Článek
Když se na sklonku odeznívajícího mládí ocitne váš partnerský život v troskách, máte nepřeberné množství možností, jak s tím naložit. Můžete se opít, vztekat, poprat, úplně se zhroutit anebo se tvářit, že se vůbec nic neděje. A taky je tu varianta, se o svůj příběh podělit. Ta mi přišla, poté, co jsem vyzkoušel skoro všechny předchozí, jako nejlepší. Jde o vyprávění lehce nekorektní, protože popisuje pouze mužský pohled na věc a ženský element nedostal možnost se vyjádřit. Taky nejde o hledání pravdy, cílem je pobavit a těm s podobným osudem ukázat, že rozhodně nejsou sami, kdo mají v životě nadstandardně veselo.
K tomu, aby se člověk mohl rozvádět, je nejprve nutné se oženit. Jsem založením technik, co rád dělá věcí důkladně, oženil jsem se tedy rovnou dvakrát. Poprvé hned po vysoké škole. Se svojí tehdejší přítelkyní jsme si tou dobou už vůbec nerozumněli, až jsme se rozešli. Netrvalo dlouho a zase jsme se sešli zpátky, protože po rozchodu začala rapidně nabírat na váze, měsíční cyklus ne a ne dorazit a lepší viník této nečekané události nebyl zrovna po ruce. Viděno dnešníma očima je zřejmé, že životnost takového sňatku jen těžko dosáhne diamantového stádia. Takže jsem po třech letech podpořil rostoucí trend rozvodové křivky v Čechách a vyrazil vstříc budoucnosti vybavený nově nabytou svobodou a úžasnými dvojčaty. Ty jsem vídal ob víkend, protože moderní vymoženosti, jako je střídavá péče a jiné podobné vychytávky, byly teprve v plenkách. Vyrovnání mi stačilo, abych si na úvěr pořídil 1+1 v místním panelovém ráji a k tomu jsem disponoval i 15 let zánovním přibližovadlem francouzské výroby. Sečteno – vzdělaný mladý muž s rozvojovým potenciálem, s vlastním bydlením, zahraničním vozem a pouhými dvěma vyživovacími povinnostmi. Těžko říct proč, ale ideální partner v očích svobodných děvčat tou dobou vypadal jinak. Nezbylo, než jim dát trochu prostor, aby si pořídily děti s méně kvalitními partnery, následně prozřely, taky se rozvedly a pochopily, jaký poklad ve skutečnosti jsem. Mezidobí jsem si krátil sbíráním pracovních zkušeností a nácvikem péče o malé děti. Byl to dobře vynaložený čas, protože oboje se v životě docela hodilo.
V době, kdy dvojčatům bylo osm, se demografické poměry v okolí konečně upravily natolik, že mobilita, střecha nad hlavou a schopnost samostatně pečovat o budoucí naděje lidstva stouply na ceně. Má druhá žena byla okouzlující, skoro bez prostředků, ale se dvěma dětmi, takže se do panelákového minibytu úžasně hodila. Byla to asi nejhezčí etapa života, kdy jsme ve čtyřech až šesti žili naplno ve 40 metrech a na výlety jezdili dvěma střepy, ze kterých jeden občas nedojel až do cíle. Je velká škoda, že člověk musí nejprve zestárnout, aby pochopil, že v pohádce se občas spí v obýváku na karimatkách, vánoční dárky se kupují na dluh, i když se to tak nemá dělat a romská rodina o patro výš je veselá chasa, která mejdany do čtyř do rána dělá jen občas a za kouř ve ventilaci na toaletě opravdu nemůže, protože kouří zásadně na balkoně. Většinou. Za mlada se jdou takové prkotiny, jako otlačená záda, zakouřený záchod a noční zemětřesení řešit. Zlaté inženýrské pravidlo říká, že pokud si chcete opravdu zadělat na velké problémy, začněte měnit systém, který bez problémů funguje. Ale kdo z mladých respektuje prověřená moudra předků, že?
Já rozhodně ne. Takže druhý díl bude o tom, jak se dá po cestě plné dobrých úmyslů z pohádkového „Navždy“ za 17 let dojít k nekompromisnímu (s tebou už) „Nikdy“.
