Článek
Zima se letos moc nevydařila, a tak jsem se celkem intenzivně začal těšit na jaro. Atmosféra znovuzrození přímo nabádá k optimismu a vyvolává dojem, že vše špatné roztaje jak špinavý sníh a odteče jako pozdrav do zahraničí. Trochu mi to očekávání zkalila zpráva, že bydlení v Praze budu muset na nějaký čas opustit, takže obdivovat rašící květenu budu muset v nějaké jiné lokalitě. Na chvíli jsem tedy upustil od nezáživného dohadování o rozvodových dokumentech a šel jsem vymýšlet, jak pořešit bydlení v Praze. Pátrací úsilí bylo odměněno nalezením rodinného penzionu v docházkové vzdálenosti od synkova bydliště. Nevypadal přehnaně luxusně a já jsem s ním nejspíš ladil, protože mi majitel bez ptaní nabídl sympatickou slevu, takže bytová krize byla zažehnána. Z dočasného útočiště to bylo kousek do školy, na všechny kroužky i do parku na brusle, takže logisticky to bylo naprosto ideální. Se sociálními aspekty už to tak růžové nebylo, protože cesta do školy vedla kolem bytů všech aktéru tohoto povídání, takže o vzájemnou interakci nebyla nouze. Když mi žena u snídaně radostně mávala z terasy, byl jsem v pokušení předstírat čtení cedulí zakazujících močení do květináčů na druhé straně ulice, ale pak jsem si všiml, že partner se tváří, jako když mu houstičky v pekárně posypali písečkem, a tak jsem vesele mával zpátky. Nebyl jsem sám, kdo tam čas od času zdravil, partnerova ex pravidelně drandila okolo s kočárem a snídani jim zpestřovala hlasitým vysvětlováním nejmladší ratolesti, že ten pán, co jí za plotem to nevábné pečivo, je jeho tatínek, co se vydal pelešit s tou paní, co proti němu drží dietu. Žena v těchto případech obvykle nemávala.
Ex měla celou situací poměrně solidně narušenou psychiku, ale nešlo jí u toho upřít nevšední míru kreativity. Poté, co zkrachoval její partnerský plán „všichni zpět na své stromy“, zkusila uvést v život alternativu B „výměna manželek“. Ne snad, že by se jí z mého prošedivělého charismatu nekontrolovatelně roztřásla její mladická kolena, ale vypozorovala, že moji ženu obstojně rozparádí jakýkoli náznak toho, že snad naše vztahy překračují rámec běžné společenské konverzace. Moje ochota začít svědomitě pečovat o armádu partnerových ratolestí byla sice zanedbatelná, ale to velmistryni fabulace nebránilo šířit po okolí zprávy o tom, že si náramně rozumíme a ke společné výchově nemalého počtu dětí máme vynikající předpoklady. Že moje žena umí obstojně křičet jsem věděl, ale že umí tak strašně ŘVÁT pro mne byla novinka. Než se mi podařilo rozklíčovat, že vrcholem dezinformační kampaně bylo sdělení, že mi ex velkoryse pomůže pořešit moji bytovou krizi bezplatným poskytnutím služby Bed&Breakfast v partnerově bývalém bytě, už bylo na nohou skoro celé zpravodajské oddělení asi kilometr vzdálené čínské ambasády. Tam, ve snaze ochránit své politické špičky, obzvlášť citlivě reagují na veškeré formy spojení „zakrslá mrcha“ a akustický zdroj, který to hlásal s nevšední frekvencí a intenzitou přes půl Prahy, jim přidělal nejednu vrásku. Během této převážně jednostranné konverzace jsem zjistil, že ve správný čas použitá kouzelná formule „hlavně se uklidni“ vede k tomu, že počet vrásek na čelech čínských zpravodajců exponenciálně roste. Nezbylo tedy, než trpělivě počkat, až se bouřka přežene a pak vysvětlit, že žádná forma partnerského sdílení není na pořadu dne. Po tomto diskusním dýchánku jsem se opět začal intenzivně dožadovat rozvodové dokumentace, protože mi přišlo, že termíny svoboda a klid mají svoje jedinečné kouzlo.
Nešlo to tak snadno, protože řešení se dožadovaly i jiné komplikované situace. Synek jednou za čtrnáct dní pobýval ve čtvrtek a pátek u nás doma, pozdě vstával, intenzivně se věnoval rozličným elektronickým zařízením, konzumaci nezdravých poživatin všeho druhu a v doplňování zameškaného učiva se zcela nekriticky spoléhal na moje omezené pedagogické schopnosti. Tato situace byla hnisavým trnem v oku synkovi třídní učitelky, takže když jsem se zcela bezelstně optal, jestli je možné dosavadní cyklus čtvrtek a pátek zaměnit za velmi podobný pátek a pondělí, dozvěděl jsem se jednu velmi důležitou věc. A sice, že když na vás někdo promluví hlasem položeným do vyšších pater stupnice a přitom zvolí oslovení „Vážený pane“, tak vám rozhodně nejde říct něco, co chcete slyšet. Bylo tam hned několik důvodů, proč to takhle dál už nejde, ale nejzásadnější se zdál být fakt, že mám v Praze přece byt. Říkal jsem si, že i kdybych jich nakrásně měl třeba pět, tak té paní je po tom kulový a navíc zrovna teď už nějaký čas byt v Praze nemám. Jenže se svrchovanými autoritami, jako jsou uklízečky, učitelky a vrátní se zbytečně nedebatuje a lepší je zahřát mozkové závity a vymyslet, co s tím. Vzpomněl jsem si na osvědčenou taktiku použitou při emotivních rozpravách se ženou a počkal jsem, až ochladne i synkova třídní. Obměkčilo ji, že synek bude od příštího roku trápit struny na houslích na její oblíbené pražské ZUŠ a kývla na kompromisní variantu. Takže brambůrky u televize místo školy už se budou chroupat jenom v pátek. Historicky poslední volný čtvrtek jsme oslavili návštěvou rockového festivalu, což by kulturně založenou učitelku bezesporu potěšilo, protože synkovi (i moje) oblíbení Offspring podaly nadstandardní výkon. Aby nepřišla úplně zkrátka, do konce školního roku nosil synek do školy na střídačku tričko s lebkou a s prasečí hlavou a o přestávkách procítěně zpíval Give it to me, baby!.
Při takovém vyrušování se není co divit, že cesta k rozvodu připomínala místo Šinkansenu spíš jízdu lokálkou po břehu Sázavy. I přesto jsem se doplížil k polovině rozvodové dokumentace, bohužel té méně konfliktní, která se týkala jen péče o synka. O něco interesantnější dohoda o majetku zůstávala otevřená, a že lokálka u Sázavy pojede spíš roštím než růžovými sady, bylo jasné i bez věštecké koule. Partnera totiž po degradaci finálně vykopli z práce. Tuto vzrušující novinku mi s nemalou dávkou škodolibosti prozradila ex, aby ji vzápětí s nemalou mírou vzteku potvrdila moje žena. Povolil jsem si v tom okamžiku chvilku na to, abych se zamyslel, jestli vůbec v celé té naší taškařici existuje někdo, kdo by se dal označit jako vítěz, ale na první, druhý ani třetí pohled mě nikdo nenapadnul. Zato kandidát na tragéda roku se z mlhy pomalu začínal zhmotňovat v jasnějších konturách. Transformovat se během pár měsíců z úspěšného CEO a svědomitého otce rodiny na nezaměstnaného, který své děti skoro nevidí a na kterého od rána do večera ječí dvě ženské, že je pablb a přitom ho dřou z kůže, to je dost nevšední počin. Skoro se mi chtělo nad ním uronit slzu, ale pak jsem si představil své spořící účty postižené hladomorem a dlouhodobou anorexií a rozhodl jsem se schovat si trochu té slané vláhy spíš pro ně.
Zazvonil zvonec, prvního školního roku v Praze byl konec a začal čas odpočinku a letních radovánek. Případný pozorný čtenář jistě zaregistroval, že vyprávění už je v čase skoro online, takže jak to celé dopadne se prostě neví.
