jela do kempu pod stan. Protože partner měl početné příbuzenstvo, s nepopiratelnou zálibou v rozmnožování, tak to celé připomínalo letní tábor, na kterém žena chystala langoše pro všechny v polní kuchyni. Pobrat to bylo komplikované nejen pro mě, ale hlavně pro děti mé ženy, které si marně lámaly hlavu, proč ta armáda cizích ratolestí, kterou jejich matka zná sotva pár týdnů, dostává veškerou péči, o které ony roky snily.
Ryze praktická záležitost pak byla neustále se měnící životní situace partnera. V nudném podhorském maloměstě je život víceméně monotónní. Ráno se vzbudíte a poměrně s jistotou víte, jaký je váš rodinný stav a kolik dětí máte na své výplatní pásce. Praha je oproti tomu region rázovitý, kde to kvasí a životní formality jsou flexibilní záležitost.
Jednou jsem si byl vyzvednout synka a žena mne v dobrém rozmaru zvala na kávu s tím, že partner zrovna není doma, protože si šel pro mimino. Ten termín mě lehce překvapil, protože nejmladší dítko tam čerstvě zahájilo školní docházku a přišlo mi, že říkat mu mimino je i na Prahu trochu mimo běžné konvence. Ještě podivnější pak bylo, že partner zrovna kráčel k domu v těsném závěsu za hlubokým dětským kočárkem. Blesklo mi hlavou, že první třída v Praze je fakt masakr, když pak děti potřebují domů takový odvoz. „Hele, táta jde!“ zavolal najednou dosavadní benjamínek, který se jak z udělání vynořil z kuchyně. „Já ti to pak vysvětlím“ k tomu dodala moje žena. To bylo velmi efektivní shrnutí okamžiku, kdy se počet partnerových dětí zvednul na čtyři, a zároveň jeho fasáda nezištně milujícího otce od rodiny zazářila jak čestvě vybroušený briliant. Oslavit finální fázi těhotenství své ženy tím, že si pořídím zbrusu novou milenku, kvůli které pak dohromady sedmi dětem rozeberu život na šroubky, to už chce nevšední porci laskavého charakteru. Zdvořile jsem v té chvíli odmítnul kávu, protože v přítomnosti takové duchovní celebrity mi přišlo nedůstojné se věnovat tak přízemním záležitostem. Raději jsem vyrazil k domovu a cestou jsem dumal, jakpak to asi bude s tou rodinnou situací, když v Praze děti přibývají jak holubí trus na Staromáku. Kupodivu rodinná situace partnera prošla pouze kosmetickou úpravou, kdy místo krátké reportáže o smírně podaných papírech se najednou začala vysílat mexická telenovela, která má šanci skončit pouze tehdy, až božský José Armando finálně zahyne nějakým obzvlášť drastickým způsobem. Protože žádný jiný konec nemá šanci uhasit planoucí vášeň v srdci jeho potupené a zhrzené manželky.
Tím se konečně vyjasnil nový životní rámec. Partner se ženou budou bydlet v novém bytě ve společnosti čtyř až pěti dětí. Aby toho neměli až tolik, tak je vždycky na týden zapůjčí svým formálním polovičkám a půjdou se věnovat budování slibně rozjeté kariéry a sem tam odletí poutrácet své nadbytečné finance do nějaké destinace vhodné k odpočinku. A mi ostatní je budeme nezištně podporovat v jejich životním štěstí. Tedy až na manželku partnera, protože ta hned, jak překonala laktační psychózu, dospěla k názoru, že nic tak rozmařilého, jako je životní štěstí jejího manžela s někým jiným, po světě zbytečně běhat nebude.
Nastal ideální čas vyrazit to celé probrat s odborníkem, protože už jsem se v tom koloběhu událostí začal trochu ztrácet. Díky tomu teď mohu na příště nabídnout dvě varianty dalšího pokračování, takže kdo ze čtenářů má chuť, může se dobrovolně zapojit do povinné ankety na konci článku.
