Článek
Volby už ťukají na dveře a člověk má pocit, jako by tomu tak ani nebylo. Strany se předhánějí v tom, kdo voličům nabídne nejlepší politický program, a tak se slibuje všechno možné i nemožné, jen aby tyto volby vyhrála ta správná strana. Svět se natolik změnil, že rozdělení na pravici či levici dnes už téměř neplatí. Přesto tyto volby patří k těm nejdůležitějším, a to z pohledu naší demokracie, která v této zemi úspěšně funguje již od roku 1990.
Mnozí čtenáři zcela oprávněně namítnou, kolikrát už se ve volbách opakovalo záměrné strašení o ohrožené demokracie a některých politických vůdcích, kteří by nás nejraději připravili o hlasovací lístek a svobodu slova, čili o demokracii. Ano, je to pravda – nejrůznější výzvy a mobilizace v předvolebních časech se už skutečně zde vyskytly.
Nicméně situace ve světě se dramaticky změnila, proto i malý posun směrem na politický východ nebo západ na této pomyslné rovnováze může mít fatální dopad na naši vnitrostátní situaci, respektive na konec našich demokratických poměrů. Koho by v roce 1948 napadlo, že demokracie je tak zranitelná, že k jejímu zničení stačí pouze to, když do vlády usedne většina nedemokraticky smýšlejících ministrů z komunistické strany? A některé paralely jsou si stále podobné jako přes kopírák.
Pojďme se na ně v tomto zamyšlení podívat, abychom si my všichni v těchto volbách uvědomili, že předvolební heslo politického sdružení Spolu – „Teď jde o Česko“ – je jen slabým čajíčkem proti tomu, o co všechno v těchto volbách skutečně jde, neboli o co všechno můžeme přijít.
Kdo je největší hrozbou pro demokracii – Koalice Spolu?
Koalice SPOLU je české politické uskupení, které vzniklo v roce 2020 jako volební aliance tří středopravicových stran:
ODS (Občanská demokratická strana)
KDU-ČSL (Křesťanská a demokratická unie – Československá strana lidová)
TOP 09
Všechny tři strany se mohou zaštiťovat demokratickým puncem a důležitým proevropským postojem. Až na TOP 09 jsou obě výše zmíněné strany stabilním demokratickým prvkem, který v novodobé české historii působí již od devadesátých let minulého století.
Ale i TOP 09 lze považovat za trvalou a bezpečnou demokratickou stranu, která vznikla spojením nejrůznějších politiků, většinou pocházejících z opuštěných řad KDU-ČSL nebo i ODS. Například Miroslav Kalousek byl dlouholetým členem KDU-ČSL, který se později stal významnou osobností TOP 09.
Anebo Jiří Pospíšil, který byl jedním z nejviditelnějších představitelů liberálního křídla ODS, se stal předsedou TOP 09 (2017–2019) a působil jako europoslanec až do roku 2024. Občanská demokratická strana (ODS) sehrála významnou roli v procesu vstupu České republiky do Severoatlantické aliance (NATO), který byl završen 12. března 1999. Tento vstup byl historickým milníkem naší bezpečnosti, a proto bychom měli ODS považovat za jednu z nejvíce státotvorných politických stran po roce 1989.
Dalším plusem, který nelze Občanským demokratům odepřít, je skutečnost, že stáli za vstupem ČR do Evropské unie. Václav Klaus – jako premiér vlády a předseda ODS – podal žádost a později jako prezident podepsal přístupovou smlouvu v Athénách (2003).
Všechny tyto výše uvedené body představují nejdůležitější rozhodnutí, za nimiž stála ODS. Z tohoto úhlu pohledu by bylo velice nevěrohodné podezřívat občanské demokraty ze slabosti a neúcty k demokratickým principům, které právě tato „mírně“ pravicová strana a její politici u nás bravurně zakotvili.
Je tomu naopak – ODS je nálepkou naší demokracie, jejího zřízení, ale i bezpečnosti, která je v současnosti vinou války na Ukrajině zásadně oslabena. I když je pravdou, že současná ODS je v porovnání s tou minulou diametrálně odlišná, zvlášť poté, co z této strany vystoupil její zakladatel a jedna z nejvýznamnějších osobností Česka, bývalý prezident Václav Klaus, to nejzásadnější v tomto politickém hnutí zůstalo: úsilí vytvářet co nejpevnější transatlantické vazby a již zmiňované proevropanství.
Ano, současný předseda ODS a lídr koalice Spolu Petr Fiala patří vůbec k těm nejslušnějším politikům, jaké může česká politika nabídnout. Když nespokojení občané křičeli na premiéra, že je zrádce a podvodník, Petr Fiala jim s absolutním klidem vzkázal – budu mírně parafrázovat: „Jsem rád, že jste tady a že můžete svobodně křičet na svého premiéra, protože v jiné zemi by vás za to možná zavřeli.“
A samozřejmě, k těmto slovům se musím připojit, protože to, co máme my tady, ve světě ani neznají. Rozumím povzdechu lidí, kteří nemohou najít práci ani perspektivu v životě, že logicky nemohou s tímto mým konstatováním souhlasit – tyto nadávky na premiéra, kterého nemají v lásce, jim totiž hypotéku nezaplatí, ani chléb či mléko nezlevní.
Nicméně, pokud budeme spravedliví, musíme uznat jednu zásadní pravdu: na tomto světě byli vždy chudí a bohatí, a jinak tomu nebylo ani za dob socialistického Československa. Ale o co vás nikdo v demokracii nepřipraví, je váš svobodný názor, který může pohnout světem.
Demokracie je tudíž příležitost, která dokáže pohnout i s nehybnými kameny, z nichž můžeme postavit hráze míru a blahobytu. Každý může něco udělat – někdo píše články, jiný může vstoupit do politiky a přesvědčit většinu o své pravdě. Nejhorší je pasivita a nicnedělání, které může skončit i tak, že křičíte na slušného premiéra, jenž se snaží s vámi komunikovat a zjistit, co potřebujete.
Když se Petr Fiala dotazoval nespokojeného „řvouna“, co mu předseda vlády špatného udělal nebo proč je tady, pokrčil překvapený mladík rameny a odpověděl, že vlastně ani netuší, co mu na Petrovi Fialovi vadí. A to je obraz dnešní společnosti, která je stále více pod tlakem dezinformačních nálad, jež útočí na něco, co samy nedokážou popsat.
Největší slabinou výše uvedených stran jsou korupční skandály, které mohou rovněž ovlivnit demokracii a její posilování v naší zemi. Proč je tento nešvar ohrožujícím faktorem pro celou demokratickou společnost? Korupce ohrožuje demokracii, protože narušuje její základní principy: rovnost, transparentnost a důvěru.
Místo meritokracie rozhodují peníze, známosti nebo vliv, což deformuje spravedlivý přístup k veřejným službám, zakázkám či soudům. Nemá smysl dopodrobna rozebírat, který z těchto skandálů nejvíce politicky poškodil třeba ODS, ale musíme všem měřit stejně, protože jen tak zjistíme, že občanští demokraté nemají v porovnání s jinými stranami víc ani míň korupčních kauz, než si mnozí mohou myslet.
Když se zpětně podíváme do historie, zjistíme, že se žádné straně či politickému hnutí úplatkářství nebo jiný druh korupce nevyhnul. Proto si dovolím tvrdit, že z pohledu bezpečnosti a demokratické stability je Koalice Spolu nedůvěryhodnější politickou silou v této zemi. Je to uskupení, které mohu ostatním voličům bez obav doporučit.
Kdo je největší hrozbou pro demokracii – Hnutí ANO?
Toto hnutí vzniklo zcela jinak než výše zmíněné strany. Za jeho vznikem stojí peníze jeho zakladatele, jímž není nikdo jiný než miliardář Andrej Babiš. Nicméně nebudu kritizovat Andreje Babiše za to, že se rozhodl založit svou politickou stranu, tedy hnutí.
Proč ne – dříve musel své zájmy draze platit přes „dary“ jiným politickým stranám, což teď jako politický lídr a politik nemusí, protože si z pozice svého hnutí může dělat prakticky, co chce. Na druhou stranu je kvůli propojení byznysu, médií a politiky označován za oligarchu.
V tomto posledním bodě lze spatřit již značné oslabení demokratických principů, protože s pomocí vlastních médií by se volby neměly ovlivňovat. Ale i tady se musím trochu pana Babiše zastat, protože po celé Evropě všichni miliardáři ovlivňují skrze politiku a média volební výsledky, tak proč by něco podobného nemohl podnikat i předseda hnutí ANO, že? Sice to není košer, ale budiž. Jenže úplně jiná situace nastala u Čapího hnízda.
Jako laik, který přesně nerozumí obchodnímu právu a dotacím z EU, zde však cítím porušení zákona. Podle vrchního soudu jednal Andrej Babiš tak, aby projekt farmy získal dotaci z evropských peněz. A právě to měl být i důvod, proč se rozhodl Čapí hnízdo vyčlenit z holdingu Agrofert.
Jako součást velké společnosti by totiž na podporu z veřejných peněz nikdy nedosáhl. Nechci se do hloubky pouštět do tohoto procesu, ale mocný finanční magnát, který by nevěděl, že porušuje zákony – zejména pokud je obklopen nejrafinovanějšími právníky, kteří ho teď drží nad vodou – tomu může uvěřit jen hlupák.
Navíc je tato kauza pro české soudnictví pěknou ostudou, protože se táhne od roku 2015 a dosud nebyla ukončena. Kdy se tedy my obyčejní občané dozvíme pravdu, zda je náš (možná) budoucí premiér a předseda české vlády vinen, nebo ne? Je tak těžké v právním státě dojít k soudnímu verdiktu?
Každopádně politik, který nemá vyřízenou obžalobu, by ve volbách neměl ani kandidovat. Co by se stalo, pokud by ve funkci předsedy české vlády seděl člověk – Andrej Babiš – který by byl nakonec odsouzen v době, kdy bude pro stát zastávat nejdůležitější post, tedy post premiéra České republiky? Už jen podezření za těchto okolností je podle mého názoru nepřípustné, aby takový člověk řídil republiku, zvlášť v době, kdy nás může ohrozit vojenské nebezpečí z východu.
Pakliže mám být objektivní, musím se znovu zastat Andreje Babiše, neboť to není on, kdo může zavčas rozhodnout, zda je vinen, nebo ne. Co z toho všeho může vzejít? Pokud přijde osvobozující rozsudek a pan Babiš bude zproštěn viny v době, kdy bude ve Strakovce jako předseda vlády, těžko se ubrání podezření, že nešlo o politické rozhodnutí.
A jestli během jeho vládnutí nepřijde žádné soudní rozhodnutí, opět padne podezření, že jsou naše soudy z pohledu obyčejných občanů „neschopné“. Buď jak buď, přesto nelze Hnutí ANO označit za nedemokratický proud v české kotlině. Nezapomeňme, že v jeho řadách je celá řada úspěšných osobností, zejména demokraticky smýšlejících lidí, kteří napravují nedemokratické renomé a obraz předsedy Hnutí ANO, tedy Andreje Babiše.
Co se týče doporučení, zda volit toto hnutí, nebo ne, mohu prohlásit, že je to možné, nicméně riziko u ANO je značné. Tato vůbec nejsilnější politická partaj (hnutí) patří ve skutečnosti k nejslabším článkům naší politické mozaiky. Hnutí ANO je papírově nejsilnější, nicméně když se podíváte na jeho koaliční potenciál, zjistíte, že Babišovci mohou sestavit vládu pouze s extrémistickými stranami, jako jsou Hnutí Stačílo nebo SPD.
A to jsou strany proti evropským i americkým hodnotám, které se snaží naši demokracii oslabit tím, že chtějí pod nejsilnějším symbolem demokracie – referendem – vystoupit z EU i z NATO, což je v době nárůstu nedemokratických režimů po celém světě jedno z největších nebezpečí, jež může ohrozit tuto zemi a chod současného pluralitního systému.
Kdo je největší hrozbou pro demokracii – Hnutí Stačilo a SPD?
Co se týče těchto dvou politických subjektů, které jsem záměrně dal dohromady, lze z různých vyjádření pochopit, kdo má s nadsázkou blíže k Moskvě nebo Bruselu. Tyto strany totiž, byť někdy s lákavým sociálním programem, ohrožují nejviditelněji naši demokratickou bezpečnost a suverenitu.
V této souvislosti musím zaběhnout do minulosti, abychom rozpoznali, jak lze beztrestně křivit pravdu, pokud podlehneme líbivým agitacím. Komunistická strana Československa (KSČ) ve volbách v roce 1946 slibovala podporu drobným živnostníkům a zemědělcům, a to poměrně výrazně.
Po získání moci došlo k likvidaci soukromého sektoru, kolektivizaci a centralizaci hospodářství. Tento rozpor mezi sliby a realitou je dnes vnímán jako klasický příklad politické manipulace. Z tohoto úhlu pohledu považuji za manipulaci, když chce někdo referendem vystoupit z EU a NATO, aniž by takové rozhodnutí dostatečně vysvětlil a poskytl k němu alternativu.
Předseda Okamura je prý pro neutralitu. Co je to neutralita? Neutralita je pojem z mezinárodního práva, který označuje stav, kdy stát není zapojen do žádného ozbrojeného konfliktu a zároveň nepodporuje žádnou z válčících stran.
Přesně to by znamenalo, že pokud by někdo napadl bratrské Slovensko nebo Polsko, my bychom se na to jen nečinně dívali, protože bychom byli neutrální a nestranní. Vinou takové „zbabělé“ politiky bychom se postupně obklopili diktátorskými režimy, až bychom nakonec sami skončili v náruči diktátorů.
Každý musí vycítit, že takovýto druh politiky není „fair play“. Pokud již víme, že obě strany se staví proti členství Česka v EU a NATO, odmítají pomoc Ukrajině a prosazují izolacionistickou politiku, nemůžeme od těchto stran očekávat, že dostojí svým slibům, že zlevní potraviny a vymýtí korupci, pokud jsou tyto strany manipulativní. Mohu se vsadit, že tomu bude naopak – více korupce a méně demokracie, protože se zbytečně neříká, že sliby jsou jen chyby.
Kdo nedokáže odsoudit vraždění dětí a matek, zabírání cizího území a majetku, nemá s demokracií vůbec nic společného, protože jen diktátoři jsou něčeho takového schopni. Objektivně řečeno: „Kdo neodsoudí zlo, sám jej podporuje.“
Abych nechodil jen kolem horké kaše, připomenu, co předseda SPD Okamura prohlásil na dotaz, zda je Vladimir Putin agresor: Jeho odpověď byla následující: „Podle mezinárodního práva každý, kdo naruší mezinárodně uznané hranice, tomu se říká agrese. To je mezinárodní právo.“
Takže je agresor? „A teď se musíme podívat na to, co tomu předcházelo, a musíme se podívat, jaká jsou řešení. A tady je ten problém.“ Namísto jasného „ano“ nebo „ne“ začal mluvit o historických souvislostech, menšinových právech na Donbasu a Luhansku a o tom, že „to není naše válka“.
Kateřina Konečná za Hnutí Stačilo je přesným příkladem toho, jak lze všechno špatné – zlo – bagatelizovat. V roce 2024 byla jednou ze tří českých europoslanců, kteří odmítli poskytnout Ukrajině pomoc ve výši 35 miliard eur.
Tvrdila, že půjčka je „nebezpečný precedent“ a že Ukrajina má „vysokou míru korupce“. Konečná často volá po míru, ale neodsuzuje jednoznačně ruskou invazi. Kritici jí vyčítají, že tím legitimizuje agresi a že „by se Rusku nejspíš i vzdala a zamávala bílou vlajkou.“
Jsem přesvědčen, že tyto dva politické subjekty – jak Hnutí Stačilo, tak i Svoboda a přímá demokracie – mají k sobě ideově i názorově nejblíže na našem politickém spektru ze všech sjednocujících se stran a hnutí. Tato politická uskupení lze vnímat jako fakticky neregistrované koaliční celky, jejichž jediným cílem je destrukce stávajících demokratických hodnot. Jak jinak nazvat slušněji snahy o vystoupení z EU i NATO? Někdo jiný by to mohl pojmenovat třeba vlastizradou. To ponechám jen na vašem objektivním uvážení.
Co dodat na závěr k volbám
Na rovinu mohu v tomto politickém zamyšlení prohlásit, že Hnutí ANO není hrozbou pro naši demokracii – za předpokladu, že nepůjde s SPD a Hnutím Stačilo do koalice. V opačném případě bychom se u našich západních sousedů dočetli, že Češi prudce otočili svou loď kormidlem doleva. Jenže s kým jiným mohou Babišovci jít do koalice?
Jedinou možností by byli zhrzení Piráti a ambiciózní Starostové. Předsedou Starostů je Vít Rakušan, který by se nejraději usadil v premiérském křesle. Již jednou jsem upozorňoval na to, že Piráti společně se Starosty budou tou politickou silou, která rozhodne o tom, kdo usedne ve Strakovce.
Vskutku, volby dopadnou těsně, a rozhodnou ovšem spojenecké koalice, proto je potřeba důsledně zvážit, komu dát svůj politický hlas – volební lístek. Všichni máme stejné důvody, proč volit toho nebo onoho, to je sice pravda, ale nesmíme ani zapomínat na to, že nejkvalitnější politici pocházejí z těch řad, kde se nejméně lže.
Když je někdo pro Rusko, ať to alespoň přizná a neschovává se za manipulativní politikaření. O tom, kdo to s námi podle mého názoru myslí dobře, jsem psal již výše. Milý voliči, dejte si všechna politická „pro“ a „proti“ dohromady, a vyjde vám jednoznačný výsledek, koho volit, abychom žili ve svobodné společnosti a prosperitě. Vašemu volebnímu lístku přeji šťastnou volbu, ale i odhodlání jít k těmto rozhodujícím volbám…
Anketa
Zdroje:
